Vydání: 2017/25 Boží tělo nad městem, 20.6.2017, Autor: Jaroslav Šubrt

Popravdě řečeno, doposud jsem neslyšel nikoho, kdo by zastával tak jednoznačný názor. Ani papež František, který je s lidovou zbožností těsně spjat, takto extrémně vyhrocené zjednodušení neobhajuje. Do plnosti dorůstáme postupně. Některý manžel se naučí políbit obrázek své ženy až po její smrti. Osobní zvnitřnění jako důležitá etapa křesťanského dozrávání s sebou nese vždy důležitou dobu čekání. Někdy pomůže, když se člověk ptá sám sebe, nakolik je otevřen inspiraci celým bohatstvím církve.
Když jsem před několika málo lety absolvoval pouť ke hrobu sv. Jakuba v Santiagu de Compostela, v jedné farnosti si tam vedli statistiku poutníků podle národností. Češi se jistě nemohou rovnat Italům, Španělům či Polákům, ale v tom roce jsem byl tisící dvě stě devadesátý poutník z České republiky. Překvapilo mě, kolik lidí od nás se na tuto náročnou pouť každoročně vydává.
Jindy jsem zase potkal učitele z jedné pražské vysoké školy, který při výuce českého jazyka připravuje pravidelně seminář, jehož záměrem je obnova české barokní pouti. Na pouť se vydávají studenti, i když většina z nich víru nepraktikuje. Zájem o historii a literaturu jim otevírá cestu k náboženské zkušenosti předků. Řada lidí má také zájem o požehnání svého auta, o to, aby si mohli zasadit svůj „posvátný strom“ nebo si objevit svého patrona v nebi. A pomyslíme-li na masové rozšíření nových způsobů zbožnosti (korunka Božího milosrdenství, zpěvy z Taizé, modlitby chval atd.), můžeme říct, že lidová zbožnost zdaleka nepatří do muzea, a to i přesto, že některé její formy se přirozeně mění.
Samotné jádro této tradice je podmíněno hlubším zakoušením pulsu života, který dřív nebo později ukáže, co uchovávat a čeho se zříkat. Předkřesťanské pohanské zvyklosti se odvíjely od času prožívaného v cyklech daného oběhem Slunce či Měsíce, důležitými přechodovými obdobími (narození dítěte, vstup do dospělosti, svatba, nemoc, smrt) nebo potřebou se očišťovat od různých provinění a vyrovnávat se s mezními situacemi (války, neštěstí, vězení). Témata lidových písní toto vše obsahují.
Křesťan žije s vědomím, že v Božích očích má význam každý pohyb jeho mysli: je-li prožíván ve spojení s ním, mimo něj nebo proti němu. Když třeba dřív někde na zámku člověk viděl, jak pán na výraz úcty políbil své dámě lem jejího roucha, udělal to samé, když navštívil Pražské Jezulátko s jeho šatečkami. Vlastní „kulturu“ přenesl i do své náboženské praxe.
Pobožnosti prostých lidí vyrůstají z vytrvalé a pevné vůle dávat Bohu, co mu patří, a to prostřednictvím všedního i svátečního života. Tvůrčí nápady, jak to uskutečnit, se rodí při účasti na bohoslužbě, na základě duchovní zkušenosti a v příkladech světců. Kdysi jsem duchovně doprovázel jednu mladou ženu, která trpěla anorexií. Když se dozvěděla, že s podobným problémem zápasila také Edita Steinová (karmelitka sv. Terezie Benedikta od Kříže, která zahynula jako mučednice za války v plynové komoře), vytvořila si k ní zvláštní osobní vztah a vlastní pobožnost. Její tvář – obrázek, který uctívala – jí pomáhala, aby si stále připomínala, že na ni Bůh myslí podobně, jako myslel na tuto světici.
Liturgická úcta světce vždy vycházela z místní úcty. Do širšího povědomí pronikla až tehdy, když byl světec zařazen do kalendáře univerzální církve. Tak tomu bylo například i se svátkem sv. Cyrila a Metoděje v latinské církvi, kdy ho papež Lev XIII. 30. září 1880 zavedl pro celou církev. Reforma usilovala o to, aby kalendář odrážel také ty typy zbožnosti, které nebyly tolik preferovány. Proto někteří světci ustoupili jiným.