Vydání: 2007/33 Kostel plný darebáků, 14.8.2007, Autor: Karolína Peroutková

Jak pohlížet na toho, kdo se v kostele chová jako vzorný věřící, ale přitom je o něm známo, že venku jedná v rozporu s křesťanskými zásadami?

K odpovědi se musím dostat skrze několik podotázek.  Kdo je to vůbec věřící, potažmo kdo je vzorný věřící, podle jakých měřítek hodnotíme jeho víru a konec konců, co my o lidech, jejich víře a pohnutkách k příchodu do kostela vůbec víme? Proto ani netuším, jak pohlížet na onoho člověka. Ale jedno vím určitě. Na nikoho nesmíme hledět tak, jak se díval „spravedlivý“ farizej na hříšného celníka (Lk 18,9-14).

Když ten, kdo se chová takto neupřímně, zastává v kostele přední funkci, pak je zaujmout správný postoj k němu mnohem těžší. Co byste poradil?

Co bych poradil nám, nebo co bych poradil jemu? Jemu bych poradil jako jeho zpovědník nebo blízký, upřímný přítel, aby si dal buď život do pořádku, nebo aby sám pouvažoval o dalším vykonávání přední významné kostelní funkce. Zbytek už je na jeho svědomí.    Nám bych poradil, abychom si při setkání s ním připomínali Ježíšova slova o třísce a trámu (Mt 7,1-5). Možná nám takový člověk nastavuje zrcadlo našich vlastních pochybení a bude moudré využít jeho přítomnosti v kostele, abychom si svoje vlastní nedokonalosti každou neděli znovu uvědomili.

A co ti, kteří vědí, že se dotyčný nechová na veřejnosti dobře, ale v kostele se na něj usmívají jakoby se nic nedělo - nechovají se pak stejně pokrytecky jako on?

Domnívám se, že ne. Jak bychom se k němu měli chovat? Měl by se náš obličej stát barometrem sympatií? Vím, že jsi předevčírem zhřešil, tak jsem se na tebe v kostele včera mračil, ale dneska jsi byl u zpovědi, tak se opět usmívám? Rozdíl mezi Boží a lidskou sympatií je mimo jiné i v tom, že Bůh nás má rád „už“, lidé nás mají rádi „až“. Nepracujme toliko na zdokonalování druhých, ale na zdokonalování sebe samotných.  

 Co si počít v situaci, když se někdo dopustí závažného prohřešku, kterého ale plně lituje, snaží se o pokání, účastní se bohoslužeb - přesto mu ale někteří lidé dávají skrytě a nepřímo najevo, že mezi nimi v kostele (kvůli své minulosti) nemá co dělat?

Znovu si kladu podotázku, zda by ti, kterým vadí hřích toho druhého a vyčítají mu jeho minulost, ač nastoupil na novou cestu, neměli dostat dva úkoly. Koupit si Písmo svaté, které s určitostí doma nemají, a přečíst si v něm minimálně tři místa. Podobenství o ztracené ovci (Mt 18,10-14), kde nás Ježíš varuje, abychom nepohrdali ani jedním z maličkých, podobenství o marnotratném synu (Lk 15,11-32) a příběh o cizoložné ženě . Pokud toto nepochopí, nelze pro ně udělat víc.

Někdo se v kostele nudí, chodí do něj z povinnosti, o knězi si myslí, že opravdovému životu moc nerozumí. Jeho pasivní účast mu nepřijde nijak divná, otázku opravdové víry v sobě moc neřeší. Není také takovým malým darebákem?

Je i není. Jak v čem. Ale suďme to. Ostatně tato otázka se problematickými tématy jen hemží. Vezměme je po řadě. Kdo se nudí v kostele a chodí tam jen z povinnosti, dokazuje oprávněnost tvrzení, že tam, kde vyhořela láska, byla stanovena povinnost. Pokud rodiče přestanou mít v lásce své děti a přestanou o ně pečovat, uloží jim státní instituce ze zákona plnění rodičovských povinností. Tam, kde vyhořela láska mezi manželi, nastupuje plnění manželských povinností. Tam, kde pokřtěný ztratil lásku k Bohu, ke své duši, svátostem a Božímu slovu, je mu stanovena církevní povinnost o nedělní účasti na mši svaté. Jaký to má efekt pro jeho duchovní   život a kvalitu mezilidských vztahů, to se mohu pouze domnívat. Myslí-li si někdo, že kněz toho o opravdovém životě mnoho neví, je to v každém případě myšlenka darebácká, ale na druhé straně nebývá pokaždé daleko od pravdy. Pasivní účast na bohoslužbě je z valné části pozůstatkem doby komunismu. Tehdy už jen pasivní postávání za kostelním sloupem bylo velkým hrdinstvím. Bohužel mnoho účastníků bohoslužby se dodnes tohoto hrdinství nezbavilo. Mimo to platí - a je to vryto hluboko pod kůží - že stačí pouhá evidence v matrice pokřtěných. Potom už ani pasivní účast v kostele není nutná

Někdy se ve farnosti vyskytne aktivní člověk, který dobrovolně vykoná spoustu práce, zajímá se, co nového a dobrého by farnosti prospělo. Zavádění novinek se ale nemusí všem líbit, může vyvolat rozbroje a tento aktivista nakonec dopadne v očích ostatních věřících špatně. Jak se vyznat v tomto „darebačení“?

Konečně mluvíme o aktivním, věřícím člověku, který dělá ve farnosti něco pozitivního. Ten to ovšem na mnoha místech nemá a nebude mít jednoduché. Dav lidu kostelního se mimo jiné vyznačuje i tím, že nemá rád změny. Rutina, fráze, formalismus, povrchnost - to ano. Nic nového, hlavně nic, co by bylo náročné pro věřící, někdy i pro klérus samotný. Ale není tomu tak všude. Někde se stane takový člověk kondenzačním jádrem, kolem něhož se shromáždí stejně smýšlející, a ve farnosti začne pulzovat život. Bohužel některé aktivity vypadají ze začátku ušlechtile, ale v důsledku mohou vést k věcem nedobrým. To je potřeba v jejich průběhu rozlišovat a hlídat. Pokud jde o aktivity životodárné, je potřeba takovým darebačinám dát prostor a věnovat jim čas. Nemít církev ve svých dějinách svaté darebáky, byla by o mnoho pozitivního ochuzena.