12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Malé příběhy jsou cesta k velké historii

15. 11. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/47 Václav Renč, 15.11.2011, Autor: Jiří Š. Cieslar

S Tomášem Bouškou hovoříme o iniciativě Političtí vězni.cz, která systematicky mapuje životní příběhy bývalých politických vězňů po roce 1948 (nejen) v Československu.

Před několika lety jste ve spolupráci s dalšími studenty společenských věd založil iniciativu mapující život bývalých politických vězňů. Můžete ji představit?

Projekt Političtí vězni.cz začal neformálním setkáním studentů historie na letním workshopu na hradě Slovinci. V té době jsem se ve svém doktorském studiu věnoval politickým vězňům, kteří prošli Jáchymovem. Zajímalo mě, jak se na celou problematiku dívají další kolegové, kteří také používali metodu orální historie. Napadlo mne vytvořit iniciativu, která by podobně zaměřené studenty sdružovala pod jednou hlavičkou. V roce 2008 jsme společně s Klárou Pinerovou podali žádost o grant u Evropské komise, který jsme dostali, a následně jsme představili webovou stránku s prvními rozhovory s bývalými politickými vězni. Na podzim 2010 jsme se z původně dobrovolné, studentské iniciativy přeměnili na regulérní, již profesionálnější občanské sdružení.

Vedle webových stránek, kde zveřejňujete rozhovory a jiné dokumenty, jste publikovali knihu rozhovorů.

Kniha s názvem Českoslovenští političtí vězni – životní příběhy vyšla symbolicky k dvacátému výročí pádu komunismu, 17. listopadu 2009. Jádro knihy tvoří sedmnáct vybraných rozhovorů s bývalými politickými vězni a vězenkyněmi. Do historického kontextu vyprávění zasazují čtyři studie: o vývoji československého vězeňství po druhé světové válce, o vězeňské subkultuře „normálního“ života politických vězňů, studie o ženách v komunistických lágrech a poslední příspěvek se věnuje vězeňské poezii. Věříme, že publikace může přispět k osvěžení paměti lidí, kteří tuto dobu zažili, a zároveň ji přiblížit mladým lidem, kteří již nemají s komunismem osobní zkušenost. Prezentujeme ji na různých konferencích a workshopech pro mládež.

Měl jste nějaký osobní důvod, proč se tématem politických vězňů zabýváte?

Moje rodina zapadá do tzv. šedé zóny. Za komunismu nikdo nebyl příliš pronásledován, stejně jako nikdo nebyl ve strukturách StB nebo komunistické strany. Přesto tu osobní motiv byl. V rámci studia ve Švédsku, kde jsem se poprvé zabýval orální historií, jsem zpracovával životní příběh Alfréda Synka, který přežil holokaust i komunistické věznění. Po válce totiž vstoupil do komunistické strany a následně v padesátých letech po prvních čistkách strávil deset let v uranových dolech. Pan Synek byl vzdálený známý mých prarodičů. Pamatuji si na strýce Fredu, který měl mroží vous a na předloktí tetování. Několikrát jsem se rodičů ptal, co to je, a oni mi vždycky důrazně doporučili, abych se o tom před strýcem nezmiňoval. Jako kluk jsem pochopil, že je to tabu. To byl možná první motiv, proč jsem se později začal politickými vězni zabývat. Možná i proto, že o holokaustu se píše hodně a snad už se o něm ví. Ale kolik toho víme o komunistických zločinech?

Můžete popsat metodu orální historie? Jakým způsobem vedete rozhovory s bývalými politickými vězni a jak je zpracováváte?

Zachycujeme ústně sdělovanou zkušenost pamětníka z určité doby jeho života. Jde o životopisné vyprávění nebo rozhovor, většinou chronologicky členěný, který se zabývá výpovědí jedince tak, jak on sám se rozhodne svůj život strukturovat. Rozhovor většinou začíná krátkou, otevřenou otázkou zaměřenou na dětství, která má evokovat další vyprávění a asociace. Lidská paměť je selektivní a v čase se proměňuje. Zaznamenané vyprávění pak zpětně analyzujeme a konfrontujeme s archivními materiály, s historickou literaturou, s „velkými dějinami“. Naší snahou je zmapovat život pamětníka tak, jak jej sám interpretuje. Může se stát, že vyprávění pamětníka se neshoduje s historickými fakty. Třeba zjistíte, že dotyčný sice říká, že nepodepsal výpověď při vyšetřování, ale v archivních materiálech najdete protokol podepsaný. Na čí straně je pak pravda? Nesnažíme se dělat novou historii, pouze píšeme interpretaci toho, co si lidé myslí, že se stalo. Každý z nás má nějaké motivy, které do svého vyprávění vkládá, a něco tím sleduje. To je pro náš výzkum mnohem důležitější než to, co se reálně stalo, protože to už se v podstatě „ví“.

Když jste oslovovali pamětníky se žádostí o rozhovor, s jakou reakcí jste se setkávali?

Musím říci, že reakce ze strany bývalých politických vězňů byla vždy pozitivní. Domnívají se, že většinová společnost se o toto téma nezajímá, že o éře komunismu se příliš neví a že zájem ze strany mladých lidí je prakticky nulový. Tyto tři motivy podle mého názoru nutí bývalé politické vězně své příběhy sdělovat. Potvrdilo se nám to, co popisují různí teoretici, že první generace dcer a synů se o traumatech rodičů příliš nedozvídají. Teprve generace vnuků a pravnuků pokládá v běžném hovoru otázky spjaté s jejich vězněním. A ti starší pamětníci, jejich dědečkové a babičky, si začínají uvědomovat, že čas utíká a že už se jim ho tolik nedostává – a tak začínají ochotně sdělovat své příběhy. Svým způsobem při rozhovoru suplujeme roli vnuků a vnuček.

V rámci iniciativy Političtí vězni.cz jste zaznamenali již desítky svědectví. Nacházíte u bývalých politických vězňů společné rysy, které jim umožňovaly represi přežít a vyrovnat se s ní?

Je to víra, přesvědčení o pravdě a pozitivní přístup k životu. Setkáváme se s nimi na sklonku jejich života. Jsou to krásní lidé, ve smyslu jejich vnitřní síly, víry v sebe sama a ve vyznávání pozitivních hodnot. Přestože prožili neuvěřitelné příkoří, fyzické i psychické, a byli tím poznamenáni na celý život, jsou se svým osudem smíření. V Česku voláme po vyrovnání se s komunismem, ale domnívám se, že vyrovnání s komunismem je právě spojeno s tématem politických vězňů, respektive s jejich přístupem k životu. Přes veškeré příkoří jsou schopni pozitivní reflexe, odpuštění. Nesetkal jsem se při žádném rozhovoru s nenávistí. Chtějí pouze spravedlnost.

Zůstáváte s některými pamětníky i nadále v kontaktu?

Během našich návštěv se navazuje i neformální kontakt a v některých případech vzniká přátelství. Stává se mi, že jsem zván na různé rodinné oslavy. Poslední dobou se na nás obracejí i jejich pozůstalí a zajímají se o příběh svého příbuzného. Uvědomují si, že ztratili někoho, o kom možná až tolik nevědí.

Jak se k vašemu původně studentskému projektu stavěli historici? Museli jste si hledat své místo v oboru?

Celou iniciativu od počátku podporoval profesor Miroslav Vaněk, průkopník metody orální historie v Česku. Jisté komplikace vznikaly postupem času, zvláště v rámci různých kauz kolem údajného udání Milana Kundery či kolem založení Ústavu pro studium totalitních režimů. A pak tam, kde se rozcházel odborný pohled na to, jakým způsobem vést rozhovory a jak účelně a kvalitně je publikovat ve veřejném prostoru. Nerad bych se vymezoval vůči jiným projektům, jako je Post Bellum či Paměť národa, ale v odborném pohledu na to, jak vést rozhovory, se lišíme. Podstatné ovšem je se vzájemně podporovat.

Zaznamenali jste několik desítek svědectví bývalých politických vězňů. Využívají vaše zdroje i další instituce?

Ano a mám z toho stále větší radost. Zmínil jsem, že v řadách bývalých politických vězňů panuje přesvědčení, že se veřejnost, a zvláště mladí lidé, o tuto problematiku příliš nezajímá. Myslím, že to není úplně pravda. Spolupracujeme s několika organizacemi, ať už je to Člověk v tísni a projekt Jeden svět ve školách nebo FORUM 2000, navázali jsme také spolupráci s organizacemi v zahraničí, pravidelně jezdíme na Jáchymovsko a provádíme tam studenty. Aktuálně připravujeme filmový dokument o krutém osudu bývalé politické vězenkyně s názvem K. Ch. Na všech těchto projektech se aktivně podílejí mladí lidé z ČR i zahraničí.

Můžete chystaný film přiblížit?

Premiéra dokumentu bude symbolicky 17. listopadu v pražském kině Světozor. Nejen kvůli státnímu svátku, ale i proto, že protagonistka dokumentu K. Ch. byla uvězněna 17. listopadu 1948, a také proto, že v tento den vstoupí v platnost zákon o odškodnění politických vězňů. A není vyloučeno, že se K. Ch. odškodnění týkat nebude. Byla sice zatčena, strávila sedm měsíců ve vazbě, kde byla znásilněna, přišla o zdraví, ale nakonec byla v květnu 1949 obžaloby zproštěna. K. Ch. je podle mého názoru přesným důkazem toho, jak vypadá hmotné vyrovnání se s komunistickým dědictvím, mimo jiné proto, že v dokumentu bude vystupovat i její dcera, kterou byla nucena dát k adopci a setkala se s ní až v roce 2000.

Zatím jste mapovali životní příběhy politických vězňů padesátých let. Plánujete pokračovat chronologicky i dál?

Rádi bychom zpracovali celé téma politických vězňů až do roku 1989. Některá období jsou dobře zmapovaná, ale jsou i méně známá období před rokem 1968 či později, jako byly zločiny v Minkovicích a další. Například připravujeme příběh člověka, který se narodil českým rodičům ve Spojených státech, několikrát navštívil Československo a v roce 1962 tu byl z ničeho nic na dva roky jako americký občan uvězněn. Jde o témata, která jsou v povědomí lidí, ale jednotlivé příběhy příliš neznáme. Skrze příběhy tzv. malých lidí, kteří v historii nehráli příliš velkou roli, můžeme lépe pochopit, co daná doba „lidsky“ znamenala a jak ji pamětníci vnímali.

Místa věznění na Jáchymovsku jste navštívil i s některými pamětníky. Jak reagovali, když se ocitli na místě, kde byli léta vězněni?

Když se na takové místo chystáte, něco od toho čekáte. Bývalí političtí vězni, s nimiž jsme místa věznění na Jáchymovsku navštívili, při prohlídce reagují zcela chladně, bez emocí, vyrovnaně. Pamatuji si na jednu návštěvu s Jozefem Kyckou, který byl vězněn na Jáchymovsku osm let. Vzal nás do lesa, nohou odhrnul trávník a ukázal nám přesné místo, kde bylo shromaždiště vězňů v táboře Nikolaj. Nehnul ani brvou. Když se jim ale do ruky dostane nějaká pamětní fotografie, nějaký dárek, který třeba sami ručně vyráběli a tajně přes civilní zaměstnance posílali rodinám ven, to pak i u velkých chlapů vidíte v očích slzy.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou