„Ve vězení byl proto, že položil na peron jednoho nádraží kufr s výbušninou. Přišla k němu malá holčička, dotkla se ho a nálož explodovala. Dívenka ochrnula po celém těle. Když jsem v roce 1991 Jižní Afriku opouštěl, stále ještě – upoutaná na invalidní vozík – žila. Pro mě zůstává Mandela vrah.“

 

 

P. Zdeněk Čížkovský žil v Jižní Africe čtyřicet let. Jeho pohled na tamní dění byl zároveň kritický i chápající. Atmosféru rozdělené země zachytil také ve svých obrazech. Snímky archiv autora

 

Nečekané hodnocení prvního černého prezidenta JAR a nositele Nobelovy ceny míru? To jistě. Nevyslovil ho ale žádný rasista. Jeho autorem byl český misionář Zdeněk Čížkovský (1921–2004), muž, který žil v zemi čtyři desítky let a ke „colored“ (barevným), jak říkal, vždy cítil lásku a obdiv. Ostatně devět let žil přímo v buši s lidmi kmene Zulu.

 

Když si zadáme do internetového vyhledavače jméno Nelsona Mandely (1918–2013), vyběhnou nám zároveň odkazy na Martina Luthera Kinga, Matku Terezu a Mahátma Gándhího. Nelze zpochybňovat možnost obrácení každého člověka, ale Mandelův životní příběh byl jiný – rodil se v krvi. Mandela patřil k zakladatelům ozbrojené frakce Afrického národního kongresu Kopí národa. Absolvoval gerilový kurz a aktivně se podílel na přípravě násilností. Blízce spolupracoval s jihoafrickými komunisty.

 

Ostatně je tu ještě Mandelova manželka Winnie. Tato „matka národa“ si měla za mučení a vraždu čtrnáctiletého černošského chlapce, údajného donašeče, odsedět šest let. Po nástupu svého chotě do funkce prezidenta vyvázla jen s pokutou. Komise vedená černošským arcibiskupem Desmondem Tutu se tehdy, po zhroucení apartheidu, pokoušela vyšetřit i další zločiny. V několika případech tomu však opět zabránil zákrok nově zvolené hlavy země.

 

ZULU A XHOSA

 

„V dobách apartheidu bojovali černí na život a na smrt i mezi sebou. Nejvážnější byla nenávist dvou nejsilnějších kmenů: Zulu a Xhosa. Reprezentant kmene Zulu Buthelezi prosazoval spolupráci s bílými a zachování soukromého vlastnictví. Z kmene Xhosa naopak pocházel Mandela, nepřítel bělochů a stoupenec socializace,“ popisuje v knize Než krokodýl spolkne stín málo známé skutečnosti P. Zdeněk Čížkovský.

 

Mandela se stal ikonou politického boje, poté co strávil za mřížemi sedmadvacet let. P. Čížkovský, který utekl v roce 1948 z Československa před komunismem, přitom dodává: „Mandelovo vězení se ovšem nedalo srovnat s těmi komunistickými. Především byl v Jižní Africe důsledně respektován zvláštní statut politických vězňů. Mandela mnoho let nepobýval de facto v kriminále, nýbrž ve vile hlídané strážci – a právě ve vězení se stal doktorem práv.“

 

FRUSTROVANÁ ZEMĚ

 

Systém, který odděloval černou většinu od bílé vládnoucí menšiny, se na začátku devadesátých let zhroutil. Frustrovaná země se ne-

ocitla v neřízeném chaosu a masových násilnostech. Na tom měl Mandela obrovskou zásluhu – tlumil vášně a nedovolil udělat z bílých veřejné nepřátele. „Někteří běloši se báli, že se černí budou mstít. Taky mi jednou zatrnulo, když se proti mně na ulici řítil obrovský zulský chlap. Jakmile ke mně, trochu vyděšenému, doběhl, začal mi gratulovat, že černí získali svobodu a rovnoprávnost. Gratuloval mně – bělochovi,“ vzpomínal s úsměvem český misionář.

 

Je nezpochybnitelné, že Mandela aktivně vystupoval proti zhoubnému systému apartheidu. Byl to statečný a vytrvalý muž. A také úspěšný. Devadesátá léta v Jižní Africe byla poznamenána silou jeho osobnosti, která nedovolila propuknout nekontrolovaným násilnostem. O životě Nelsona Mandely bylo natočeno několik filmů, po celém světě stojí jeho sochy. Mandela obdržel několik prestižních ocenění a stal se symbolem. Jeho „hagiografie“ by ovšem nebyla kompletní, pokud bychom si nepřipomněli i temné peripetie jeho dlouhého životního příběhu. Byl to zkrátka muž, který se obrátil – a to zasluhuje respekt.