Vydání: 2019/40 Ani déšť poutníky nezastavil, 1.10.2019, Autor: Tereza Zavadilová

Než si tento kanadský jezuita, pocházející z Brna, nasadí kardinálský klobouk, čeká ho o den dříve ještě biskupské svěcení v bazilice sv. Petra.
Zpráva o jmenování kardinálem jej nedávno zastihla na předměstí brazilského São Paula během setkání lidových hnutí Latinské Ameriky, která se chystají na blížící se synodu o Amazonii.
Odsun a pak emigrace
Lidem z periferií a zvláště uprchlíkům P. Czerny dobře rozumí, snad proto, že je sám emigrant. Jeho rozvětvená německá rodina, spíše městská, zažila divoký poválečný odsun. „Bylo to drastické zejména pro maminku, která dosti zkusila,“ vzpomíná Dagmar Pohunková, lékařka a členka redakční rady Perspektiv, která se s P. Czernym už dlouho přátelí. Z domova rodina Czernych odešla roku 1948 do Kanady. „Když zemřel jeho tatínek, vyšlo parte anglicky, německy a česky,“ dodává Pohunková.
Životní ústrky, ale ani zásluhy však 73letý P. Czerny nevyzdvihuje, přestože je jeho přínos církvi významný. Dlouhodobě se snaží prosazovat sociální spravedlnost, a to v Severní i Jižní Americe, Africe a v posledních letech také v Evropě, když ve Vatikánu úzce spolupracuje se Svatým otcem při řešení migrace a uprchlictví. V roce 2016 ho papež František jmenoval podsekretářem nového Úřadu pro službu integrálnímu lidskému rozvoji a zároveň s tím ředitelem oddělení tohoto úřadu – Sekce pro migranty a uprchlíky. Ta se zabývá hledáním bezpečné cesty pro lidi, kteří jsou nuceni utéct ze svých domovů, ale také prevencí obchodu s lidmi.
Budoucí kardinál je známý tím, že při hovoru o uprchlické krizi mírní tón a varuje před nenávistí a zbytečnou hysterií. Připomíná tím původní poslání církve sloužit potřebným. „Podle papežových slov je hříchem odmítnout bližního jen pro jeho odlišnost. Pro křesťana by setkání s člověkem v nouzi mělo být výsadou a příležitostí k setkání s Pánem,“ uvedl P. Czerny v nedávném rozhovoru pro český jezuitský bulletin.
Kanada, Salvador, Keňa, Vatikán
V kanadském Montrealu podporoval Czerné po jejich příchodu rodinný přítel, který tam přišel o několik let dříve. I když se v zemi setkali s dobrým přijetím, na domov nezapomněli. „Československo bylo v nás, byť jsme vyrůstali jako Kanaďané,“ vzpomíná P. Czerny ve zmíněném rozhovoru.
S Tovaryšstvem Ježíšovým se poprvé dostal do kontaktu na kanadské střední škole, kde se také začalo rodit jeho povolání ke kněžství. Do řádu vstoupil roku 1963, o deset let později byl vysvěcen na kněze a několik let nato získal doktorát na univerzitě v Chicagu. Později se stal provinciálem jezuitů v Torontu. Založil a v letech 1979–1989 tamtéž také vedl Jezuitské centrum pro sociální víru a spravedlnost.
Z Kanady byl P. Czerny později povolán do středoamerického Salvadoru, kde za občanské války v roce 1989 vojáci vyvraždili šestičlennou jezuitskou komunitu včetně hospodyně s dcerou. „Jeho úkolem tehdy bylo komunitu obnovit,“ přibližuje Dagmar Pohunková. Na tamní University of Central America byl navíc prorektorem a ředitelem Institutu pro lidská práva.
V letech 1992–2002 působil P. Czerny na sekretariátu pro sociální spravedlnost v jezuitské centrále ve Vatikánu. Následně byl povolán do keňského Nairobi. Při tamní univerzitě vytvořil Africkou jezuitskou síť pro boj proti AIDS (AJAN), což obnášelo přednášky, prevenci a boj s pověrami, ale také návštěvy nemocných v celkem třiceti zemích v subsaharské oblasti.
Od roku 2010 až do ohlášení jmenování kardinálem byl asistentem kardinála Petera Turksona v papežské radě Justitia et pax. Aktivně přispívá do jezuitského časopisu La Civiltà Cattolica.
Tajně v Československu
Ač nedobrovolně žil daleko od domova, na své přátele nezapomněl a z emigrace jim vždy psával dlouhé dopisy. A dokonce se do Československa už za totality dvakrát vrátil a tajně se setkával se spolubratry. „Oficiálně tu byl jako student češtiny,“ uvádí Dagmar Pohunková, kterou P. Czernemu představila tehdejší katolická aktivistka a vězeňkyně komunismu Jitka Malíková. S oficiální církví se ale – ani později už jako provinciál kanadských jezuitů – nesetkal.
Na přelomu 60. a 70. let se s ním v bytě u P. Františka Hrona SJ potkala i filoložka Marie Kyralová. „Byl mi představen jako americký jezuita Michael, nic víc jsem o něm tehdy nevěděla – a od té doby jsem ho neviděla. A o padesát let později se dozvím, že bude kardinálem,“ dodává žena, která pěstovala vztahy s podzemní a exilovou církví a v jejímž bytě se potají scházela laická společenství nebo řeholníci. „V praxi to vypadalo tak, že jezuité zasedli v obýváku a my jsme se s manželem odebrali do jiné místnosti. Všichni jsme to pokládali za logické a rozumné. Když nic nevíte, je to v případě výslechů na StB určitě lepší,“ vysvětluje Kyralová, která byla v kontaktu i s tajnými františkány či salesiány.
„Po revoluci měl radost, že sem může přijet,“ uzavírá vyprávění Dagmar Pohunková. Nedávno ovšem P. Czerneho postihl těžký infarkt, a to během letu do Kanady. Letadlo muselo nouzově přistát a on pak strávil několik měsíců v nemocnici. Nyní je ale opět v kondici a věnuje se mimo jiné tématu ochrany přírody. Při chystané říjnové amazonské synodě totiž bude působit jako její sekretář. Přestože se papežova encyklika Laudato si’ často označuje jako „ekologická“, P. Czerny ve svých přednáškách zdůrazňuje, že jejím hlavním tématem je domov: „Přírodní zdroje jsou se společností spojené a podle toho bychom s nimi měli zacházet. Každý z nás má zodpovědnost nejen za naše bratry a sestry – především ty chudé a zranitelné, ale i za naše pravnoučata a budoucí generace.“
Dobrý Samaritán v Amazonii
Zapojení do synody také vyjadřuje zaměření nového kardinála na bolesti periferií světa. Oblast Amazonie s 33 miliony obyvatel zasahuje do území 9 jihoamerických států a trápí ji řada sociálních i environmentálních problémů: ilegální těžba, megalomanské průmyslové projekty, vypalování pralesa, omezování práv domorodců a mizení jejich kultury, obchod s lidmi, nepovolený lov, nedostatek pitné vody, obchod s drogami aj. „Stejně jako dobrý Samaritán si i církev přeje jednat v Amazonii s evangelijním závazkem k soucitu a spravedlnosti. Musí pozorovat, porozumět a potom natáhnout ruku a jednat,“ vysvětlil P. Czerny hlavní důvod konání synody v článku pro La Civiltà Cattolica.