Martin „mluví“ fotkami
Vydání: 2023/10 Deset let s Františkem, 7.3.2023, Autor: Jiří Macháně
Příloha: Doma 10
Fotografické pohledy na svět se setkávají v rubrice Doma. Jeden představuje život Charity na výstavě Můj svět. Ten druhý zve do osobního příběhu Martina Havla, který druhý rok v řadě bodoval v juniorské kategorii prestižní soutěže Czech Press Photo.
Martin Havel a jeho fotografie oceněná na Czech Press Photo.
Jana, Martin a Michal Havlovi po slavnostním předání ocenění. Snímky archiv rodiny Havlovy
Osmiletý Martin Havel si nese do života těžké postižení. Je epileptik, špatně reaguje na léky a trpí poměrně dost záchvaty, včetně těch velkých, které znamenají jakýsi restart mozku. Zapomíná pak, co všechno se už naučil a v řadě dovedností, zejména motorických, začíná znovu a znovu. Trápí jej i těžká komunikační vada a kvůli autismu nezvládá sociální interakci, má poruchy intelektu a hypotonický syndrom – špatně ovládá svaly a těžko se pohybuje, někdy potřebuje i vozík. „Všechno to způsobila vzácná genetická porucha. Nikdy se neuzdraví a o jeho nemoci toho moc nevíme, takže neznáme ani prognózu,“ popisuje jeho maminka Jana Havlová, fotografka společenství Člověk a Víra.
Skvělý fotograf
Martin přitom skvěle fotí. „Foťák jsme mu dali do ruky ve čtyřech letech. Byl nefunkční a vlastně jsme chtěli jen rozvíjet souhru ruky, oka a jemnou motoriku. No a co fotograf strčí do ruky dítěti?“ směje se Jana Havlová. Martinovi se to ale zalíbilo, a když zjistil, že fotoaparátem jeho rodičů lze skutečně pořídit snímek, chtěl být jako oni. Dostal tedy funkční kompakt. Rodiče po čase viděli, že jeho fotky jsou lepší a lepší a že zachycuje spoustu motivů, kterých si oni sami nikdy nevšimli. „Pak jsme pro něj dostali od zakladatele našeho fotografického společenství Romana Albrechta zrcadlovku,“ vzpomíná Martinova maminka. To byl kvalitativní skok, protože přístroj dovolil technicky mnohem víc.
Martina začaly bavit i následné úpravy u počítače. Všechny fotky edituje sám – on je mozkem úprav a rodiče jeho rukama. „Sděluje nám, co se mu při úpravě líbí a co ne. Naprosto přesně ví, co chce. Žádnou fotku jsme nikdy neupravovali bez něj. Moc nám to pomáhá udržet ho u jedné činnosti a dotahovat věci do konce. Trénujeme tím výdrž, pozornost a trpělivost,“ popisuje Jana Havlová.
Užívat si každý okamžik
Než se Martin naučil mluvit, komunikovali s ním rodiče přes obrázky a znaky. Časem s nimi začal „hovořit“ fotografiemi a fotil i několik stovek obrázků denně, z nichž si rodiče seskládali, co jim vlastně chce říci. „Má těžkou vadu řeči, takže když s námi komunikuje, lidé nevědí, o co mezi námi jde. Ale od té doby, co začal užívat slova, se jeho focení zase posunulo. Hodně přemýšlí, co a jak fotí. Už to není jeho hlavní komunikační prostředek o základních věcech. Teď sděluje ostatním lidem, jaký je svět, ve kterém se cítí bezpečně,“ vysvětluje maminka-fotografka.
Oba s manželem Michalem fotí pro společenství Člověk a Víra a občas – ač není oficiálním členem – s nimi do pražské katedrály vyráží i Martin. Fotí však hlavně přírodu a krajinu, když se s rodiči vydá na výlet či dovolenou. Nejvíc si všímá hry světla a stínů. Táta s mámou ho nechávají fotit, co chce. Někdy se na jednom místě zaseknou třeba i na hodinu, protože Martin kolem svého motivu chodí pořád dokola, poskakuje a přemýšlí, jak to vyfotit, a pořád není spokojený. Jak rodiče říkají, učí je to jinému tempu a pohledu na realitu.
„Nejsem to vlastně já, kdo učí syna, ale on učí mě. Pokoře, trpělivosti a radosti z maličkostí,“ přiznává Jana Havlová. „Snažíme si užívat každý den, okamžik a minutu, kdy je náš Martínek v pořádku. Nevíme, kdy se jeho nemoc může zhoršit. Teď, když si povídáme, může v každé minutě zavolat učitelka, že ho vezou na urgentní příjem, a my nevíme, jestli až záchvat odezní, bude ještě mluvit a zda se vůbec postaví na nohy,“ přibližuje. Hodně jí pomáhá i vědomí, že se za celou rodinu modlí přátelé ze společenství Člověk a Víra.
Svět, jak ho Pán Bůh zamýšlel
Velkou vzpruhou byla pro oba rodiče i ocenění v loňské i letošní soutěži Czech Press Photo. „Vznášíme se na obláčku radosti a hrdosti. Dítě s tak těžkým handicapem dokáže něco, co jiné zdravé děti nesvedou. Přináší to i zadostiučinění. Setkáváme se i s názory, že jsme takové dítě neměli přivést na svět, že je to mrzáček a outsider a měl by být někde daleko a nechodit ani na veřejnost, protože takový člověk přece světu nepřináší vůbec nic. A že jsme příživníci systému,“ říká smutně Jana Havlová a hned pookřeje, když představuje výstavu, kterou otevírají právě v těchto dnech v TaKavárně v prostorách Jedličkova ústavu v Praze na Vyšehradě. Je nazvaná Hledání a k vidění na ní jsou jak oceněné snímky, tak i řada fotek, které Martina těší. Výstava potrvá do konce března a je prodejní. Výtěžek pomůže Jedličkovu ústavu i Martinovi s rehabilitací.
„V TaKavárně bude k vidění svět osmiletého autisty. Všechno jsou to fotky bez lidí, těch se Martínek bojí,“ vysvětluje jeho maminka a dodává: „Je čistý, bezprostřední a svůj pohled má krásný, protože není ovlivněn názorem ostatních. Je ideální, protože jeho postižení mu umožňuje vidět svět asi tak, jak ho Pán Bůh zamýšlel.“
JIŘÍ MACHÁNĚ
Sdílet článek na:
