"Lidový muzikant", nebo tvůrce hlubokých rozjímání?
Vydání: 2011/36 Antonín Dvořák, 29.8.2011, Autor: Jakub Míšek
Ač pocházel Antonín Dvořák ze starého katolického rodu, nestal se nikdy skladatelem duchovní hudby v přísném slova smyslu. Počtem se jeho spirituálně laděné kompozice ztrácejí v množství jiných skladeb, mnohé z nich však kvalitou stojí na vrcholu jeho umu. Dvořák měl odkud čerpat – přirozená zbožnost, tak vlastní venkovskému lidu jeho času, byla u něj bez pochyb niterná a opravdová.
Kantáta Stabat Mater byla jeho první významnou duchovní skladbou a zároveň dílem, jež znamenalo začátek jeho vzestupu na nejvyšší místa hudebního světa. Dvořák ji komponoval v letech 1876–1877 z nej- osobnějších pohnutek. Středověký text líčící Kristovu smrt z pohledu matky, toto propojení náboženské tematiky a hluboce lidského obsahu, pomohl skladateli vyrovnat se s tragickou ztrátou jeho tří dětí. Skladba rozdělená do deseti čísel představuje velkolepý oblouk – cestu od bolesti ztráty a zármutku přes poklidnou meditaci k projasnění a katarzi v poslední části. Po premiéře v prosinci 1880 zaznamenala velký úspěch i v Evropě. Žánry chrámové hudby se Dvořák zabýval od mládí. První dvě své mše z raného období zničil; na sklonku sedmé dekády 19. století zkomponoval čtveřici písní doprovázených varhanami – Hymnus k Nejsvětější Trojici, Ave Maria, Ave maris stella a O sanctissima. Z roku 1887 pochází také Mše D dur pro smíšený sbor a varhany nebo orchestr. Dvořák ji napsal k příležitosti vysvěcení kaple, kterou si u svého letního sídla v Lužanech nechal postavit významný architekt a skladatelův přítel Josef Hlávka. I přes tento vnější popud Dvořák mši zjevně psal pro své vlastní potěšení, což je znát z její naprosté intimity oproštěné od jakýchkoliv znaků bezobsažné efektnosti.
Od bolesti k očištění
Po kritiky odsouzeném oratoriu Svatá Ludmila, které Dvořák komponoval na Vrchlického text, si reputaci v Anglii napravil roku 1891, kdy se v Birminghamu konala pod jeho vedením premiéra Requiem. Tato monumentální kantáta pro orchestr, čtyři sólisty a sbor je důkazem, že Dvořák nebyl jen „lidovým muzikantem“, do nějž ho stylizovalo okolí a kam se často řadil i on sám. Requiem nevzniklo z vnějšího popudu, je to bilancování a rozjímání padesátiletého skladatele, přemýšlení nad životem a smrtí, která nevzbuzuje hrůzu, spíše smutek nad nutností rozloučení. Hned zpočátku exponuje známé téma smrti, které vede skrz celou první část na text středověké sekvence Dies irae k osvobozující katarzi, aby druhá část byla rozjasněná a přijímající. Podobně hluboce kontemplativní je i cyklus deseti písní na žalmové texty z Bible kralické. Biblické písně vznikly během druhého roku Dvořákova působení v New Yorku, kdy se skladatel začínal uprostřed cizího velkoměsta cítit osamělý a kdy se k němu donesly zvěsti o špatném zdraví jeho otce a smrti přátel, kolegů Čajkovského a Bülowa. Pro písně netradiční, ve své podstatě prozaický text se silným emocionálním nábojem umožnil skladateli rozvinout obraznost a barvitost hudby, a tak tu vznikla jedna z perel světového písňového repertoáru.
