Vydání: 2005/35 Co je to štěstí?, 22.8.2005, Autor: Gabriela Plačková

Zakládající členka ekologického hnutí Pražské matky Rút Kolínská má pět dětí a říká, že jejím hlavním oborem se stalo mateřství. Neomezila se ale jen na péči o své děti. Tím, že založila první mateřské centrum (MC) v České republice, se zasloužila o to, aby i další maminky prožily dobu strávenou na mateřské dovolené spokojeněji. Za rozvoj občanské společnosti v Česku a za zapojení sítě mateřských center do mezinárodní organizace získala v roce 2003 ocenění Žena Evropy.

Máte pět dětí, s nimiž jste zůstala doma. Co bylo vlastně vaší profesí, než jste se stala maminkou?

Jako dcera evangelického faráře jsem měla problémy se studiem. Maturovala jsem v době tvrdé normalizace a dostala jsem se na vysokou školu až sedm let po maturitě. Studovala jsem etnografii a folkloristiku a  promovala jsem až před porodem druhého dítěte. Mé „předrevoluční“ děti mě asi zachránily před tvrdým nátlakem a před rozvažováním nad tím, zda bych měla kvůli kariéře vstoupit do strany. V oboru, který jsem vystudovala, byla vědecká práce i práce v muzeích minimálně podmíněná loajalitou. Zůstala jsem s dětmi doma a mým „hlavním oborem“ se stalo mateřství.

Vděčím rodičům za šťastné dětství a za to, jaké nám vytvořili rodinné zázemí. Jsem nejmladší ze čtyř sourozenců, narodila jsem se až poté, co se můj tatínek vrátil jako politický vězeň z téměř dvouleté vyšetřovací vazby, a rodiče se tak opět šťastně shledali po tom všem utrpení. To se hodně odráželo na rodinném klimatu. Vyrůstala jsem v malé vesnici, kam společenský tlak tolik nedoléhal. První rána se dostavila, když mi bylo pět let. Tatínka začali přemlouvat ke spolupráci s StB, a to dost tvrdě, přímo u nás doma ve sklepě. Druhý den se tatínek při bohoslužbách nervově zhroutil. To byl zážitek, který se vryl do mého nitra, ale byla jsem příliš malá na to, abych vnímala souvislosti. Ty jsem pochopila až později.

Jak se ve vašem životě odrazilo to, že byl tatínek evangelickým pastorem?

Díky zkušenostem z dětství si na jednu stranu říkám, že katolický farář má velkou výhodu v tom, že se může naplno věnovat práci, na druhou stranu si říkám, jak se může vžít do rodinných problémů, když je sám nezažije. Asi si nedovolím říci, který model je lepší. Oproti většině ostatních rodin náš tatínek pracoval doma v kanceláři, ale pro nás děti to hlavně znamenalo, že často nastaly chvíle, kdy problémy věřících byly důležitější než rodina. Když jsme třeba seděli v neděli u oběda a někdo přišel s nějakým požadavkem, tatínek vstal a hned se mu věnoval. Přiznávám se, že naše děti se mnou prožívají něco podobného, protože moje telefonní číslo je celkem veřejně známo. Když lidé něco potřebují, tak si často neuvědomují, že žiji také svůj soukromý život. A já neumím odmítnout.

Náš tatínek nás vychovával hodně ekumenicky, vztahy k denominacím se u nás nerozlišovaly. Dodnes mám mezi katolíky spoustu přátel. Moje pocity nejlépe vyjadřuje jedna z písní Petra Ebena: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest pojí nás.“ 

Po revoluci jste začala být veřejně činná. O jaké konkrétní aktivity se jednalo?

Náš podíl na nejrůznějších aktivitách, jako byly demonstrace, podpisové akce - včetně podílu na vzniku hnutí Pražské matky ještě před revolucí - zákonitě přerostl ve veřejné angažmá po revoluci. Rozhodla jsem se kandidovat do magistrátu a pak třeba pokračovat výš. Ale zjistila jsem, že jsem těhotná. Takže moje poslední dcera mě „zachránila“ před politickou kariérou. Pak jsem se postupně začala zabývat mateřskými centry a najednou se mi otevřelo nový rozměr občanské společnosti. To mi už asi zůstane přišito.

Vy jste ale ještě později kandidovala do Evropského parlamentu.

Kandidovala jsem za Stranu zelených, protože jsem měla - a stále mám - pocit, že tady chybí „zelená politika“, a chtěla jsem tuto stranu podpořit. Nechci se však stranicky zavazovat. Moje představa ideálního fungování státu je postavena na spolupráci občanské společnosti s politickou složkou. Než k tomu dojde, cítím, že mohu být víc prospěšná v aktivitách občanské společnosti.

„Víra otců“ zakotvila v mém životě a byla mi posilou v mnohých nelehkých situacích. Stálou možnost čerpání z Pramene života mám spojenu s církví, se společenstvím sboru, ve kterém žiji. Jsem však vděčna za Boží věrnost a možnost se s ním spojit v jakékoli situaci a na jakémkoli místě (nepotřebuji k tomu přímo sakrální prostor). Mrzí mne, že Boha hledám spíš v situacích krize než v radostných obdobích. A jestli tady někdo musí cítit veliký nevděk, tak je to Pán Bůh. Věřím ale, že jeho postavení není závislé na lidské vděčnosti.

Celá naše rodina patří do evangelického sboru u Salvátora na Starém Městě v Praze, kde jsem také zapojena do sborové práce. V podstatě se snažím o koordinaci všech sborových aktivit, aby se náš skvělý farář Miloš Rejchrt mohl zabývat především duchovní prací. Všechno ostatní, co ve sboru dělám, je propojeno s mými koníčky, například moc ráda připravuji květiny na stůl Páně.

Založila jste první mateřské centrum v naší zemi. Jak a kdy jste se o existenci těchto center dozvěděla?

To si pamatuji přesně. V roce 1990 jsme na Tři krále s manželem a našimi (tehdy) čtyřmi dětmi koledovali pro Jedličkův ústav. Potkala nás paní, která hledala Pražské matky, ekologické sdružení, na jehož činnosti jsem se tehdy také podílela, a tak jsem ji pozvala domů. Představila jako Alena Wagnerová, říkala, že je rodačka z Moravy, ale léta už žije v Německu, a vyprávěla mi, jak tam fungují mateřská centra. Připadala mi to jako úžasná myšlenka, vhodná hlavně pro sídliště nebo anonymní části města, ale měla jsme pocit, že sama něco takového nepotřebuji, protože naše domácnost žije otevřeným životem. Po roce nás paní Wagnerová navštívila znovu. Měla jsem tehdy miminko a ona řekla památnou větu: že prý s pěti dětmi už nemám co na práci, tak ať „koukám založit mateřské centrum“. Neuplynulo ani patnáct let, a máme po republice kolem dvou set mateřských center.

Mateřské centrum poskytuje společenský azyl rodinám s malými dětmi ze všech sociálních vrstev bez rozdílu rasy a smýšlení. Zpravidla ho zřizují matky na mateřské dovolené, které se zároveň podílejí na jeho samosprávě a zajišťují programy, které jsou určeny matkám, rodičům s dětmi nebo celým rodinám. Jedná se o různé tvořivé, vzdělávací, sportovní, rekvalifikační, jednorázové akce i dlouhodobé projekty. Mateřské centrum umožňuje matkám s malými dětmi vyjít z izolace, kam se vlivem celodenní péče o dítě dostávají, a posiluje jejich mateřskou roli. Pro maminky je důležité, že se zde mohou sdílet, vzájemně si pomáhat a vyměňovat si zkušenosti. Vládne zde neformální atmosféra a děti se tu mohou setkávat se svými vrstevníky. Centra přispívají k rozvoji občanské společnosti a bývají odrazovým můstkem k aktivní účasti v komunální politice.

Po jeho otevření mi došlo, že jedno mateřské centrum na celou republiku nestačí. Snažila jsem se dostat myšlenku center do médií, ale pozitivní věc se do médií nedostává snadno. Zpočátku se myšlenka šířila velmi pomalu, od kamarádky ke kamarádce.

Jsem tím naprosto nadšená. Myslím si, že maminky v naší republice jsou oproti většinové společnosti o mnoho kroků napřed v občanském uvědomění. Pochopily, že nemohou jen kritizovat, ale že se musí své šance chopit samy, a ne čekat, až jim „taťka“ stát všechno zařídí.

Jednotlivá centra hledají prostředky, kde se dá. Když se to podaří, používají obecní prostory, někdy jim vyjde vstříc i církev, která jim je většinou poskytuje zdarma. Někdy poskytne obec i nějaké peníze na provoz. Jinak je činnost center postavena na dobrovolnicích. Za třináctiletým provozem mateřských center jsou tisíce hodin dobrovolné práce.

Akce spočívá ve veřejné sbírce, kterou pořádáme v jednotlivých obchodních domech. Na sbírku upozorňujeme doprovodnými akcemi v prodejnách a lidé nám také mohou poslat dárcovskou SMS. Potěšilo nás, že Síť mateřských center byla vybrána ke spolupráci na projektu Tesco charita roku, ale v průběhu doprovodných akcí maminky narážejí na nepochopení, mnozí lidé nevidí důvod, proč podporovat zdravou rodinu. Doufáme, že se nám podaří tyto bariéry prorazit.

Šnek má s rodinou s malými dětmi hodně společného. Domeček ukazuje na potřebu stálého útočiště pro rodinu. Jedna šnečí noha symbolizuje nutnost držet pohromadě, má-li být rodina funkční a dobrá. Dále je šnek pomalý - podobně i vy musíte život s dětmi zpomalit, jinak to ani nejde. Pak jsou tu ještě dva momenty týkající se mateřských center. Maminky jsou zdánlivě schované v domečku centra, ale nedá jim to, a vystrkují růžky, aby zjistily, co je kde potřeba. A nakonec připomenu obrovskou symboliku šnečí cestičky - mateřská centra totiž také zanechávají stopu, ve společnosti i v jednotlivých rodinách.

Málo lidí u nás dnes chápe, že pokud děti budou mít možnost vyrůstat v dobrých rodinách, přinesou společnosti mnohem větší užitek, než když budou vychovávány v institucích. Rodiny s malými dětmi, a především maminky, které zůstaly s dětmi doma (sice už se situace trochu zlepšuje, ale přesto najdete mnoho míst, kde nejsou děti vítány), se dostávají do společenské izolace. Ta se podepisuje i na výchově: Jak se mají děti naučit chodit třeba do galerií, když je tam rodiče nevezmou? Sice je pravda, že mnohé rodiny zápasí i s rozpočtem, ale na druhou stranu si málokdo uvědomuje, že dnešní malé děti budou jednou živit celé generace. Zdá se, že konečně o tom začala přemýšlet i vláda a že se snad situace zlepší.

Síť mateřských center vyhlásila projekt na podporu rodiny s názvem Společnost přátelská rodině. V čem spočívá?

Před rokem a půl, kdy se vláda rozhodla, že se musí něco udělat s nízkou porodností, jsme přemýšleli o tom, co rodiny nejvíce potřebují. Vláda nabízí jen finanční řešení, které podle mě ke zlepšení situace nestačí. Je dost kroků, které mohou různé instituce a organizace udělat hned i bez financí. Vypsali jsme soutěž k hledání organizací, které vytvářejí prostředí vstřícné rodinám s dětmi. Naším cílem je směrovat diskusi k tomu, že by například ve veřejných prostorách měly být koutky, kde je možné nakojit či přebalit dítě, že by se rodinné vstupné mělo stát pravidlem apod. Věříme, že tento projekt pomůže otevřít veřejnou diskusi o rodinách, o jejich smyslu a podpoře.

V roce 2003 jste byla vyhlášena Ženou Evropy...

Na tuto cenu jsou nominovány ženy, které udělaly nějaký výjimečný čin na poli vědy, kultury nebo občanské společnosti. Jejich práce musí mít mezinárodní charakter. Já jsem ocenění získala za to, že jsem vytvořila Síť českých mateřských center a zapojila ji do mezinárodní sítě. Ta dnes začleňují asi 15 zemí. Zároveň jsem zapojila síť do mezinárodní organizace Groots, která sdružuje svépomocné ženské skupiny z celého světa.

* * * * *

RÚT KOLÍNSKÁ (* 1953) vystudovala Střední všeobecně vzdělávací školu a FFUK (obor etnografie a folkloristika). V roce 1988 byla zakládající členkou Pražských matek, roku 1992 založila první mateřské centrum u nás. Od té doby postupně vytvářela neformální síť těchto center v Česku, v roce 2001 založila občanské sdružení Síť mateřských center v ČR. Je nositelkou ocenění „Žena Evropy 2003“. Je vdaná, má pět dětí.