Vítězslav Vašička s děkanem pražské Katolické teologické fakulty P. Prokopem Brožem. Snímek Aleš Masner

 

„Ministrovat jsem začal už jako dítě a vydržel jsem u toho celý život. Ministroval jsem všude, kde k tomu byla příležitost, dokonce i ve Svaté zemi,“ vyznává svou lásku ke službě u oltáře Vítězslav Vašička. Říká, že rozhodujícím faktorem, který v něm probudil zálibu v ministrování, bylo křesťanské rodinné prostředí, z něhož pochází.

 

Narodil se v Lipové u Luhačovic jako třetí z pěti dětí a ve 14 letech byl přijat do salesiánského ústavu ve Fryštáku. Jako do osudu mnoha lidí jeho generace, zasáhl i do života pana Vašičky totalitní režim. „V 50. letech komunisté zlikvidovali řeholní život a nás laiky přemístili do sběrného domu v Oseku u Duchcova. Byl jsem převeden do sklárny v Duchcově jako pomocný dělník,“ vzpomíná Vítězslav Vašička. Do svých čtyřiceti let, kdy se oženil, vykonával samé těžké dělnické profese a bydlel pouze po ubytovnách.

 

Služba na Vyšehradě

 

„Když jsem se oženil, podařilo se nám na Vyšehradě sehnat družstevní byt. Byla tu denně mše svatá, a já jsem tak mohl začít vypomáhat jako ministrant. Už to bude také téměř padesát let,“ ohlíží se senior, který před nedávnem oslavil i zlatou svatbu se svou manželkou. Ta je mu velkou oporou zvláště v posledních letech, kdy po těžkém infarktu málem přišel o život. Sotva se však zotavil, hned spěchal vypomáhat do vyšehradské baziliky sv. Petra a Pavla i do místní rotundy sv. Martina. A přes zdravotní omezení i v devadesáti letech ministruje pětkrát týdně. Potíže mu nečiní ani četba přímluvných modliteb, ani oblékání liturgického roucha. „Když má člověk rutinu, není to takový problém. V nejhorším mi pomohou mladší ministranti,“ podotýká Vítězslav Vašička a slibuje: „Dokud se udržím na nohou, budu ministrovat. Vždy se na službu u oltáře těším. Je to moje velká láska.“