Vydání: 2004/17 Církev a média, 3.9.2004, Autor: Lenka Svobodová

Rozhovovor s tiskovým mluvčím České biskupské konference P. Danielem Hermanem.
Katolická církev se ve vztahu k médiím a k novinářům „hledá“ již desítky let. Co je pro ni dnes v této oblasti prioritou, na to jsme se zeptali tiskového mluvčího České biskupské konference P. Daniela Hermana, který se na konci března zúčastnil zasedání Papežské rady pro hromadné sdělovací prostředky ve Vatikánu.

'Dnešní církev si klade za cíl využívat média především pro vytváření communia (společenství). Na posledním zasedání Papežské rady pro sdělovací prostředky se proto znovu zdůrazňovalo, že je třeba směřovat od tajuplna ke stále větší transparentnosti. To však, bohužel, když se podíváme do praxe, často stále zůstává nevyslyšeným přáním.'

Mluvilo se v Římě také o tom, proč tomu tak je?
O tom se tam mluví v podstatě pokaždé. Tak především v církvi si často někteří lidé myslí - a asi je to široce ekumenická záležitost - že sdělovací prostředky jsou vlastně jakýmsi cizorodým tělesem, které vstupuje do hájemství církve, a že okolnímu světu do nás nic není. Což je omyl, protože jemu do nás samozřejmě „je“ a má plné právo být informován. Když se podíváme do Nového zákona, tak tam Kristus hovoří o světle, které se nedává pod kbelík, ale na svícen, aby svítilo.

A další příčiny?
Žádná instituce asi nikdy nebude nadšená, má-li být kontrolována zvenčí, má-li se nějak reformovat. Vždy má sklon k setrvačnosti. To platí i o církvi. Když pak média nemilosrdně prosvítí některé její temné kouty, může to vyvolat pohyb, který se zdá někomu uvnitř tohoto soukolí příliš dynamický a nepříjemný. Ale to už je role sdělovacích prostředků. A je dobré, že žijeme ve světě, kde sdělovací prostředky tuto svou úlohu plní. Církev by v tomto ohledu neměla mít nějaké zvláštní zacházení.

Církev si tedy – alespoň v teoretické či ideové rovině – vyřešila základní problém, že jako instituce hierarchicky uspořádaná žije ve společnosti, kde jsou lidé zvyklí dotazovat se volených zástupců na to, jak zacházejí s mocí, která jim byla veřejností svěřena? A považuje snad dokonce tento demokratický princip za dobrý i pro sebe samu?
Mohu z vlastní zkušenosti říci, že na té nejvyšší úrovni, to znamená právě na půdě zmíněného vatikánského „ministerstva“ pro sdělovací prostředky, tyto principy za vlastní přijali. Navíc na špici tohoto úřadu jsou zářné příklady takovéhoto přístupu, například prezident této rady arcibiskup John Foley, který stojí v jejím čele už od roku 1984.

Takže „nejvyšší ústředí“ se dnes médií už neobává?
Stačí se podívat na mediální politiku papeže, který je velice otevřený, snad i díky své osobní zkušenosti s divadlem ve svém mládí. Všechny jeho cesty jsou provázeny týmem desítek novinářů, veškerá jeho vystoupení přenáší mnoho televizních i rozhlasových stanic. Horší to bývá na té nižší, diecézní a farní úrovni. Což je problém, protože lidé se setkávají právě s touto bází. Tam zatím hezké teorie mnohdy příliš nepronikly.

Proč je to tak obtížné?
Stále tu přetrvává velké pokušení vytvářet si vlastní virtuální realitu, odtrženou od vnějšího světa. Do prostředí kostelů a sakristií totiž přicházejí především lidé ochotní pasivně naslouchat předkládanému slovu. Jenže svět médií a svět demokratické společnosti je založen především na konfrontaci a argumentování. A to je něco úplně jiného než to, na co je řada církevních představitelů na různé církevní úrovni zvyklá.

Doposud mluvíme o vztahu církve ke „světským“ médiím. Ovšem také „církev jako živý organismus potřebuje veřejné mínění, které vzniká na základě dialogu jejích členů. Jen tak je možný pokrok v jejich myšlení a jednání,“ tvrdí už pastorální instrukce Communio et progressio z roku 1971. V naší církvi však mediální prostředí, např. nějaké periodikum, kde by bylo možné vést skutečně otevřený dialog o věcech církve, stále chybí.
Do značné míry je to zapříčiněno právě dlouholetou uzavřeností celé naší společnosti, a tedy i církve. To, na co jsou lidé ve svobodném světě zvyklí padesát let, je u nás záležitostí patnácti let. A ten rozdíl je znát. Postoje Druhého vatikánského koncilu vůči médiím, ale vlastně jeho postoje ke světu vůbec, u nás teprve zapouštějí kořeny.

Za mediální oblast v naší církvi je odpovědný pražský arcibiskup, kardinál Miloslav Vlk. Uvědomuje si potřebu dialogu, a to i v církvi. Proto byl také jmenován do již zmíněné Papežské rady pro hromadné sdělovací prostředky v Římě, přestože ne všechny biskupské konference zde mají své zastoupení. Kardinál Vlk je člověk, který podporuje otevřenou linii. Jsou však lidé, kteří sdělovací prostředky nevnímají jako prioritu.

O to větší škoda, že takové diskusní a na církvi nezávislé periodikum by u nás finančně neobstálo...
To máte pravdu, v českých podmínkách by se jen stěží uživilo. A ve chvíli, kdy by našlo sponzora, by jeho nezávislost byla ohrožena. Navíc jsme do značné míry limitováni exkluzivitou našeho jazyka. Německá nebo frankofonní oblast, to jsou úplně jiná čísla. Ale osobně potřebu nezávislého periodika cítím. Bylo by dobře, kdyby taková platforma existovala.

V tradičně demokratických zemích je tedy církev ve vztahu k médiím dál.
Určitě, ale neříkám tím, že má všechny problémy vyřešeny. Většinou je komunikativnější, ale i tam se musí vyrovnávat s už zmíněnou mentalitou ghetta. Právě letos v březnu hovořil v Římě Rusell Shaw, který v letech 1969-1987 pracoval na tiskovém oddělení Biskupské konference USA, o tom, že tamní skandály kolem pedofilního chování duchovních nemusely dojít tak daleko, kdyby církev už od začátku toto téma pojednávala mnohem otevřeněji. Jistě chápeme, že žádná instituce a ani žádný člověk, pokud k tomu není z nějakého důvodu donucen, nevyjevuje své stinné stránky. Ale církev, která má tendenci radit druhým, a někdy i moralizovat, pak bohužel ztrácí část své věrohodnosti. A to je škoda.

Cesta tedy vede přes maximální otevřenost?
O tom se vede velká diskuse. Vždycky tu asi budou dva základní pohledy. První je pro otevřenost a spolupráci se sdělovacími prostředky. Druhý zastává pozici: sdělovat jen to, co my chceme. Asi nikdy nenajdeme vyčerpávající odpověď na to, který z nich je efektivnější. Osobně se řadím k tomu prvnímu pohledu. Na druhou stranu ze své praxe dobře vím, že existují určité zóny, kdy musíte hovořit diplomaticky. Každá instituce, ale i každá rodina, má své hájené území. Navíc předčasné zveřejnění některé informace - což je markantní zejména v politice - může realizaci určité věci vážně ohrozit.

Oba tyto momenty je třeba vyvažovat. Církev si nemůže myslet, že celý svět čeká jen na to, co ona řekne ve chvíli, kdy to chce říci. Svět – i ten mediální - žije svým vlastním tempem. Jen po určitou dobu má o něco zájem. Pokud to v tu chvíli nejsem schopen nebo ochoten říci, zítra se mě už na to třeba nikdo nebude ptát. Ztrácím pak jakoukoli možnost veřejnosti něco sdělit.

Od roku 1996 jste tiskovým mluvčím ČBK. Pozorujete za tu dobu nějaký posun i v našich podmínkách, v naší církvi?
Určitě ano. Především se podařilo vrátit téma duchovních hodnot z dlouholetého nuceného exilu do oblasti všeobecné informace. Církev dnes patří do spektra celospolečenského života, stejně jako školství, sport nebo kultura. Jako jeden paprsek spektra, ne víc, ne méně. Ale nikdo tomuto paprsku neupírá právo na existenci.

A jaké vám zůstaly dluhy?
Ty jsou samozřejmě veliké. Informace z církevního života se stále získávají velmi obtížně. Často na mě přicházejí otázky z regionů, kde chybí partner, na něhož by se novináři mohli obracet. To je veliká chyba, protože tam, kde takovýto partner je, tam je také církev přítomna v médiích. Kde nikdo nekomunikuje, tam se o církvi neví. A to do jisté míry odráží i religiozitu daného regionu. Já teď vůbec netvrdím, že by se prostřednictvím médií dalo evangelizovat. Ale informace může přinejmenším zaujmout. Jestliže je člověk osloven, má také možnost přijít a udělat si vlastní zkušenost. A tady se možnost k evangelizaci otevírá.

Vaše tiskové středisko nabízí na svých internetových stránkách informace o církvi. Máte ambici stát se zdrojem či konkurencí například ČTK?
Rozhodně ne. My jsme se touto cestou nevydali. To přesahuje naše možnosti. My se spíše snažíme do už existující informační sítě dodávat specifické informace: z prostředí ČBK, z diecézí, ze života církve v zahraničí, z Vatikánu. A jako jediné tiskové oddělení v celé České republice máme ochrannou známku církevní oficiality. ČTK rozhodně nechceme konkurovat, naopak spolupracujeme. A to velmi dobře. Podařilo se nám stát se věrohodným zdrojem. Zprávy úzce regionální také nepreferujeme, protože to není naším posláním. Za patnáct let tu vyrostla síť farních a diecézních časopisů. Je třeba jít touto cestou. My chceme zůstávat na oficiální bázi tiskového oddělení celé ČBK.

Můžete jmenovat alespoň některé konkrétní případy, kde se podle vašeho názoru církvi mediálně nedařilo?
Za zásadní kauzu této kategorie považuji téma církevního majetku. To bylo naprosto nezvládnuté od samého začátku.

Mohla tomu církev nějak předejít?
Církevní majetek je nevyřešená záležitost, která tudíž nemůže být vyřešena ani mediálně. Trvá tu spor, a ten je mediálně atraktivní. Chcete-li najít konflikt kolem církve, stačí kdykoli vyndat strašáka církevního majetku. Celé toto téma je velmi nešťastné a kontraproduktivní především pro církev samu.

Pak jsou zde určité kauzy zabíhající do oblasti, kterou jsem zmiňoval už v souvislosti s USA. A to jsou pedofilní aféry. I u nás se ukázalo, že jakákoli uzavřenost a snaha zametat informace pod koberec se vždycky projeví kontraproduktivně. Ty případy, které byly od samého začátku pojednávány velmi otevřeně, se celospolečenskými mediálními aférami nestaly. Patří sem i některé jiné kauzy, které rovněž souvisejí s tím, že nebyly otevřeně vyloženy karty na stůl. To se prostě vždycky vrátí. Úmyslně nechci být konkrétnější. Žijeme v mediálním světě, což je dobře, a úlohou sdělovacích prostředků je, aby nemilosrdně lustrovaly celou společnost napříč všemi oblastmi.

Mluvčí České biskupské konference P. Daniel Herman (vpravo)