Vydání: 2008/36 Zamřížovaný čas - pohled na vězeňství z druhé strany, 2.9.2008, Autor: Jiří Macháně

„Po velmi dlouhou dobu byla katedrála Svatého Ducha i královéhradecká diecéze bez viditelného biskupa. Ačkoliv Karla Otčenáška komunisté zavřeli a pak vyhnali do izolace, velká část kněží i v této době v eucharistické modlitbě nahlas přidávala slova ´za našeho biskupa Karla´. Jenže v katedrále se většina bohoslužeb a událostí života místní církve nemohla odehrávat,“ ohlíží se za nedávnou historií katedrály i své diecéze biskup Dominik Duka. Hovořili jsme s ním o symbolice i významu jubilujícího hlavního chrámu královéhradecké diecéze.

Čím je tedy pro diecézi katedrála?
Je centrem, srdcem diecéze. Právě zde se věřící scházejí při několika důležitých momentech liturgického a náboženského života. Je to při svěcení biskupa či slavnostním uvítání nového biskupa a při rozloučení s biskupem, tedy při jeho pohřbu. Odehrávají se tu jáhenská a kněžská svěcení. Slaví se zde velké svátky, kolem oltáře se tu scházejí lidé při výročích diecéze či katedrály, při setkáních mládeže, dětí, ministrantů či seniorů. Jedním ze symbolů pouta mezi biskupem a kněžími je Missa Chrismatis, svěcení posvátných olejů, které pak kněží používají při svátostech. Katedrála je zkrátka prvním kostelem, neboli – jak se latinsky říká – Matkou kostelů diecéze.

Co tato stavba symbolizuje?
Úlohu biskupa jako prvního kněze, prvního učitele víry – prvního katechety a člověka, který řídí chod diecéze. To je navenek viditelné právě díky katedrále, kde se tento můj úkol odehrává mimo jiné u oltáře a od katedry, která připomíná povinnost biskupa být učitelem.
Co cítíte, když usedáte na katedru uprostřed společenství věřících? Někdy jsou to momenty, kdy se pohledem do katedrály na účastníky bohoslužby ujišťuji, ke komu budu hovořit. Ještě dolaďuji připravenou homilii, protože každé kázání se rodí i z atmosféry konkrétního společenství. Jsou to bezesporu okamžiky, kdy si jako biskup plně uvědomuji svoje povinnosti vůči tomuto společenství. Na druhou stranu právě toto je chvíle, kdy pociťuji svou lidskou omezenost a nedostatečnost.

O letošní pouti, tedy o slavnosti Seslání Ducha Svatého, přišli do katedrály i hejtman, primátor či zástupce kanceláře prezidenta republiky. Zkrátka představitelé samosprávy a státní moci. Všichni projevovali veřejně katedrále úctu a respekt...
Jsou to pokřtění římští katolíci, účastní se i některých bohoslužeb a především jsou si významu katedrály vědomi. Jejich účast je však také vyjádřením jejich opravdového zájmu a péče o katedrálu. Nechápou to tak, že katedrála patří pouze církvi či biskupovi. Mimochodem, já nejsem majitelem katedrály (a nepatří ani biskupství) – jsem jejím duchovním představitelem. Při založení diecéze trval deset let právě spor, čí bude katedrála – zda města, českých královen, farního úřadu nebo biskupa. Nakonec bylo rozhodnuto tak, že majetkoprávně patří katedrála farnosti při městském kostele Svatého Ducha. Ale zpět k otázce. Opravdoví obyvatelé města Hradce Králové, tedy patrioti, vidí v katedrále symbol nejenom duchovní budovy, ale také staletý symbol města, jeho střed. Je to krásně vidět, když přijíždíte do Hradce rovinou, která město obklopuje. Ze všech stran vás vítají dvě věže katedrály a městská Bílá věž. A možná, že si ty věže povídají a připravují větší porozumění mezi městem, krajem a biskupstvím (smích).

Co vy osobně máte v katedrále a na katedrále nejraději? Na čem váš zrak rád spočine?
V katedrále jsem byl u prvního svatého přijímání a jako chlapec jsem zde ministroval – ještě u původního hlavního oltáře, kde je na menze vyobrazen dvojí typ kněžství: oběť Abrahámova a krále-kněze Melchisedecha. No a pak jsou to nádherná zákoutí katedrály. Její presbytář s krásným závěrem barevných oken, velmi pěkně vyřešený liturgický prostor. Mému srdci je blízký i nejstarší gotický obraz, který v katedrále máme: Příbuzenstvo Kristovo. Je to vlastně druhý „růžencový obraz“ po Kolíně nad Rýnem. Na druhém konci časové osy je pak dílo nedávno zesnulého profesora Preclíka: busta sv. Klimenta, patrona diecéze.