Vydání: 2010/24 Zničené kostely, 11.6.2010

Mapa kostelů na našem území doznala zásadní změny v době josefínské reformy. Mnoho kostelů a klášterů tehdy zaniklo, ale byla i místa, kde se naopak stavělo. Na Šumavě se josefínská reforma farního uspořádání potkala s masivním osídlením, které spustili Schwarzenbergové po roce 1719. A tak se divočina, sakrálními stavbami zatím nedotčená, začala plnit kostelíky. Drtivou většinu z nich zde dnes však už nenajdeme.

Kvůli poválečnému odsunu, zřízení hraničního pásma či vojenských újezdů i následné „péči“ rudé moci se jejich počet téměř navrátil do předjosefínské doby. Podobný historický vývoj zaznamenala i sousední plzeňská diecéze, přesněji celé západní pohraničí. Od konce druhé světové války zde zmizelo téměř sedm desítek kostelů. K tomu je nutno připočíst další desítky kaplí i stovky kapliček, božích muk a křížů. Likvidace chrámů tu nebyla pouze záležitostí divokých padesátých let a nevyhýbala se ani jiným konfesím či náboženstvím – odstřeleny byly židovské synagogy stejně jako evangelické kostely. Za své vzaly jak gotické skvosty, tak stavby, které stály teprve několik desetiletí. Karlovarský mariánský kostel, vysvěcený až v roce 1933, sloužil svému účelu necelá dvě desetiletí a v roce 1984 byl stržen. Kostel sv. Václava v Louce padl pouhé dva roky před Sametovou revolucí. Ani dalším, zejména pohraničním územím, se likvidace kostelů nevyhnula. Na nesčetných místech republiky dosud stojí chátrající kostely, kaple či drobné sakrální stavby, mnoho z nich také doplatilo na vandalismus či organizované krádeže. Ty méně šťastné objekty se dnešních dnů nedočkaly. Například ve Starých Dvorech (místní části Moravského Berouna na Olomoucku) dosud stojí opuštěná, velmi zničená kaple sv. Jana Nepomuckého, k jejíž záchraně stále chybějí peníze. Kaple sv. Floriána v Prostějově má ještě smutnější osud. Původně menší barokní kaplička byla v roce 1846 přestavěna a až do roku 1962 byla dominantou zdejšího Floriánského náměstí. Pak však na zdejší radnici rozhodli, že se nehodí do nového urbanistického plánu města – a na jejím místě měly být vybudovány městské lázně. Kaple byla tedy stržena. Ironií je, že lázně byly pak postaveny o několik desítek metrů dál, a kaple by jim tedy vůbec nepřekážela. Její původní místo dnes vyznačují stromy v malém parčíku. A jiné dva příběhy: dolnovltavický sv. Linhart zůstal na dně Lipenské přehrady a chrám Nanebevzetí Panny Marie v Přísečné z 16. století byl z důvodu stavby vodního díla zbořen, přestože místo, kde stál, se nacházelo mimo zátopovou oblast.

Stádo krav, OVCE I LEN

Mnoho církevních staveb také slouží naprosto jinému účelu, než k jakému byly původně postaveny. Kostel sv. Kláry v Olomouci užívá Vlastivědné muzeum a tzv. červený evangelický kostel zase k ukládání knih místní Vědecká knihovna. Smutnější je osud kostela sv. Kateřiny ve stejnojmenné šumavské královácké rychtě, jehož inventář tvořilo v roce 1951 několik soch a obrazů, vesměs z druhé poloviny 18. století, a tři desítky krav. Cudrovická svatyně zase sloužila k ustájení ovcí, ve Svatém Vojtěchu využili kostel k uložení lnu, v Pleši coby stáj. Více štěstí měly stavby se statutem kulturní památky. Jak ale říká František Chupík, náměstek ředitele olomoucké pobočky Národního památkového ústavu (NPÚ), rozpor mezi široce pojatou a státem garantovou ochranou movitých a nemovitých věcí se statutem památky a reálnými možnostmi získat na ně přiměřené finanční prostředky po roce 1989 ještě více zdůraznil a rozkryl vnitřní dluh na financování památkového fondu. Navíc u církevního majetku se v této souvislosti projevuje i absence majetkového vyrovnání církví a státu. Památkáři samozřejmě ohrožené památky evidují. „Na Seznamu nejohroženějších památek (www.npu.cz v sekci MonumNet) figuruje v celé republice aktuálně 748 ohrožených nemovitostí, z toho na území Olomouckého kraje 36. Většinou jde o menší stavby (kaple Panny Marie v Kobylé nad Vidnávkou, kaplička sv. Floriána v Lutíně a jiné), nicméně jsou tu i větší objekty – například mauzoleum rodiny Kleinů v Sobotíně,“ podotýká František Chupík a dodává, že NPÚ dlouhodobě dokumentuje jejich stav, aktualizuje Seznam nejohroženějších památek a upozorňuje orgány, které mají za úkol vymáhat řádnou péči o tyto stavby či sankcionovat její neplnění. „Český stát jsou většinou instituce bez hmatatelné vlastní odpovědnosti. Navíc vůči sakrální architektuře máme dluh všichni, tedy celá česká společnost. Nakolik chceme tento dluh splácet, můžeme projevit nejsilněji pouze při volbách politických reprezentací. Nazval bych to spíše dluhem vůči naší minulosti a svědomí. Pochopitelně jsem pro to dluhy platit,“ uzavírá František Chupík.

KOSTELY BEZ FARNÍKŮ

S pádem komunismu v roce 1989 nadešla kostelům nová šance. Mnoho jich bylo zachráněno a uvedeno do důstojného stavu. Velký díl práce přitom odvedli bývalí němečtí rodáci. A tak v po desetiletí zapovězeném a liduprázdném pásmu na břehu Lipenského jezera byly opraveny kostely ve Zvonkové a ve Svatém Tomáši, přestože někdejší obce zde už nestojí. Také kostel sv. Anny a sv. Jakuba Většího ve Staré Vodě ve vojenském újezdě Libavá na Olomoucku nebo kostel Panny Marie Nanebevzaté v Neratově v Orlických horách rozkvétají do krásy. Opraveno bylo i mnoho kostelů v dosud živých obcích, ale některé objekty na svou záchranu čekají dál a ani ty opravené nemají vyhráno. Bez farníků jsou tak trochu na obtíž. Kostely se totiž často obnovují snáze než živá víra, a mnohé z opravených chrámů tak sice zůstávají výraznou dominantou krajiny, leč jejich vrata jsou stále zavřená a jejich zvony mlčí.