Metro byla dobrá škola života
Vydání: 2018/35 Papež o rodinách a odpuštění, 28.8.2018, Autor: Jaroslav Šubrt
Patří k nepřehlédnutelným osobnostem církve v naší zemi. Premonstrátský kněz, teolog, novinář a publicista, svého času také mluvčí České biskupské konference. P. MILOSLAV FIALA se v těchto dnech dožívá požehnaných devadesáti let.
„Církev musí znát praktický život dnešních lidí, mluvit jejich jazykem a odpovídat na jejich problémy,“ říká v rozhovoru P. Miloslav Fiala, který 28. srpna oslaví devadesátiny. Snímek Martina Houdek
Jaká byla vaše cesta ke kněžství a řeholnímu životu?
Poměrně složitá. Po maturitě jsem vystudoval pražskou Vysokou školu obchodní. Docela těžko jsem si po jejím ukončení hledal zaměstnání, ale uchytil jsem se v jedné potravinářské firmě. Strávil jsem téměř tři roky na vojně a pak jsem si podal přihlášku do litoměřického semináře. Následovalo dvojí předvolání na StB a lákání ke spolupráci, což pro mě bylo absolutně vyloučené. A tak jsem dál pokračoval v zaměstnání a přitom inklinoval ke Strahovskému klášteru. V 60. letech jsem byl tajně přijat do třetího řádu, začal tajně studovat teologii a přijal nižší kněžská svěcení.
Tak to šlo až do roku 1968. Po krátkém pobytu v Rakousku jsem nastoupil na teologickou fakultu do Litoměřic, kde jsem strávil tři roky, a v prosinci 1971 mě pan biskup Tomášek vysvětil. Poslal mě do duchovní správy v Hradci Králové, kde jsem kaplanoval a po různých výsleších tam vydržel pouhé dva a čtvrt roku. Načež jsem přišel o státní souhlas a od podzimu 1974 jsem pracoval ve skladu při stavbě pražského metra.
Co státním orgánům na vašem působení tolik vadilo?
Že jsem se věnoval mládeži. Ještě před vojnou i po ní jsme se snažili obnovit Sdružení katolické mládeže v Kutné Hoře, což je má rodná farnost, a potom i tady v Praze při studiu na vysoké škole. Něčí neopatrností to však prasklo. Dostal jsem se do vyšetřovací vazby v Bartolomějské ulici, pak jsem strávil nějaký čas ve vězení v Kolíně.
Které to byly roky?
Podzim 1949 a rok 1950. Pobyl jsem tam ale krátce, protože na mě dohromady nic neměli. Pořádali jsme schůzky o literatuře, případně na stroji rozepisovali nějaké články. Dostal jsem se ale tak do jejich hledáčku, a ten zájem samozřejmě ihned obnovili, jakmile jsem se vrátil z vojny. A když jsem odcházel z Hradce, kde mi vzali státní souhlas, měl jsem za sebou už třináctý výslech, včetně tří výletů do lesa za doprovodu dvou členů StB, kde na mě činili nátlak a přesvědčovali mě ke spolupráci. Když jsem pak pracoval jako skladník, dvakrát mě předvolali do neblaze proslulé „kachlíkárny“, čili na ministerstvo vnitra na pražské Letné. Bylo to takové stálé dobrodružné kličkování.
Přineslo vám to i nějaké pozitivní zkušenosti?
Když jsem byl třeba v Kolíně úplně sám na cele, přišel jsem na chuť modlitbě a najednou jsem poznal to, čemu se říká „zakoušení Boha“. Snažil jsem se z toho čerpat sílu v různých kritických chvílích – například tváří v tvář řvoucímu estébákovi Mikšovskému na kutnohorské StB nebo kapitánu Hrubešovi v Hradci Králové. Stejně tak vůbec nelituji, že jsem patnáct roků pracoval na metru, což byla dobrá škola života.
A čím vás lákal premonstrátský řád?
Klášter v Prémontré v severní Francii, kde řád vznikl, byl v podstatě přechodnou stanicí, kde byl kádr bratří, kteří mýtili lesy a budovali příbytky. Avšak svatý Norbert a jeho průvodce Hugo byli potulnými misionáři. Nebyli uzavřeni v komunitě, byli to velmi vzdělaní cestovatelé, procházeli severní Francií a Porýním, kde šířili křesťanství. Čerpal jsem z různých pramenů a zdrojů, toužil jsem po řeholi, která by byla vzděláním na úrovni a přitom se věnovala lidovým misiím.
Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
JAROSLAV ŠUBRT
Sdílet článek na:
