Vydání: 2006/13 Moderní křížové cesty, 28.3.2006, Autor: Radek Čapek

Senetářov

Křížovým cestám se věnovali nejvýznamnější malíři a výtvarníci a také pro moderní umění je tato forma stále přitažlivá. V českém kontextu lze v tomto ohledu za přelomovou pokládat křížovou cestu Mikuláše Medka v Senetářově na okrese Blansko. Výtvarník, který názorově vyšel z ultralevicových myšlenek a výtvarně ze surealismu, se v kostele sv. Josefa vzepjal k jednomu z vrcholů své duchovně orientované tvorby. Kostel se začal budovat během Pražského jara a kromě Medka se na jeho podobě podíleli Jan Koblasa, Karel Nepraš, Josef Istler a architekti Ludvík Kolek a Otakar Vrabec.

Opomenout nelze ani jméno patera Františka Vavříčka, který v Jedovnické farnosti – kam Senetářov patří – působil bezmála půl století a stal se hybatelem a záštitou zdejších stavebních a výtvarných aktivit. Že to nebylo jednoduché, dosvědčuje i zápis z farní kroniky: „S Boží pomocí jsme dokončili stavbu nového filiálního kostela v Senetářově a 11. července 1971 jsme tam měli první bohoslužby, při nichž koncelebrovalo 10 kněží - rodáků ze Senetářova. Státní úřady povolily užívání nového kostela pod podmínkou, že nebude slavnostně vysvěcen. Okolí Senetářova tak bylo obklíčeno Státní bezpečností a silnice uzavřeny, takže účastníci bohoslužby museli přijít pěšky lesem.“

Plzeň

Zatímco Medkova křížová cesta se ideově rodila v šedesátých letech, plzeňská křížová cesta na meditační zahradě Luboše Hrušky má svůj původ v komunistických káznicích let padesátých. „V lágru na Bytízu jsem si uvědomil, že každý z nás, ať jsme nebo nejsme věřící, neseme životem svůj kříž,“ vzpomíná v knižním rozhovoru s Irenou Kastnerovou L. Hruška. „Každý máme nějakou starost, nějaké trápení, se kterým se musíme vyrovnat. Přál jsem si, aby moje meditační zahrada přispěla k tomu, abychom kříž brali jako zkoušku, ve které máme obstát. Abychom ho poctivě, důstojně a s pokorou donesli až k tomu poslednímu soudu.“

Luboš Hruška konvertoval v komunistických kriminálech pod vlivem řady kněží a řeholníků, kteří byli zavřeni spolu s ním. „Luboš neměl doma vůbec žádné náboženské zázemí a teprve v kriminále se dal pokřtít. Tehdy také učinil slib, že když se vrátí, přemění tatínkův ovocný sad na meditační zahradu. Měl to být památník všem obětem komunismu,“ vzpomíná v knize rozhovorů Člověk musí hořeti Hruškův spoluvězeň Bohumil Vít Tajovský. Želivský opat pak po dokončení díla křížovou cestu také posvětil.

Vlastním autorem 12 pískovcových skulptur (dvě sochy jsou jakýmsi dvojzastavením) je přibyslavský sochař Roman Podrázský. Jako první udělal páté zastavení – bičování. „Dva ošklivé ksichty tam srážejí Krista k zemi. Mně se to zpočátku opravdu nelíbilo,“ vzpomíná L. Hruška. „Teprve po nějaké době jsem pochopil: to nejsou dva římští vojáci, kteří okupovali Judeu, to jsou i nacisté či esesáci, to jsou i bolševici a bachaři, kteří do nás tloukli. Jsou to všichni ti pohůnci, kteří slouží násilí.“ Plzeňská meditační zahrada je dnes hojně navštěvována; B. Tajovský o ní mluvil jako o „hotovém divu světa.“

Konecchlumí

Většina moderních křížových cest logicky vzniká v nových kostelích. Po desetiletích vlády komunistické strany bylo ale mnoho chrámů zcela zdevastovaných a určených k likvidaci; po roce 1989 se podařily zachránit. Jedním z takových chrámů je barokní kostel sv. Petra a Pavla, který se vypíná na kopci nad vesnicí Konecchlumí na Novopacku. Sem byla umístěna křížová cesta Vladimíra Komárka. Komárek, přestože se vždy držel stranou tzv. kulturního dění, byl na sklonku svého života možná nejpopulárnějším českým malířem. Jeho práce jsou jemné a srozumitelné, jeho povaha byla osobitá a veselá. Biblickým motivům se věnoval mnohokrát. „Maluju oltáře útěchy. Touhu po smíření. Vono totiž není co objevovat. Jen chvíli postát,“ říká Komárek v knize Moje křížová cesta. Čtrnáct zastavení do kostela v Konecchlumí dělal Komárek – mimochodem bez nároku na honorář – pár roků před smrtí. Sochař Vladimár Preclík i mnoho kritiků je považuje za vrcholné umělcovo dílo. Obrazy v jemných zelenkavých, šedavých a růžových barvách jsou křehké i burcující zároveň. Díky výtvarné zkratce jsou srozumitelné a přesto hluboké. „Rozesmál jsem se, když mi jeden chrudimský návštěvník položil otázku, jestli biblická témata nedělám proto, abych to měl na věčnosti vyžehlený. Bože, kam až by mohla sahat česká snaha o zkorumpování - i na nebesa? Tak jsem si představil, jak mi u nebeský brány svatý Petr řekne: Tak voni sou ten Komárek, co maloval tu křížovou cestu? Pro nich mám támhleten čerstvě vycpanej mrak a mají to s extra koupelnou i se záchodem,' smál se Komárek. Podle vlastních slov dal výtvarník do křížové cesty celý svůj kumštýřský i lidský život. Kdo ví, jestli na něj – stejně jako i na další autory, kteří nechávají čtrnáct zastavení mluvit o Kristu současným jazykem – přece jenom nějaký ten čerstvě vycpaný mráček nečeká…