Otázka je citlivá zvláště v dnešní době, kdy nás všechny ovládá hysterie kolem tzv. církevních restitucí. Má se za mši platit? Kolik? Není to tak trochu obchodování s posvátnem? A napadají mě ještě další: Budou chtít po restitucích kněží navýšit tzv. intence, protože už nebudou dostávat plat od státu, ale vlastně budou žít z darů věřících? A bude na to „taxa“?

 

Především je asi třeba říci, že tzv. mešní stipendium je v církvi spíše novějším opatřením, opírá se o Kodex církevního práva, jeho výše má odpovídat „denním výdajům na živobytí kněze“ a podmínky jsou stanoveny místním biskupem. Obecně je možné říci, že je to příspěvek na různé potřeby kněze při jeho službě a je možné jej zaplatit při zadávání „intence“, tj. úmyslu, na který se mše bude sloužit. Intence sama se tedy „neplatí“ a příspěvku by bylo asi lepší říkat mešní stipendium. A ještě je dobré říci, že jsou také kněží, kteří v souvislosti se mší odmítají přijímat jakékoli peníze, protože to považují za neslučitelné se svým pojetím posvátné služby.

 

V minulosti byla především kolem klášterů rozšířená praxe výročních bohoslužeb za zemřelé, jež byly spojeny s návštěvou hřbitova spolu s celou rodinou pozůstalých, případně s darem, jenž klášter věnoval těmto lidem, pokud byli chudí. Naopak bohatší lidé darovali při té příležitosti něco klášteru – předávání duchovních a světských statků zkrátka vyjadřovalo sounáležitost věřících lidí s duchovenstvem. Kláštery ovšem časem rostly a bohatly a s bohatstvím pak přicházely nešvary i zlořády. Na ty reagovali zakladatelé nových klášterů a řeholí přísnějším stylem života, 

tzv. přísnější observancí. Jinou reakcí na úpadek klášterů a kněžské služby byly proticírkevní nálady a bouře, které vyvrcholily v našich zemích v patnáctém a v zemích severně od nás v šestnáctém století tzv. reformací. Reformační volání zní v našich uších dodnes – církev má být přece chudá, řekl to už Ježíš a teď to říká papež František. To je sice pravda, ale je tu ještě jeden odstín tohoto volání: závist a s ní související touha po majetku těch, kdo takto volají. Je to gordický uzel, který dovedli v církvi rozplést jen velcí světci.

 

Jedním z církevních nařízení, které zní trochu jako kvadratura kruhu, je, že „mešní stipendium nesmí provázet ani zdání obchodu nebo spekulace“. Kterými slovy má kněz požádat před odsloužením mše nebo po něm na určitou intenci o peníze, aby to nevyvolalo zdání obchodu? A jak mluvit citlivě v kostele i mimo něj o penězích spojených s posvátnou službou? Kolikrát už jsem jako kněz nedostal „za mši“, „za svatbu“ nebo „za pohřeb“ ani korunu… A jsem tomu vlastně rád. Teprve v takových situacích si uvědomuji, že sloužím Bohu, nikoli sobě.