Vydání: 2021/12 Mše i zvony za oběti viru, 16.3.2021, Autor: Tereza Zavadilová

Nad nedalekým lesem se pomalu zvedá ranní mlha. „Je to tu jako na konci světa, klid, ale ne každý to ocení,“ líčí vedoucí domu Pavla Glogarová s tím, že někomu zde ve Žďárských vrších chybí ruch města. Ve velkém společenském sále azylového domu praská v krbu dřevo, shora se ozývá dupání hrajících si dětí. Je jich tu právě osm, tedy osm neúplných rodin, kterým dům zajišťuje ubytování, poradenství a zázemí, a to i v nynější pandemické době.
Loni dům ubytoval třeba ženu v šestém měsíci, která ležela v nemocnici kvůli těhotenským komplikacím, a nadto se nakazila koronavirem – po propuštění tedy neměla moc na výběr, ve kterém zařízení by ji přijali. Na deset dní ji proto dům izoloval do oddělených prostor, jež jinak provozuje jako penzion pro hosty. Dalšími součástmi domu jsou secondhandový obchůdek a knihovna pro veřejnost.
Dům slouží pro matky s dětmi do sedmi let a má sedm pokojů. Loni zde pomohli celkem sedmnácti ženám, k jejichž běžným starostem se přidala pandemie. „Snažily jsme se je uklidnit a udržet dobrou atmosféru,“ vzpomíná sociální pracovnice Marie Danielová. „A také jim přetlumočit aktuální zprávy o vývoji situace,“ dodává Glogarová. Dvě matky aktuálně čekají na test, protože se děti ve školce setkaly s nakaženým.
Jednou z obyvatelek je od loňska paní Eva s pětiletou dcerou. „Počkejte, musím to tu trochu poklidit,“ varuje mě před focením, abych počkala na chodbě před pokojem. A za pár minut mě zve dál, kde jsou na poličkách vzorně srovnaní plyšáci a hračky. „Sehnala jsem práci a brzy se budeme stěhovat do vlastního bydlení,“ raduje se klientka. „A já příští rok půjdu do školy a taky budu mít dírky na náušnice,“ těší se její dcerka.
Pomoc 24 hodin denně
Historie tohoto díla na ochranu nenarozených dětí sahá do 90. let, kdy podobné „azyláky“ nebyly zdaleka běžné; nečekaně těhotné ženy měly jen omezené možnosti volby, pravděpodobně byly i častěji nuceny k interrupci a ocitaly se v mnohem větší bídě. „Nadační fond Betlém nenarozeným nevznikl primárně jako křesťanská organizace, ale v jeho základech jistě byly křesťanské hodnoty včetně úcty k životu od jeho počátku,“ osvětluje ředitelka domu, který se v letech 2003–2007 díky dobrovolníkům postupně proměnil z ruiny v příjemné zázemí. Zřizuje jej Obecně prospěšná společnost Dlaň životu se sídlem v Ostravě, kde provozuje poradnu Cesta těhotenstvím a úzce spolupracuje se zmíněným fondem. Většina dobrovolníků pochází právě z Moravskoslezského kraje.
Sedmičlenný tým domu poskytuje služby ve dne v noci, prvorodičkám asistuje například při kojení. Každý týden mají maminky schůzku se sociální pracovnicí, skupinovou terapii a v domě postupně absolvují také program Cesta mateřstvím, který má za úkol zlepšit jejich rodičovské kompetence. Při setkáních mají vyhrazený čas i na to, aby jedna druhou pochválily, co se jim v týdnu povedlo ve vzájemných vztazích i práci. Klientky mají v domě také možnost přivýdělku v tréninkovém zaměstnání – v domácích pracích nebo na rozlehlé zahradě, kde se chovají slepice. „Vytvářejí si tím do budoucna pracovní návyky, posílají výkaz docházky a denně se střídají v úklidu kuchyně. Získají povědomí o tom, jak funguje domácnost,“ vypočítává Danielová.
V domě nyní krátce přes rok žije také paní Julie s jedenáctiměsíčním synem. „Rozešla jsem se s přítelem,“ popisuje začátek své cesty sem. V době rozchodu navíc nevěděla, že je těhotná. „Chvíli jsem ještě chodila do práce, ale pak mě z ní vyhodili – právě kvůli těhotenství. Nezbylo mi tedy, než vyhledat azyl,“ přibližuje. Do Hamrů nastoupila v sedmém měsíci. Nyní už má díky přivýdělku i něco našetřeno a těší se na samostatné bydlení a zaměstnání. „Hodně jsem se toho tady naučila – pořádně vařit a starat se hezky o malého,“ říká šťastně.
Mnoho žen uniká do azylového domu od domácího násilí nebo partnera závislého na alkoholu či jiných drogách. „Stalo se, že se tu tito muži objevili, i v podnapilém stavu, a pak jsme se vždy snažily stát klientkám za zády a chránit je,“ ohlíží se Danielová. Dům se kvůli bezpečnosti žen a dětí dokonce zpočátku nacházel na utajené adrese, ale postupně se od toho upustilo. „Je lepší, když je naše činnost pro zdejší okolí průhlednější, a můžeme tak i snáze zvát lidi na různé akce,“ nastiňuje Glogarová. Jsou i případy, kdy se klientky k násilnickým partnerům vrátí. „Někteří muži nechtějí se svou agresivitou nic dělat. Klobouk dolů před každým, který na svém chování pracuje a vyhledá odbornou pomoc,“ zdůrazňuje vedoucí domu.
Začíná to nefunkční rodinou
V neposlední řadě je v domě nabídka duchovní podpory, do jeho domácí kaple jednou měsíčně dochází slavit mši svatou hlinecký děkan P. Marian Sokol a dům spolupracuje kromě mnohých dalších také s kutnohorským knězem Janem Uhlířem. Většina klientek sice není z věřícího prostředí, ale podle Glogarové vnímají mateřství jako dar. „Převážná většina jsou prvorodičky a miminko je pro ně životní restart, nová naděje – nikdo je třeba od malička neměl rád nebo je naopak chtěl, ale jen na jednu noc. A najednou čekají dítě, které je bude mít rádo. Možná je to jejich forma úcty k životu,“ uvažuje vedoucí. A připouští, že kvůli traumatu z dětství mladých maminek se vztah k dítěti ne vždy dobře rozvine. Některé klientky měly za sebou také interrupci. „Důležité je, aby se cítily od nás přijaté,“ zdůrazňuje vedoucí, „ale na prvním místě je pro nás dítě. Těhotná matka totiž v našem právním systému až tak nikoho nezajímá – je brána jako dospělá a zodpovědná, jako by nebylo koho chránit. Nás ale to její miminko v břiše zajímá hodně!“
Domem za déle než třináct let prošlo celkem 165 žen a 222 dětí (včetně těch, které se narodily až po odchodu odtud). Do přirozeného prostředí (zpátky k rodičům, k partnerovi nebo do vlastního bydlení) jich například loni odešlo pět a dalších šest se přestěhovalo do jiného zařízení. „Snažíme se předem navázat spolupráci s místními Charitami a jinými podpůrnými organizacemi, aby matkám v novém prostředí pomohly například sehnat doktory nebo vyřídit úřední věci – a měly tak síť kontaktů,“ uvádí Danielová.
Tým zůstává s některými klientkami v přátelském, ale rovněž materiálním kontaktu i poté, co odejdou. To je případ maminky, která do domu nastoupila s pětiletou holčičkou, čekala dvojčata, ale od rodičů ani od otce dětí neměla žádnou podporu. „Byla velmi vstřícná. Nyní už bydlí jinde, chodí do zaměstnání a o děti pečuje sama. Dělá, co může. K domácí výuce jsme jí pro děti pořídili tablety,“ zmiňuje Glogarová.
Mimo pandemii se mohou bývalé klientky účastnit každoměsíčních a již tradičních dobrovolnických brigád s rodinami, které stály u základů díla. „Klientky mohou nahlížet do vztahů těchto lidí a něco z nich čerpat pro svůj život,“ přibližuje Glogarová. „Červenou nití v jejich životních příbězích jsou totiž u sta procent z nich nefunkční nejbližší vztahy v rodině, a přitom právě na tyto lidi se v případě potřeby každý člověk přirozeně obrací,“ konstatuje. Na tento fakt podle vedoucí„nasedají“ další sociální problémy, když žena nečekaně otěhotní.