Vydání: 2016/46 Svatý Martin, podzimní svatý, 8.11.2016

Příloha: Perspektivy 46

Úhel pohledu Daniela Bartoně
Náboženská svoboda má – stejně jako ostatní lidské svobody – své hranice. U náboženské svobody můžeme rozlišovat dva základní aspekty. Jedním je vnitřní svoboda, která spočívá v tom, že si mohu věřit, čemu chci. Tato svoboda nijak omezena není. Člověk si může věřit čemukoliv, aniž by mu do toho bylo zasahováno. Druhý aspekt se pak týká situace, kdy chci své vnitřní přesvědčení projevit navenek – ať už je to formou náboženského shromáždění nebo třeba tím, co nosím na sobě. Zde už absolutní svobodu nemám, právě zde je má svoboda limitována. Čím?
Hranice svobody náboženství je tu vytyčena jednak právy ostatních lidí a jednak i nároky společnosti. Z historie známe mnoho případů, kdy držitele moci lákalo svobody obyčejných lidí nadměrně omezovat, a je proto velkým výdobytkem současného lidskoprávního systému, že náboženskou svobodu omezuje jenom v případech, kdy k potřebnému zákazu neexistují žádné jiné rozumné alternativy. V praxi to znamená, že dnes jsou čtyři základní důvody, které omezení náboženské svobody umožňují. Zaprvé je to z důvodu ochrany veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti. Zadruhé jde o zdravotní důvody – to v případě, že by výkon náboženské praxe ohrožoval zdraví daného člověka nebo jeho okolí. Třetím důvodem je závažný rozpor s morálními pravidly společnosti a čtvrtým pak ochrana práv a svobod druhých.
Takováto úprava omezení náboženské svobody se opírá o řadu právních dokumentů, které jsou v České republice závazné – od Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Evropské úmluvy o lidských právech až po naši Listinu základních práv a svobod.
Francouzská cesta
V praxi není vůbec jednoduché náboženské projevy omezovat, či dokonce zakazovat, a to kvůli vysoké ochraně náboženské svobody. Přesto se v řadě evropských států, třeba ve Francii, s takovýmito pokusy opakovaně setkáváme. Právě ve Francii se z nošení muslimských šátků stalo několikrát důležité politické téma a politické ohledy dokázaly do značné míry zvítězit nad právem. Ačkoliv se například s ohledem na náboženskou svobodu parlamentní komise i Státní rada vyslovily proti obecnému zákazu nošení burky a nikábu na veřejnosti, vláda takový zákaz z politických důvodů prosadila. Celou záležitostí se pak zabýval Evropský soud pro lidská práva, který rozhodl, že Francie nejednala protiprávně. Dospěl k tomu poněkud zvláštní úvahou, podle níž sice ani jeden z výše zmíněných důvodů pro omezení náboženské svobody splněn nebyl (tedy alespoň v jejich klasickém chápání), přistoupil ale na francouzský argument, že nošení těchto náboženských symbolů narušuje společenské soužití.
Takový závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva, který se u řady kontroverzních otázek snaží příliš nezasahovat do politických rozhodnutí jednotlivých států. Použitelnost takového rozhodnutí v jiných evropských zemích je však velmi omezená, neboť francouzský vztah státu a náboženství je specifický a výskyt náboženských symbolů ve veřejné sféře je výrazně omezený. Bylo by jistě zajímavé sledovat, jak by Evropský soud pro lidská práva řešil obdobnou situaci třeba ve Velké Británii, kde je stát s náboženstvím výrazně propojen a královna je hlavou anglikánské církve.
Zakázané ovoce nejvíce chutná
Co z toho všeho vyplývá pro nás? Je určitě dobré diskutovat nad přítomností náboženských symbolů na školách a nad důvody, z jakých by jejich nošení mohlo být omezeno. V případě, že dospějeme k závěru, že nám nějaké náboženské symboly působí problémy, zamysleme se nad tím, o jaké problémy se jedná a jaké jsou možné způsoby řešení. K případné restrikci můžeme dojít až tehdy, pokud zjistíme, že tyto problémy není možné řešit nějakým jiným způsobem.
Nepovažuji za šťastný postup, kdy na každý problém, který se ve společnosti objeví, zareagujeme tak, že přijdeme s nějakou regulací a budeme doufat, že se situace změní k lepšímu. Zpravidla se totiž zamýšleného účelu stejně nedosáhne. Krásným příkladem je právě onen zákaz zahalování žen ve Francii. Když čtete studie na toto téma, zjistíte, že řada muslimek začala nosit nikáby právě proto, aby vyjádřila svůj protest proti zákazu. Při zavádění represivních pravidel je zkrátka třeba vzít v potaz, že to často vede k radikalizaci postižené skupiny. Jako efektivnější se paradoxně ukazuje s těmito lidmi komunikovat a začlenit je do společnosti, protože potom necítí potřebu tímto způsobem jednat.
To neznamená, že bychom za žádných okolností k zákazu nošení náboženských symbolů nesměli přistoupit. Typickými příklady, kdy je takový krok odůvodněný, je zahalování tváře při činnostech vyžadujících komunikaci tváří v tvář nebo nošení burky v bance či na operačním sále. To jsou ale vždy velmi omezené kontexty a nemá smysl kvůli tomu plošně šikanovat celé velké komunity.