Vydání: 2023/23 Rekordní Noc kostelů se Santinim, 6.6.2023, Autor: Tereza Zavadilová

 
Je až neuvěřitelným požehnáním, jak rychle česká pobočka vyrostla díky tak malé skupince lidí. Češi zareagovali na naše pozvání velmi štědře a jsem za to opravdu vděčný. Na počátku věnovali na toto dílo jedni mladí manželé celé své úspory na nový dům!
Zážitek z tehdejší pouti roku 1983 je těžké převést do slov, opravdu silně se dotkl mého srdce. Zažil jsem úplně novým způsobem Boží milost, zakusil jeho lásku ke mně a pocítil touhu naslouchat pozvání Panny Marie – tedy dát Boha na první místo. Já už jsem sice věřící byl, z katolické rodiny, ale tehdejší zážitek mě přiměl změnit způsob života. Bylo to ještě za komunismu, dlouho předtím, než se z Medžugorje stalo světoznámé poutní místo. Překvapilo nás, že tak malá vesnička má tak obrovský kostel. Šli jsme na mši, byl všední den, a ten kostel byl úplně plný místních lidí. Viděl jsem, jak hluboká je jejich víra – jak opravdu věří tomu, co dětští vizionáři tvrdili o zjevení Panny Marie.
Ano, dvakrát nebo třikrát za rok, protože Mary’s Meals tam má centrálu, kde poutníky seznamujeme s naší vizí. Každé léto se tam také účastním Mladifestu a na podzim míváme pouť dobrovolníků.
 
Neviděl jsem ho teď pár let, několikrát se stěhoval. Je mi opravdu líto, že Mary’s Meals v jeho případě přišla příliš pozdě, byl už moc velký na to, abychom mu mohli pomoci. Ale dobrá zpráva je, že alespoň jeho děti teď ve škole živíme.
Rozhodnutí, že děti nebudeme krmit o víkendech a školních prázdninách, bylo těžké. Naším konceptem totiž je propojit jídlo se vzděláváním. Nejsme nouzový potravinový program, a tak nechceme ani šířit falešné zvěsti o tom, že poskytneme jídlo všem dětem v nouzi. Slíbili jsme jednu věc a té se snažíme držet. Ale je to velmi těžké. V podstatě i během školního týdne děti leckdy jedí jen naši kaši a víc už nic.
Tyhle problémy nemáme. Někdy nás frustruje, že bychom chtěli děti v nějaké zemi podporovat více, než je možné. Často to jsou země, kde stát jako takový selhává, kde jsou války. Nemůžeme tedy mít tak vysoká očekávání. Nikdy tu snahu vyjednávat ale nevzdáváme. Chceme místní autority za každou cenu povzbudit, aby upřednostnily vzdělávání dětí.
Bylo velice těžké dívat se dopředu. Zaprvé bylo nemožné dělat fundraising (výběr peněz), protože ten vyžaduje osobní setkávání, a zadruhé se zavřely školy po celém světě. Ale staly se dvě úžasné věci. Dokázali jsme distribuovat kaši dětem domů, což bylo dočasně místo jejich vzdělávání. Rodiče si jen přišli pro suroviny. Samozřejmě by to nešlo bez fungujících místních komunit, které dohlížely na to, aby vše probíhalo podle aktuálních opatření. A také – podpora Mary’s Meals se zvýšila. Zjistili jsme, jak úžasné tohle hnutí je.
Zmínil jste důležitost místních společenství. Mary’s Meals není řízeno shora, ale je opravdu zakořeněné v místě, kde působí. To je asi zvláště důležité v dnešní době, kdy se hodně mluví o dědictví kolonialismu a o tom, jak se pomoc může proměnit v nástroj moci a nadřazenosti…
Ano, nikdy se nesnažíme přinášet řešení centralizovaně, jako bychom snad jen my věděli, co je aktuálně nejlepší. Pracujeme s lokálním vedením – kráčíme po boku těmto lidem a hledáme cesty společně, nic nenařizujeme. Samozřejmě ale musíme shora dohlížet například na finance, zda všechny zaslané peníze pomáhají tam, kde mají.
Pro nás je charita zejména skutkem lásky, zvláště pokud ji děláme ve jménu Matky Boží (Mary´s Meals). Ale to neznamená, že bychom nechtěli být efektivní – máme zodpovědnost za každý dar, který lidé pošlou. A pokud děti, které sytíme, milujeme, chceme pro ně to nejlepší. Takže láska vůbec není v rozporu s rozumem. Pro mě osobně je jednou z nejdůležitějších hodnot, abychom neztráceli ze zřetele lidskou osobu v centru veškeré naší činnosti. Není to jen o číslech, plánech a růstu. To všechno jsou jen abstrakce. Je to o lidech a vztazích mezi nimi.
Když jsme za bosenské války vozili humanitární pomoc v kamionech tamním obyvatelům, jednou se mnou jel i můj otec. Dorazili jsme do nemocnice, ve které se starali o handicapované děti. A zrovna na ni dopadaly bomby. Sestry a další personál se velmi báli, pospíchali, abychom náklad rychle vyložili a jeli pryč. Vůbec nevěděli, co budou dělat, až bombardování zesílí, ty děti nemohly chodit, nemohli je nikam schovat… Když jsme tedy všechno vyložili, rychle jsem skočil na sedadlo řidiče a startoval motor. A nervózně jsem se rozhlížel, kde zůstal táta. Ve zpětném zrcátku jsem pak zahlédl, jak postupně objímá jednu sestřičku po druhé. Byla to pro mě tehdy velká lekce – že nejde jen o to, distribuovat potřebný materiál, ale i o lidskost.
Další zážitek mám z Brna ze setkání s Barunkou, malou dívkou s nádorem na mozku, která je navíc slepá a vyrábí pro Mary’s Meals dobročinné andělíčky. Říká, že vidí anděly. Sama má tolik problémů, a přesto myslí na děti na druhém konci světa, které nikdy neuvidí. Hodně jsem se toho od ní naučil.
Takové akce pořád mají své místo, i když jsou kritizovány. Ten zmiňovaný koncert nebyl dokonalý z mnoha důvodů – nebyli tam třeba zastoupeni žádní umělci z Afriky a navíc takovouto jednorázovou akcí nelze systematicky řešit žádný hlubší problém. Ale je dobře, když mohou celebrity využívat svůj hlas, aby přitáhly pozornost k nějaké těžké situaci – ovšem s respektem.
Zaprvé je potřeba mít velmi dobrá opatření pro prevenci takového chování. A když už se něco takového přihodí, být v kontaktu s poškozenými. Zadruhé jde o hodnoty dané organizace – mít opravdový respekt k lidem a vztahům. Chovat se dobře (znovu a znovu) a aktivně to ukazovat. Být transparentní. Nemít žádná tajemství, ani ohledně toho, na co použijeme i tu poslední darovanou minci.
Pro Mary’s Meals je charakteristické uvažovat v delším časovém horizontu. Nelze udělat žádnou velkou společenskou změnu za tři roky. To je výhoda stárnutí (směje se), vidíte ty velké výsledky. Je úžasné uvědomit si, kolika lidem Mary’s Meals změnilo život. Mám z toho opravdu radost.
Ano, velmi. Je to Boží dílo. Od začátku jsem si přál, aby to byla univerzální mise. Ale také jsem chtěl, aby zjevovala lidem Boha – a to není možné bez lásky v srdci. Je to velká zodpovědnost.
Ve Skotsku je možná podobná situace jako u vás: většina mladých lidí tam nechodí do kostela, i když jsou nominálně katolíci. Ale lidé se tam dokážou nadchnout pro Mary’s Meals s takovou vášní pro spravedlnost! To je úžasný způsob, jak zůstat propojený s mladou generací – svědčit jim o tom, co je křesťanství, kdo je Ježíš.
Je to dobrý způsob, jak začít konverzaci. Samotné dílo Mary‘s Meals pro ně nepředstavuje žádný problém. A stejně to platí s našimi muslimskými bratry a sestrami. Jim se název Mary’s Meals dokonce moc líbí, mají Marii ve velké úctě, i když je jejich víra úplně jiná.
Indie je opravdu zemí, kde je naše působení nejnáročnější. A možná je to jediné místo na celém světě, kde se setkáváme s přímým odmítáním – umožňujeme totiž dětem z nejnižší kasty jít do školy. V severní Indii jsou jen malinké komunity katolíků a dělají tam skutečně úžasnou práci na místech s velkou chudobou, kde žijí „nedotknutelní“. V Indii je také velká citlivost vůči tématu západního vlivu a křesťanství obecně – obyvatelé jsou velmi nedůvěřiví ke všemu, co přichází ze Západu. To znamená, že oficiálně ani nepoužíváme značku Mary’s Meals, i když neskrýváme, kdo jsme. Působíme také v Myanmaru nebo Thajsku, ale tam to není zdaleka tak náročné.
Je mi to trochu nepříjemné, není to můj svět. Obdivuhodné lidi ale najdete všude možně.
MAGNUS MACFARLANE-BARROW (1968, Dalmally ve Skotsku) se humanitární práci začal věnovat během války v bývalé Jugoslávii. V Rumunsku později zakládal domovy pro děti s AIDS a angažoval se v boji s hladem v Malawi. Právě tam se roku 2002 zrodila myšlenka na vznik Mary’s Meals. O své činnosti napsal knihy Bouda, která krmí milion dětí (Doron 2022) a Štědrost a dobročinnost (Doron 2023). S manželkou Julií vychovává sedm dětí.