26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Má víra není moje zásluha

10. 4. 2018

|
Tisk
|

Před sedmdesáti lety uchopili moc v naší zemi komunisté, kteří se záhy začali zbavovat svých protivníků. Nepohodlnými se stali také představitelé šlechtických rodů. Mezi nejznámější patřili Sternbergové z Českého Šternberka. O svých zkušenostech z oněch dnů vypráví Zdeněk Sternberg.

Vydání: 2018/15 Tisíce lidí podpořily rodiny, 10.4.2018, Autor: Radek Gális


Velmi přesně, protože jsem se tehdejší demonstrace sám zúčastnil. Sešlo se nás několik tisícovek studentů z různých vysokých škol a fakult. Šli jsme z Karlova náměstí přes Malou Stranu, Karmelitskou ulicí na Malostranské náměstí a potom Nerudovou ulicí, kde to ale skončilo.
Stál tam kordon policie, před kterým se náš dlouhý průvod zastavil. Ti, co byli vepředu, vyjednávali, aby nás pustili dál, což policisté odmítli. Proto se zavelelo: „Čelem vzad!“ A všichni se hrnuli zpět pod Seminářskou zahradu. Stráň byla ještě zapadaná sněhem. Mimo cesty jsme šplhali nahoru k Pohořelci a potom zase směrem k Hradu dolů. I tam stál kordon policistů, ale tentokrát se ti, co šli vpředu, nepoddali a rozeběhli se proti němu. A my za nimi. Stály tam asi tři řady policistů, které se roztáhly, my jsme je prorazili a vlítli až na hradní nádvoří. Stál jsem dost vpředu, šel jsem tam se svou známou, která studovala zemědělství. Byla to sestra mé pozdější manželky.
Od nás se oddělila skupina studentů, která šla žádat o audienci u prezidenta. Když odešli, dost dlouho jsme tam stáli. Pak začaly houkat policejní houkačky a přijela spousta vozidel. Seskákali z nich příslušníci závodních milicí, kteří měli v Praze jakési shromáždění. Sešikovali se před Matyášovou bránou a vyzývali nás jménem zákona, abychom se rozešli – výzvu opakovali třikrát.
Když se nic nedělo, jejich velitel zavelel proti nám. Jenže celý dav začal zpívat hymnu, tak se milicionáři postavili do pozoru. Mnohým studentům to přišlo k smíchu, že takhle museli stát. A protože naše hymna měla tenkrát i druhou sloku „Nad Tatrou sa blýska“, trvalo to déle. Pak nás znovu vyzvali, ať se rozejdeme, my jsme opět zpívali, a tak začal útok. Dopředu jsme nemohli a zezadu se na nás vší silou tlačili naši kolegové, kterých bylo už plné náměstí. Studenti vpředu s sebou cloumali, protože do nich už mlátily pendreky.
Padla i střelná rána, údajně byl někdo zraněn nebo snad i zemřel, jak se později říkalo. Protáhl jsem se s kolegyní davem zpátky a sestoupili jsme po schodech úzkou uličkou dolů na Úvoz. Měli jsme štěstí, že se nám podařilo uniknout.
Samozřejmě že jsem si život představoval úplně jinak – jenže on se mi podstatně změnil. Těsně po únoru 1948 začalo mnoho lidí, co viděli, kam společnost spěje, opouštět republiku. Tenkrát ještě nestála železná opona a na hranicích nebyly dráty. Hned po převratu se stále zatýkalo. Z toho důvodu se mnozí, kteří byli pod velkým tlakem, rozhodli odejít. Odešla jich spousta a já se při jejich odchodu angažoval jako prostředník. Měl jsem možnost lidem pomáhat přes jednoho známého, který měl manželku z pohraničí, bydlela u Tachova. Po válce ji jako Němku neodsunuli, protože byla provdaná za Čecha. Měla dva bratry, kteří ale do odsunu museli jít. Znali dobře okolí, věděli o každém stromu, a tak chodili přes hranice stále sem tam a za peníze převáděli Čechy do zahraničí. Touhle cestou odešli někteří z mých příbuzných, například moji dva bratři, a další lidé.
Ano. Tehdy mě oslovil Mons. Vladyka, který byl na pražské konzistoři tajemníkem u arcibiskupa Josefa Berana. Napsal mi stručnou zprávu, kterou mi někdo vhodil do schránky mého bytu. I když jsem pana tajemníka osobně neznal, sděloval mi, že mě prosí o pomoc, a vysvětloval, proč se na mě obrací. Pan arcibiskup Beran byl držen v Arcibiskupském paláci, který nesměl opustit. Byl izolovaný a neměl styk s okolím. Chtěl poslat zprávu Svatému stolci o situaci církve v Československu, a jestli prý jsem ochoten poselství bezpečně doručit za hranice, aby se dostalo na místo určení. Souhlasil jsem a setkal se s Mons. Vladykou v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí. Za pár dní mi předali větší žlutou zapečetěnou obálku ukrývající zprávu pro Vatikán.
Samozřejmě. S prostředníkem jsme z Prahy odjeli na jeho americké mašině Harley-Davidson 750, kterou dostal z UNRRA (mezinárodní organizace zajišťující pomoc obětem války – pozn. red.). Dorazili jsme k Tachovu, kde motorku odstavil do restaurace a dál jsme pokračovali vlakem. Měli jsme obavu, že když někdo uvidí u hranic motorku s pražským číslem, upozorní na nás, že budeme nápadní.
Pozdě večer jsme dorazili na kraj lesa k domu, kde bydlel hajný. Pak přišli z druhé strany dva převaděči a já se s nimi vypravil lesem k hranicím. Trochu pršelo, šli jsme mimo cesty a po dlouhém pochodu jsme dorazili na místo. Ukázali mi mezník, kde končí Československo, a nechali mě čekat, zatímco zašli na druhou stranu. Po čase se vrátili s mužem v civilu. Byl to kněz z nedalekého bavorského kláštera. Už dopředu bylo domluvené, že ode mě obálku od arcibiskupa Berana převezme. Chvíli jsme spolu mluvili, ujišťoval mě, že ji spolehlivě předá opatovi, který ji zaručeně dopraví na místo určení. Pak jsme se rozloučili a tím byl můj úkol splněn.
Asi dva týdny po nástupu jsem byl ale převelen k PTP do Hrdlovky u Duchcova na Důl Prezident Gottwald, kde jsem půl roku fáral. Pak naši jednotku převeleli do Karviné, kde jsem byl už po celý zbytek vojny – dva roky a tři měsíce. Následně jsem ještě podepsal v civilu další tři roky v hornictví, abych se dostal z vojenského úvazku, protože pétépáci sloužili nekonečně dlouho a nevěděli, kdy půjdou domů. Naši dvouletou službu pořád prodlužovali. Pak jsem pracoval už v civilu na Velkodole Čs. armády až do roku 1955, kdy jsem se na podzim vrátil do Prahy.
Zpočátku to bylo těžké, ale jako u všeho v životě, tak i tady šlo o zvyk. Největší Boží milost je, že si člověk zvykne i na nejhorší. Vzpomínám si na Hrdlovku, kde to bylo strašné a kde jsem se příšerně nadřel. Jenže člověk pak fyzicky nabere sílu a zkušenosti. Později nás převezli do Karviné a hned na noční šichtu na dole Jindřiška. Tam se člověk nemohl ani narovnat, jak byla sloj úzká. Většinou jste mlátili sbíječkou do stěny vkleče nebo i vleže. I zde byla nepříjemná dřina, ale jak říkám – šlo o zvyk. Ze začátku vás napadá: Mám před sebou dva roky, to nemůžu vydržet. Jenže po týdnu nebo čtrnácti dnech už je pro vás všechno skoro normální – zvyknete si.
On tvořil výjimku, snad jedinou v zemi. Asi někdy v lednu 1949 přijela na hrad komise z Prahy složená ze zástupců ministerstev a partajních míst. Za přítomnosti lidí z okresu, včetně předsedy místního národního výboru, přečetli otci vyvlastňovací výměr. Pak se ale o slovo přihlásil předseda s následujícím návrhem: „Všichni dobře známe pana Sternberga, že je to slušný člověk, který zde všechno zná a je schopen se o vše řádně postarat, takže doporučuji, abyste ho jmenovali státním správcem hradu.“ Členové komise z Prahy se hned ozvali a namítali: „Soudruhu, jak si to představuješ? Vždyť jde o zástupce třídních nepřátel, a my jsme v období zostřeného třídního boje!“
Jenže předseda se nedal a řekl, že reprezentuje vůli lidu, takže přání, aby na hradě pan Sternberg zůstal, je vůlí lidu. Poslali nás s otcem za dveře a chvíli se radili. Pak nás vzali dovnitř a zeptali se otce, jestli by byl ochoten dělat na hradě kastelána. Otec prohlásil, že ano, takže byl jmenován kastelánem státního hradu Český Šternberk. A proto tady mohl bydlet. Rodiče zde zůstali až do roku 1965. Já už bydlel v Praze, kde jsem byl zaměstnaný.
Především velice podstatnou součást mého života. Křesťanská výchova je dána mým původem – mnoha generacemi našeho rodu, takže moje víra není mou zásluhou. Už od nejútlejšího věku cítím, že naše rodové prostředí bylo vždy velmi nábožensky založené. Byl jsem ve víře vychován, stejně jako všichni ostatní – a nás bylo doma devět sourozenců. Působil tu zámecký duchovní a denně jsem chodil ministrovat – ovšem ještě podle starého latinského ritu, který si dnes už málokdo pamatuje. S církví a jejími zástupci jsme byli tedy ve stálém kontaktu, otec se také velmi intenzivně angažoval. Dlouhou dobu byl například předsedou kuratoria Vincentina, což byla veliká organizace pro postižené.
Ano, v té době bylo naše postavení velice podobné. Navíc jsme byli společně opovrhováni už hned v roce 1918, kdy nám vyčítali spojenectví s Římem, Vídní a Habsburky.
Kdybych byl založený jen materiálně a uznával, že výhodu a spokojený život přináší věcný majetek a bohatství, dalo by se říct, že ano. Jenže tohle není můj cíl ani záměr. Příslušnost k rodu cítím jako odpovědnost, kterou musím plnit. Jsem nejstarší z dětí svého otce a ujal jsem se restituovaného majetku, takže momentálně jsem majitelem. Že bych měl ale pocit zadostiučinění, že jsem bohatý nebo že vlastním hrad, tak to vůbec ne. Rád bych, aby hrad zůstal po mé správě ve stavu, kdy lidé budou říkat, že jsem se přičinil, aby vypadal hezky. Chtěl bych, aby správa majetku byla v pořádku, aby naše lesy krásně rostly a zemědělství fungovalo. Hlavně si však přeji, abych nebyl spokojen jenom já, ale i lidé, kteří jsou se vším tímhle bezprostředně spojeni. Nemám rád, když někdo říká „to vaše“, ale přeji si, aby říkali: „to naše“. Aby byl prospěch z našeho rodového majetku v zájmu všech.
Zdeněk Filip Maria Emanuel Jiří Ignatius Sternberg (nar. 15. srpna 1923) pochází z devíti sourozenců a je příslušníkem šlechtického rodu, který od 13. století vlastní hrad Český Šternberk. Studoval Právnickou fakultu UK v Praze, z politických důvodů však nebyl v roce 1949 připuštěn k promoci. Pět let pracoval jako voják u PTP a později i jako civilista na Dole Prezident Gottwald v Hrdlovce u Duchcova a na Velkodole Čs. armády v Karviné. Dále se živil jako kulisák a zástupce jevištního mistra v Hudebním divadle v Karlíně. Po okupaci Československa zůstal v exilu. Po roce 1989 se vrátil do vlasti, v roce 1992 restituoval hrad a další majetek. Žije v Českém Šternberku.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou