Vydání: 2012/36 Plavba za vědomostmi odstartovala, 5.9.2012, Autor: Václav Štaud

 Prvním životním úderem, který jste prožil, byl asi odsun ze Sudet v roce 1938.

Ano, patřili jsme k několika českým obyvatelům Hanušovic a Němci se s námi nemazlili. Tatínek byl zaměstnaný na dráze. Přestože byl právě ve službě, přišli pro nás v noci, maminku a nás tři děti posadili s několika věcmi do náklaďáku a odvezli do Olomouce. Tam jsme bydleli nějaký čas ve vagonu, pak v drážním skladišti. Pro děti to bylo dobrodružství, ale rodiče museli cítit hodně trpkosti. Naštěstí se mohli již v roce 1945 vrátit do vlastního domu na břehu řeky Moravy.

 To už jste s nimi ale nebyl…

V roce 1942 mě čekalo totální nasazení 
v Říši. Ale pracovat pro Němce se mi nelíbilo. Při první příležitosti jsem utekl do Francie a tam po spojenecké invazi vstoupil do osvobozovací armády. Protože mi chyběl výcvik, zařadili mě mezi řidiče. Tak jsem se mohl alespoň za volantem krátce podílet na Hitlerově konci.

 A kdy jste se vrátil ke své velké lásce – skautingu?

Hned po návratu v roce 1946. Nastoupil jsem na železnici k tatínkovi, a protože v pohraničí chyběli lidé, dělal jsem rád všechno, co bylo třeba: telegrafistu, pokladníka, průvodčího i vlakvedoucího. A při tom každou volnou chvíli věnoval mládeži, nakonec jako vedoucí hanušovického skautského střediska. To ovšem netrvalo dlouho, protože už koncem května 1949 mě zatkli.

 Co jste provedl?

Počátkem května 1949 vznikla v Hanušovicích odnož odbojové skupiny Světlana, kterou organizovali bývalí partyzáni a skauti. O její existenci jsem se ale dozvěděl až při svém zatýkání. Došlo k tomu smutnou shodou okolností. Nechal jsem si totiž na pěkné pero vyrýt své jméno a to pero si vypůjčil vedoucí našeho prvního skautského oddílu Alois Valenta, organizovaný ve Světlaně. Následně byl estébáky zákeřně zastřelen 25. května 1949 ve Valašských Kloboukách – a tak na mě přišli. Moje vedení skautů i pobyt ve Francii znásobily zášť vyšetřovatelů, prokurátor Horňanský pro mě vášnivě žádal dokonce trest smrti. Nakonec 
byl popraven jen vedoucí „naší“ skupiny a já dostal 20 let, z nichž jsem odseděl devět, všechny na Mírově.

 Nejdříve jste ale prošel vyšetřováním v Uherském Hradišti. Byl onen pověstný kriminál opravdu tak hrozný?

Něco tak krutého si nedokážete představit. Bylo to nejstrašnějších šest měsíců mého života. Důvěrně jsem poznal i vyšetřovací metody Aloise Grebeníčka – jeho rukou jsem přišel o dva zuby. Ale věřte, že horší než vlastní bo-
lest je pohled na utrpení druhých. Na jejich umírání. Kolik ubitých, člověku nepodobných lidí jsem tam viděl! Snažili jsme se jeden druhému v těch ubohých podmínkách sloužit, jak to šlo. Při životě nás tehdy držely jen víra a vzájemná láska nevinných, velmi ponížených lidí. Řada svědků ještě žije a všichni trváme na tom, že uherskohradišťské vězení musí být zachováno jako muzeum krutosti a zloby, jako memento příštím generacím.

 Jak jste se na Mírově stal lékárníkem?

Přidělili mě na komando s označením „návrat nežádoucí“. Cítil jsem se už na pokraji smrti, ale pak mě bachař Kamenský se slovy, že nechce být viníkem mé smrti, odvedl do nově budované nemocnice. Tam se mě ujal spoluvězeň primář František Havelka, na jehož popud jsem se zakrátko stal lékárníkem. Přiznávám i malý podvod, když jsem na otázku vedoucího nemocnice odpověděl: „Ano, jsem v civilu lékárníkem.“ Je ale pravda, že farmacie patřívala k mým touhám, na studium jsem se připravoval a něco o lécích opravdu věděl. Patřičné znalosti jsem pak získával na místě, od vynikajících zdravotnických kapacit z řad spoluvězňů. A hlavně jsem tam mohl každý den pomáhat bratřím. Už mi bylo jasné, proč mě Bůh poslal právě do této mizérie. Měl jsem od něj úkol a plnil ho ze všech sil.

 Po řadu let jste byl na tomto místě dodavatelem vína a hostií potřebných pro mši svatou. Jak jste to dělal?

Samozřejmě to nešlo bez hroznů, které musel někdo do lékárny propašovat. I mezi bachaři se našli dobří lidé. Šťávu jsem opatrně vylisoval a po zkvašení naléval do maličkých skleněných nádob s latinskými názvy léků. Mešní oplatky zase potají v kuchyni pekl bývalý cukrář jménem Zajíček. To byl muž plný víry! Nezlomil ho německý koncentrák ani bolševické věznice. Všude pomáhal přinášet Krista.

 A jak probíhala distribuce zvláštních liturgických potřeb?

Z lékárny se připravený balíček pašoval na místo podle signálu, kde má právě být slouže-
na mše svatá. Všechno bylo v přísné tajnosti a několikrát jištěno hlídkujícími spoluvězni. I přes řadu přepadových prohlídek se vždy podařilo materiál k bohoslužbám zachránit nebo před objevením zničit. Co všechno lidé v nouzi vymyslí? Také Bibli jsme měli, přepisovanou na toaletní papír, nebo Kristovu hlavu vytvořenou zase z chlebové střídky.

 Jistě i o vás platí, že jste na Mírově poznal řadu vynikajících osobností.

A jako mnoho lidí přede mnou mohu potvrdit, že to byla úžasná škola. Vzdělávali jsme se navzájem v mnoha oborech, na prvním místě 
v teologii. V naší situaci nám byl Bůh kupodivu mnohem blíž než na svobodě; potkávali jsme jej v bezpočtu bratří. Nelze v krátkosti vyjmenovat všechny, kteří vyučováním i osobním příkladem navždy obohatili můj život. Vyslovím proto jen čtyři kněžská jména, před nimiž se budu až do smrti sklánět – opat Opasek, biskupové Otčenášek a Zela, moudrý teolog Oto Mádr. A za velký Boží dar pokládám možnost, že jsem směl sloužit muži jménem János Esterházy.

 Kdo to byl?

Šlechtic a politik maďarské národnosti, který působil v československém a později slovenském parlamentu a zastával zájmy svých voličů – maďarské menšiny na Slovensku. Dodnes je mezi těmito dvěma národy chápán jako rozporuplná osobnost. Pro Maďary je hrdinou a mučedníkem, mnozí Slováci ho naopak pokládají za nepřítele, maďarského fašistu.

 Co mu má slovenská strana stále za zlé?

Hlavně to, že se ve vypjatých meziválečných letech snažil o mírovou revizi hranic Československa na jižním a východním Slovensku. Chápu, že snahy o rozbití státu nebyly Čechům ani Slovákům příjemné. Šlo však o demokratickou parlamentní činnost, a proto poválečný rozsudek smrti pokládám za krajně nespravedlivý. Soud v Bratislavě byl navíc už v roce 1947 zmanipulovaný a uváděl nepravdivé údaje. Protože ale Esterházyho Rusové po svém příchodu okamžitě odvlekli do pověstného vyšetřovacího vězení Lubljanka v Moskvě a později uvrhli do 
gulagu, nemohl být doma popraven. Po návra-
tu mu byl ortel změněn na doživotí.

 Jaké jsou podle vás naopak hlavní klady působení Jánose Esterházyho?

Jako jediný poslanec slovenského sněmu zvedl v roce 1942 ruku proti zákonu o deportacích židovského obyvatelstva a potom stovkám Židů aktivně pomáhal při útěku. A je prokázané, že stejnou silou, jakou hájil práva maďarské menšiny na Slovensku, se před druhou světovou válkou i během ní aktivně zastával také slovenské menšiny v Maďarsku. I když ho možná někdy tvrdá politická hra přiměla ke kompromisům, věřím, že to byl člověk spravedlivý a dobrý. Aspoň já ho tak mám v paměti. Ne náhodou Esterházyho přátelé usilují o jeho beatifikaci.

 Přibližte nám ho tedy jako člověka, jehož jste poznal na Mírově.

Léta krutostí se na něm fyzicky podepsala. Měl tuberkulózu v pokročilém stadiu, byl velmi hubený, někdy mi připadal jako průsvitný. Léky způsobovaly, že jeho kůže měla žlutou barvu a silně páchla. Přesto Jánosova vysoká postava vždy kráčela hrdě vzpřímená, nezapřel aristokratický původ. Ovšem důležitější než vzhled bylo jeho chování k nám ostatním. Tam nebyla žádná povýšenost! Vždy se choval vlídně a ušlechtile. Dokud mohl, často nám ve vězeňské nemocnici vyprávěl své bohaté zkušenosti. Vzpomínám hlavně na neuvěřitelnou historii z ruských gulagů. Prožil v životě velmi mnoho zla, a přesto si nikdy nestěžoval, nenadával, nikoho neproklínal a svým katanům dokázal odpustit.

 Byl jste svědkem jeho smrti?

Ano. Nejdřív jsme si mysleli, že se uzdraví, když v době maďarských událostí v roce 1956 velmi okřál nadějí. Zpráva o krvavém potlačení revoluce v Budapešti ho ale zlomila. Uzavřel se do sebe, přestal komunikovat a zanedlouho zemřel. Bylo to 8. března 1957, když požádal o službu kněze. Snad zázrakem se mi podařilo přivést k jeho lůžku dokonce biskupa, dnes blahoslaveného Vasila Hopka. Řízením Božím byl Hopko právě v nemocnici, a mohl tak umírajícího připravit na odchod k Pánu. Co všechno se ale mezi těmi dvěma vězni dělo, nevím, hlídal jsem za dveřmi. Poslední a nejdůležitější minuty člověka nesměl nikdo rušit. Když zakrátko János Esterházy v mé přítomnosti zemřel, měl ve tváři mír. Sám jsem pana hraběte připravil, uložil do rakve a vynesl do márnice pod věží. Dožil se pouhých 56 let. Jako vězeň číslo 7832 byl zpopelněn v Praze a jeho urna leží ve společném motolském hrobě politických vězňů.

 Po mnoha letech jste se dočkal nečekané odměny…

Nikdy jsem netušil, že mě prostá služba umírajícímu jednou zavede až do budovy maďarského parlamentu. Loni, u příležitosti 
110. výročí Esterházyho narození, uspořádali maďarští představitelé slavnostní setkání, na něž kromě dcery a dalších příslušníků rodiny Jánose Esterházyho pozvali mi a jezuitského kněze Františka Líznu, který rovněž důvěrně zná cely mírovského hradu. Cítil jsem velké dojetí, když mi prezident Maďarské republiky Pál Schmitt připjal zlatý kříž Za zásluhy.