Máme se bát konfrontace s Ruskem?
Vydání: 2014/31 Jak dál s financováním církevních škol?, 29.7.2014, Autor: Michal Šimek
Příloha: Perspektivy
S Romanem Jochem o současných vztazích mezi Východem a Západem
Poslední vývoj událostí na Ukrajině nás znovu ve větší míře nutí přemýšlet, nakolik je pro dnešní svět zásadní rozdíl mezi Východem a Západem. Je Západ skutečně tak dekadentní, jak cíleně tvrdí ruská propaganda? Může se obrodit tradičními křesťanskými hodnotami přicházejícími z Východu?
Snímek autor
Západem byla antická římská a řecká, později středověká křesťanská civilizace. Poslední historickou podobou Západu je systém liberální demokracie reprezentovaný Evropou a Severní Amerikou. Z pohledu Západu se za Východ považovaly Asie, Egypt, orientální despocie. Pro křesťanskou Evropu byl Východem-Orientem islámský svět. V minulém století to pak byly komunismus a Sovětský svaz. Existuje zde dichotomie: jako Východ jsou označovány významné mimokřesťanské, ale i východokřesťanské civilizace.
Ano, s jejím počátkem ve velkém schizmatu v roce 1054. Reprezentantem východního křesťanstva byla nejprve Byzantská říše; do úlohy dědičky Byzance se stylizovala právě Moskevská Rus.
V západním křesťanstvu si církve (nejprve katolická, později i protestantské) udržovaly mnohem větší odstup od státní moci. Naopak na Východě byla pravoslavná církev vůči státní moci mnohem vstřícnější. Na Západě koncily svolával papež, na Východě císař. Západní křesťanství je více racionalistické, východní více mystické, má menší důvěru k rozumu. Západ je mnohem více individualistický. Klade důraz na jednotlivce a jeho svědomí. Na Východě se mnohem více uplatnilo komunitární vnímání společnosti a větší důraz na poslušnost vůči autoritě a hierarchii.
Západ došel mnohem blíž k ideálu politické i individuální svobody. Katolická církev byla po řadu staletí jediným konkurentem státní moci. Později, především v důsledku reformace, byl kladen důraz na individuální svědomí a individuální práva. Z toho se vyvinula demokracie. Naopak na Východě církev vždy hlásala a učila lid poslušnosti vůči reprezentaci státu. Na Západě byla nejdřív jedna církev, pak spousta denominací, ale zároveň spousta státních útvarů, vždy existovala pluralita státní moci. Státní moc měla spravovat své světské věci. Na Východě se po pádu Byzance zrodila v Rusku představa, že Moskva je třetí Řím a že ruský car má pod svou vládou sjednotit všechny pravoslavné křesťany.
V případě Západu demokracii, lidská práva a v důsledku racionality vyspělou technickou civilizaci, která umožnila ekonomický rozvoj, a tím pádem i zlepšení životních podmínek všech, včetně chudých. Východ nám naopak nastavil zrcadlo, abychom viděli, že materiální prospěch není všechno. Dále nám přinesl tradici velkých mystiků – například Dostojevského či Solženicyna, kteří trefně diagnostikovali nemoci naší doby. Jejich hlas byl nutný a potřebný. Do značné míry kompenzoval až přehnanou západní racionalitu.
Chronologicky to byl počátek křesťanství u nás. K jejich misi nelze mít jiný postoj než obdiv a vděčnost. Přinesli poznání zjeveného náboženství, ale i vyšší kulturu a začlenění do civilizované společnosti. Jejich misie, která zasela semínka, ovšem nebyla tou definitivní. Úspěšnější misie ze Západu – kněží z Franské říše – vedla nejen k zakořenění semínek, ale též k růstu křesťanské kultury a společnosti. Nedával bych to však do ostrého protikladu – tehdy přece křesťanstvo ještě nebylo rozštěpeno. Pokud by později převážila orientace na Konstantinopol, byli bychom dnes pravoslavnou civilizací – asi jako jsou dnešní Bulharsko, Srbsko, část Rumunska, Ukrajina či Rusko. Díky tomu, že mnohem pevnější zakořenění křesťanské kultury přišlo ze Západu, stali jsme se součástí západní společnosti.
To souvisí s nacionalismy devatenáctého století vyvolanými k životu napoleonskými válkami. Francouzský nacionalismus vedl k výbojům a probudil k životu všechny nacionalismy ostatní – německý, italský, španělský a další. V této situaci se začaly formovat národní státy. V případě některých to znamenalo sjednocení – Německo nebo Itálie. Jinde to byly snahy o rozbití nadnárodních monarchií, což byl případ především rakouské monarchie. Domnívám se, že panslavismus vznikl jako reakce na německý nacionalismus a pangermánství – všichni německy mluvící obyvatelé mají být sjednoceni v jednom státě. To slovanské národy považovaly za své ohrožení. Začaly hledat své nejbližší spojence u Slovanů.
V dané chvíli existovala jen jedna slovanská říše, dokonce jeden jediný slovanský stát, a sice Rusko. Mnozí Slované, nejen čeští, ale například i balkánští, začali vzhlížet k carskému Rusku jako k přirozenému ochránci Slovanů. A od toho už byl pouhý krůček k myšlence, že vznikne-li germánský stát, měli by všichni Slované být sjednoceni v jedné slovanské říši. Vůči této myšlence byli rezistentní pouze Poláci. Paradoxně zjistili, že ze tří záborů (Rusko, Rakousko, Prusko) se jim nejsvobodněji žilo v tom rakouském a nejméně svobodně v tom ruském.
V Čechách část obrozenců vzhlížela k Rusku jako k mocnému dubisku, k němuž je třeba se přimknout. Mnozí další si začali uvědomovat, že pangermánský nacionalismus je šílenství, ale v německy mluvícím prostoru a ještě víc ve francouzském a anglickém jsou zakořeněny liberální ideje demokracie a lidských práv. A to my chceme. Kdybychom se stali součástí Ruské říše, na jakoukoliv osobní a politickou svobodu můžeme zapomenout.
Současný ruský režim se snaží tuto ideologickou zprávu co možná nejvíce protlačit do veřejného mínění po celém světě. My jsme ti ušlechtilí, hodnotově orientovaní, se smyslem pro tradiční křesťanské hodnoty, zatímco Západ je dekadentní, relativistický, liberální, postkřesťanský, a dokonce čím dál více protikřesťanský.
Současné ruské elity se samozřejmě rétoricky můžou hlásit ke křesťanství. Když se ovšem podíváme na jejich životní styl a na jejich praktiky, jsou to vesměs lidé, jimž jde jen o moc a bohatství. Je to ten nejprimitivnější materialismus nejhrubšího zrna, který se však halí do rétoriky „tradičních křesťanských hodnot“. Až v prostředí Ruské pravoslavné církve uvidíme něco podobného jako na Západě – například hnutí Taizé nebo Matku Terezu – potom můžeme začít věřit, že tam něco jako obrození křesťanství opravdu nastává.
V případě Putina se jedná o neideologického, hodně cynického „reálpolitikerau“, který by rád alespoň částečně obnovil ruské impérium. Chce vejít do dějin jako car, za jehož vlády se území neztrácelo, nýbrž naopak rozšiřovalo. Na to ruská veřejnost slyší – pro ni jsou velcí ruští carové ne ti, kteří zabili co nejméně lidí či nejvíce uvolnili šrouby a dali lidem nejvíce svobody, ale naopak ti, kteří nejvíce rozšířili území – byť to byli krutovládci typu Petra Velikého nebo Kateřiny Veliké.
V případě Dugina je to – obávám se – mnohem temnější. Je to člověk, který pochází ze zpravodajské rodiny, jeho otec byl generálem vojenské rozvědky GRU. Mladý Dugin na začátku devadesátých let hltal veškerou západní literaturu. Dospěl k názoru, že problémem Západu je přílišný racionalismus a liberalismus. Dugin odmítá parlamentarismus, postupné reformy, racionální diskusi, garanci svobod, důraz na hodnotu jednotlivce. A proto se snaží shrnout dohromady všechny kolektivistické, mystické, mysteriózní ideologie, jako jsou fašismus, nacismus, komunismus a hodnotový tradicionalismus.
Lid jakožto pospolitost je dobrý, pouze Západem nakažení intelektuálové ho kazí. Má představu, že Rusko, jakožto hlavní komunitární mocnost ve světě, se spojí se všemi nepřáteli individuálního liberalismu, kapitalismu, racionalismu a vytvoří představu komunity, v níž člověk nemyslí primárně na sebe, nýbrž na příslušnost k většímu celku, vůči němuž musí být poslušný. Žádná dichotomie moci světské a moci duchovní.
Četl jsem jeho eseje o jeho pojetí historie dějin, které vnímá jako válku kontinentů. Na jedné straně je podle něho Euroasie a na druhé straně tzv. Atlantida nebo Oceánie – to jsou námořní komerční mocnosti – v dějinách to byly například Kartágo, Británie, dnes hlavně Amerika. Zatímco Euroasie jsou takové ty pevninské mocnosti jako Řím nebo Rusko.
Podle mne je to člověk, který kdyby měl moc, byl by v rámci své megalomanské vize ochoten válku rozpoutat. Současní ruští vládcové jsou realističtí a cyničtí, ale současně racionální. To znamená – chtějí získat maximum moci a bohatství, jak je jim dovoleno. A do závažné konfrontace, jež by mohla ohrozit ani ne tak jejich moc jako majetky, nejspíš nepůjdou. To znamená, že pokud Západ bude pevný a jednotný, Rusko nám příliš uškodit nemůže.
Roman Joch (nar. 1971) je ředitelem Občanského institutu. Od roku 2003 učitel politické filozofie a politické ideologie na VŠE Praha a na soukromé škole CEVRO Institut v Praze. Autor článků a komentářů.
Sdílet článek na:
Sekce: Přílohy, Perspektivy, Rozhovory, Články
