Michaela Freiová: Manželství = škola pro manažerky
Vydání: 2006/14 Za dobrotu na žebrotu, 4.4.2006, Autor: Gabriela Plačková
Příloha: Doma
MICHAELA FREIOVÁ
Narodila se v Praze koncem 2. světové války. Je manželkou Václava Freie a dcerou Josefa Myslivce - právníka, byzantologa a katolického aktivisty. Za komunismu nesměla studovat, aktivně se podílela na katolickém samizdatu. V roce 1992 byla zvolena poslankyní federálního parlamentu. Poté pracovala v Občanském institutu a v roce 2002 začala pracovat na informačním serveru Res Claritatis. Vychovala tři syny.
Váš otec byl i za komunismu aktivním laikem v rámci katolické církve. Jaký byl váš vztah?
Byla jsem na svého otce hodně citově vázaná a vždy jsem si ho vážila, byl pro mě vzorem. Když mi bylo deset let, zavřeli ho. Odseděl si osm let. Byl to člověk velmi vzdělaný, měl obrovský rozhled. Ve vězení ohromně vyzrál. Zažila jsem stovky lidí, kteří ho po návratu z vězení navštěvovali. A až když zemřel, tak jsem se dozvěděla, jak moc lidem ve vězení pomáhal. Byl to člověk velice statečný a nekompromisní. Po návratu z vězení se angažoval kolem II. vatikánského koncilu v liturgické reformě. Pomáhal připravovat liturgii v českém jazyce.
Vy jste ale kvůli jeho angažovanosti nemohla studovat...
Ano, to jsem nesměla. V šestnácti letech jsem nastoupila do práce a prošla celou řadou pracovišť. Pracovala jsem ve zdravotnictví, poznala jsem spoustu lidí a vystřídala velmi různá prostředí. Stále jsem se snažila něco studovat alespoň na koleně, dělala jsem jazyky a podobně. V ekumenickém semináři v Jirchářích jsem se seznámila se svým budoucím mužem. Díky otci jsem měla možnost setkat se s věřícím prostředím, celou řadou lidí a problémů. Vždy jsem měla oporu v jistotě, že naše orientace je správná, i když to naše rodina těžce odnesla.
Vychovávala jste tři syny a - na tu dobu nezvykle – jste s nimi zůstala dlouhá léta doma. Jak na tu dobu vzpomínáte?
S dětmi jsem byla doma 11 let. Vzhledem k dnešním teoriím o seberealizaci ženy bych řekla, že to byla doba pro mě velice plodná. Role matky pomáhá plně rozvíjet osobnost, a to i po stránce intelektuální. Učí ženu manažerským schopnostem. Nikdy bych nezvládla tolik úkolů po převratu, kdybych neměla praxi z péče o tři děti a rozvrhování jejich času do různých kroužků a činností. To jsou věci, které jsou značně namáhavé, ale na druhou stranu hodně rozvíjejí osobnost. Využívala jsem pro sebe různých mezičasů k tomu, abych si přečetla a nastudovala věci, které mě zajímaly. Značná část mých knih je například zapatlána od písku – čas četby, když mé děti plácaly bábovičky.
Převratem v roce 1989 se před vámi konečně otevřela možnost svobodně pracovat. Čím jste začala?
Konečně jsem vystudovala vysokou školu. Promovala jsem v okamžiku, kdy již naši synové měli vysokoškolské studium za sebou. Vrhla jsem se zároveň do politiky. Nejdříve jsem působila jako zmocněnec pro uprchlíky při federální vládě a byla jsem zvolená do federálního parlamentu. Pak jsem se stala členkou Občanského institutu, kde jsem působila až do svého odchodu do důchodu v roce 2005. Zde jsem rozvinula program "Rodinné hodnoty", který se zabývá postavením rodiny ve společnosti. A v posledních letech jsme s manželem dostali úkol, který je pro nás velmi inspirativní, a sice práci na serveru Res Claritatis. Nyní vychází již také jeho tištěná verze RC Monitor.
V čem nyní vidíte smysl své práce?
Chceme ukázat, v kolika různých dimenzích církev působí.
V Evropě nyní panuje neblahá tendence promítat duchovní krizi Evropy do krize
celé katolické církve. Ale to, že ubývá věřících, je fenomén evropský. Jinde ve
světě církev narůstá a především se chápe celé řady nových úkolů. V široké
míře vykonává službu vzdělávací, sociální, zdravotní. O tom se tady v Evropě moc
nemluví. I když je církev nedokonalá instituce – koneckonců je tvořena
nedokonalými lidmi – vykonává obrovské dílo ve světě a o tom by se mělo mluvit,
psát a vědět.
* * * *
VÁCLAV FREI
Narodil se v Praze roku 1930. Je manželem Michaely Freiové. Po maturitě v roce 1949 vstoupil do noviciátu dominikánů. V rámci akce K v dubnu1950 byl odvezen do internačního tábora v Broumově, následovaly více než tři roky práce v PTP. Jako zedník pak ještě pracoval i v civilu. Po studiu na Karlově univerzitě pracoval jako fyzik až do roku 1991. V letech 1968 až *1970 také působil v Katolických novinách. Překládá z několika jazyků, nyní je v důchodu a spolupodílí se na práci sdružení Res Claritatis.
*možná 1971, prosím ověřit.
Jak vás ovlivnilo vaše rodinné prostředí?
Pocházím z věřící rodiny. Moji rodiče, původem z Chodska, měli jen elementární vzdělání, ale nám všem třem dětem umožnili studovat na vysoké škole. Cítili jsme v tomto směru jejich sympatie a podporu. Moje maminka měla velmi silné sociální cítění, pomáhala, komu mohla. I když neměla tolik vzdělání, měla ohromný cit pro to, co je v katolicismu podstatné a co podstatné není. Přesně rozlišovala mezi vírou a pouhými pověrami.
Zejména v dospívání jsem se musel vypořádávat s různými problémy, ale ve víře jsem nikdy žádné zvláštní výkyvy neprožil. Vždy jsem měl v podstatě jistotu, že jdu správným směrem. Jistě také zásluhou rodičů nebo kněží. Větší roli u mne ale hrály knihy, zvlášť mi pomáhala četba svatého Tomáše Akvinského.
Jaké byly okolnosti vašeho krátkého setrvání v dominikánském řádu?
U dominikánů jsem strávil pouhé tři měsíce v řádnémnoviciátu, pak přišel rok 1950. Následovaly internační klášteryBroumov a Hájek u Prahy, nakonec PTP na Slovenku a zedničina ještě v Praze.
Od dětství jsem měl ale také blízký vztah k matematice a fyzice, které jsem nakonec vystudoval. Pokoušeli jsme se pokračovat v řádovém životě, nějakou dobu jsem žil s jednoduchými řeholními sliby. Bylo nás víc, kteří jsme se rozmýšleli, co dál. Někteří se dostali do semináře, například pater Vinklárek,ale většina z nás se pak oženila – a založila rodiny v křesťanském duchu.
Po svých studiích jste působil jako pedagog?
Ne, z kádrových důvodů jsem bylveden jako vědecká síla. Ale přesto jsem většinou přednášel, psal učebnice a zkoušel - i u státnic a rigoróz. Mezitím jsem různým způsobem působil v církvi. Od roku 1968 jsem krátcepůsobil v Katolických novinách a potom také v samizdatu. Spolu s manželkou - ale například i s přáteli přírodovědci – jsme pracovali na časopisu Universum.
Práce vám asi zabírala hodně času. Jak se vám dařilo najít si čas na rodinu?
Najít si čas? Zčásti to byl spíš svátek, už jen společné vycházky o víkendech. Velká část rodinného provozu zůstávala ovšem na Michaele, ale tím jsem zase byl hochům vzácný. Pamatuji se na výkřiky „Táta pišej!“. Pak jsme se různě s manželkou doplňovali, v úvodu do života s církví manželka víc zpěvem, já víc biblicky. Až ona mi dnes také připomněla, že jsem v sobotu brával všechny kluky na procházku, aby měla studijní půlden. Snad smím říci, že se nám slušně dařilo různé úkoly doby v rodině skloubit, včetně skládání kopií samizdatů, a to nás zase všechny stmelovalo.
A pro mne jako člověka zaměřeného knižně a teoreticky, i v teologii, bylo manželství a život v rodině obohacením o zanedbané dimenze, jako je umění a historie. Do toho vlastně patřil i ekumenický seminář v Jirchářích, nepravděpodobný ostrůvek svobodné diskuse, kde jsme se s manželkou seznámili.
Čím se zabýváte dnes?
Jsem již patnáct let v důchodu, nyní méně pohyblivý, přispívám do Perspektiv a Universa, ale například stále ještě překládám. Pro OIKOYMENH (Richovu Etiku hospodářství I, z němčiny), pro Vyšehrad (Ženu v době katedrál od R. Pernoudové, z francouzštiny) a podobně. Poslední dobou pro zpravodajství Res Claritatis i z italštiny. V tom se s manželkou velmi dobře jazykově doplňujeme.
Sdílet článek na:
