Média o polské kauze
Vydání: 2007/3 Co poslouchají mladí křesťané, 16.1.2007, Autor: Jaroslav Šubrt
Příloha: Perspektivy
Existují četné a závažné dokumenty potvrzující připravenost Stanisława Wielguse vědomě a skrytě spolupracovat s orgány státní bezpečnosti Polské lidové republiky,“ konstatovali pár dnů před plánovanou slavnostní inaugurací nového varšavského arcibiskupa členové tamní církevní komise historiků. Epilog této nešťastné kauzy v tuto chvíli už všichni dobře známe. I v našich médiích byla pozorně sledována. Nicméně stojí za to připomínat si ještě některé další důležité aspekty a detaily, které v překotném běhu událostí nebyly našimi médii dostatečně zaznamenány, ale které by se měly stát předmětem další, hlubší reflexe zejména v prostředí církve – a to nejenom v Polsku.Například známý katolický publicista Zbigniew Nosowski, člen komise zkoumající arcibiskupovy dokumenty, kterou zřídil na žádost senátorů polský ombudsman, v rozhovoru pro tisk (Gazeta Wyborcza) připomenul mimo jiné i toto: „Chtěl bych rozhodně prohlásit, že podle mého názoru arcibiskup Wielgus nyní prožívá neúměrně větší pokoření, než je jeho skutečné provinění. On rozhodně nebyl případ superhorlivého a vědomě škodícího agenta. Bohužel znásobuje míru své viny stálým zapíráním, vykrucováním a předkládáním nových a nových verzí svého případu. Z celé situace mohl vyjít se ctí už jako płocký biskup, dokonce ještě i v době své nominace, ale bohužel nedokázal využít ani tuto šanci.“ – Na závěr rozhovoru Zbigniew Nosowski popsal také své dojmy, když těsně před inaugurací sledoval publicistický pořad na TVN 24, jehož se účastnily dvě známé osobnosti polské církve: „Viděl jsem tam smutného a utrápeného patera Adama Bonieckého (šéfredaktor časopisu Tygodnik Powszechny) a proti němu pak arcibiskupa Sławoje L. Głódże, který sebevědomě tvrdil, že církvi může být lhostejný názor nějakého ombudsmana, neboť církev se řídí vlastními předpisy. Církvi ale nemůže být jedno, co si lidé myslí! Člověk tu přece není kvůli sobotě, ale sobota kvůli člověku. Nikoliv věřící slouží biskupovi, ale biskup slouží věřícím. (...) Biskupové by se přece měli k celé situaci otevřeně postavit, nejen mluvit o útocích na církev. Je to pro církev jistě hořká lekce, ale kdo jiný než právě ona by měl vědět, jak si poradit s hříchem.“
Poněkud jinou optikou vnímal události kolem arcibiskupa Wielguse současný předseda Polské biskupské konference arcibiskup Józef Michalik. Na otázku, proč někdo z okolí nově jmenovaného varšavského arcibiskupa, tedy především někdo z biskupů, nepřispěchal a nepodal mu pomocnou ruku při hledání bolestné pravdy, odpověděl: „On byl asi skutečně v té době dost osamocený. Důležitou roli při hledání bolestné pravdy sehrála nepochybně média, ale ne vždy zaujala ten správný postoj. Nezapomeňme, že první zpráva, která se objevila v tisku, neobsahovala žádná konkrétní fakta, ale rovnou odsuzovala Jidáše. To nebylo správné. Chirurg, který se s křikem a nadávkami obrátí na pacienta trpícího nemocí, za kterou cítí hanbu, mu nejspíš moc nepomůže, protože nemocný dostane strach a uzavře se sám do sebe. Naproti tomu mu může pomoci lékař, jenž přichází k nemocnému s láskou a pochopením. Umím si představit, že když arcibiskup Wielgus sledoval, co říkají média na téma jeho kauzy, tak asi prožíval stejné pocity jako při setkáních s orgány státní bezpečnosti. (...) Po tom všem, co se stalo, by další analyzování chování a postojů arcibiskupa Wielguse bylo jen naparováním se nad už tak dost poníženým člověkem. Ostatně veřejné přiznání, že spolupracoval s polskou státní bezpečností, stejně jako fakt, že přišel do katedrály a osobně tam přečetl svou rezignaci, to byl přece projev velké morální odvahy z jeho strany.“ Rozhovor publikoval polský deník Rzeczpospolita. Sdílet článek na:
Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články
