Matka a utrpení jejích dětí

Vydání: 2008/37 Nové moderní způsoby výchovy, 9.9.2008

Vrtá mi hlavou malá pochybnost. Znala jsem jednu již zemřelou ženu – matku, která žila opravdu dobře: vírou, láskou a obětí. Všichni předpokládají, že je u Boha. Její děti ale stíhá mnoho neštěstí a vytrvale prosí maminku o přímluvu. Může být taková duše na věčnosti opravdu šťastná, když vidí trápení svých dětí?

Pokud vám hlavou vrtá jen „malá pochybnost“, pak je třeba smeknout! Vaše otázka je totiž vrcholkem velkého ledovce jedné zvlášť velké těžkosti v naší víře: problému existence zla, zvláště přirozeného (tj. utrpení a smrti) tváří v tvář dobrému, milujícímu a všemohoucímu Bohu.
Po Osvětimi a jiných válečných hrůzách se začali teologové znovu ptát, jak je možné, aby Bůh byl zároveň všemohoucí i milující: buďto je všemohoucí a pak nemůže být milující, jinak by tyto hrůzy nedopustil, nebo je milující, ale (aspoň občas) bezmocný, jinak by se tyto věci nemohly stát! A poněvadž první varianta je nepřípustná, mluví se o tom, že i Bůh „trpí“ tím, když vidí utrpení těch, které miluje. Jenže, pak by to znamenalo přesně to, co tvoří pozadí vaší „malé pochybnosti“. Trpí-li totiž i sám Bůh zlem, které se děje jeho milovaným dětem, stěží by jím mohla netrpět matka, která je v nebi, tedy „u něj“.
Jenže už ve starověku se koketovalo s představou Božího utrpení (např. v patripassianismu nebo teopaschismu) a tyto náhledy byly nutně odmítnuty, neboť odporují Boží blaženosti, tj. onomu věčnému štěstí, na kterém mají lidé podíl v nebi.

Někdy je nutné sklonit se před tajemstvím
Co tedy s tím? Tak jako Boží spravedlnost nevylučuje Boží milosrdenství, ani Boží blaženost nevylučuje autentický a láskyplný zájem Boha o trpícího člověka. A ti, kdo jsou v nebi, mají podíl na Bohu, a tedy i na jeho blaženosti, která si neprotiřečí s láskyplným zájmem o trpící lidi. V pozemském životě tedy milující matka při pohledu na své trpící děti nutně sama trpí; ve věčném životě nikoli, třebaže je nemiluje o nic méně než předtím a jejich utrpení rozumí lépe než za pozemského života.
Toto spojení pro nás zůstává tajemstvím, vzbuzujícím nemalé nesnáze, neboť nemáme zkušenost toho, jak je možné tyto zdánlivé protiklady skloubit. Přesto je to jediné možné „řešení“. Jinak bychom museli zpochybnit vlastní povahu nebe. Ta spočívá v účasti na věčné blaženosti Boží, která se projevuje dokonalou láskou, včetně zájmu o trpící příbuzné.
P. Pavel Vojtěch Kohut OCD, vyučující spirituální teologie na KTF UK v Praze


Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 16 13. – 19. dubna 2021

Co nám covid dal a vzal

Jak se pandemie podepisuje na životě církve a samotných věřících? Přibylo online přenosů bohoslužeb, na řadě míst se lidé aktivněji zapojili do služby.

celý článek


Oltář z Brna se stěhuje do Říma

Minulou středu byla zahájena demontáž obětního stolu v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně na Petrově. Poté 1,1 tuny těžký oltář, jehož autorem je řezbář, sochař…

celý článek


Pastorace je možná i ve virtuálním světě

Originální způsob, jak se i za pandemie setkat s dospívajícími ze své diecéze, nabízí mohučský biskup Peter Kohlgraf. V neděli 18. dubna odpoledne se za nimi vydá do online…

celý článek


Nový KT ke stažení zdarma vždy od soboty

Vážení čtenáři Katolického týdeníku, po dobu mimořádných vládních opatření, která mají opět omezit šíření nákazy koronavirem, jsme se rozhodli Vám naše/vaše…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay