Máme vnášet Boha do světa
Vydání: 2018/34 Strahovský klášter s novým opatem, 21.8.2018, Autor: Jiří Macháně
Olomoucký arcibiskup Jan Graubner oslaví 29. srpna sedmdesátiny. Při příležitosti jubilea jsme jej pozvali k rozhovoru nejen o jeho dvacet osm let trvající biskupské službě.
„My svět nespasíme, ale dáme-li se Bohu plně k dispozici, může on dělat pro církev i svět daleko víc,“ říká v rozhovoru arcibiskup Jan Graubner. Snímek Pavel Langer / Člověk a Víra
Co jste jako kluk dělal rád? V jakém prostředí jste vyrůstal?
Měl jsem štěstí. Narodil jsem se do dobré věřící rodiny. V padesátých letech nám odvedli tátu na vojnu k pomocným technickým praporům a vystěhovali nás z našeho domu do výminku u jednoho sedláka. Máma zůstala s pěti dětmi sama – nebylo to pro ni snadné, ale naši domácí byli velmi hodní lidé. Jako dítě jsem často marodil, takže mě netáhl sport, ale třeba sbírání známek a později ministrování, pak i vedení ministrantů.
Co proměnilo váš život? Co vedlo k vašemu povolání?
V době střední školy jsem udělal mimořádnou zkušenost se společenstvím mladých věřících. Tehdy dostal můj vztah k církvi nový rozměr, poznal jsem své povolání a nadšení pro Krista pak vedlo k rozhodnutí pro kněžství, o kterém jsem uvažoval vlastně už jako malý kluk.
Kdo byl „kněz vašeho života“? Kdo vás ovlivnil?
Do mozaiky mého obrazu kněžství jich přispěla celá řada. V dětství to byl domácí pan farář a několik kněží důchodců, jimž jsem ministroval. Později různí řeholníci bez státního souhlasu, které jsem navštěvoval. V semináři pak spirituál P. Antonín Šuránek. Nejvíc ale asi P. Karel Pilík, který mě duchovně vedl řadu let i jako kněze. Nemohu také vynechat sv. Jana Boska, který mi byl blízký jako křestní patron a jehož životopis mi ukazoval mimořádný kněžský vzor.
Komunistický režim vám připravil nejednu těžkou životní chvíli před i během studia bohosloví. Jak jste překonal tyto překážky?
Výsměch kvůli víře jsem zažíval už od dětství, tak mi ani nepřipadalo jako něco zvláštního, když mě přijali na střední školu s tím, že mě do maturity odnaučí chodit do kostela. Nebo nutnost jít ještě před seminářem pracovat jako dělník do fabriky, abych si opatřil dělnický původ. Na vojně nařídili dokonce zvláštní prověrku u našeho útvaru, aby mi odebrali odznak vzorného vojáka, protože jeho udělení knězi bylo považováno za skandální. Mohl bych vyprávět mnoho historek. Jsem rád, že odmala jsem byl veden k tomu, že kříž ke křesťanství patří. I když jsem nebyl žádný hrdina, zakusil jsem, jak přijatý kříž spojuje s Kristem a upevňuje víru i charakter. Prostě bolestem je třeba dát správné jméno a přijmout je jako účast na kříži. Později jsem četl u sv. Ignáce Antiochijského: Kristův život je v nás jen tehdy, jsme-li ochotni trpět a zemřít jako on.
Co vás kromě semináře duchovně formovalo?
Spiritualita Hnutí fokoláre mě učila vytvářet společenství a nechat se vychovávat Božím slovem. Tam jsem zakusil, že formace nikdy nekončí, že se učíme od Ježíše stále a jdeme za ním společně.
Z čeho jste měl na startu své kariéry duchovního největší obavy?
Začátečnické obavy téměř ze všeho. Ale na začátku jsme na to byli jako kaplani hned dva. Teorie ze školy nikdy pro praxi nestačí. Když je člověk hozený do vody, ale má přitom možnost konzultací a přátelského povzbuzení, je to příležitost k růstu.
Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
JIŘÍ MACHÁNĚ
Sdílet článek na:
