26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Léčba Německa vírou

10. 2. 2015

|
Tisk
|

Tento svět opustila s koncem prvního měsíce letošního roku velká osobnost našich západních sousedů. Aristokrat a demokrat, voják a mírotvorce, právník a starosta, poslanec a německý prezident (1984–1994), především ale vyznávající křesťan. To byl Richard von Weizsäcker, který zesnul ve věku 94 let.

Vydání: 2015/7 Týden manželství. Aby vztah vydržel, 10.2.2015, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy 7

Snad žádný jiný německý státník nebyl tak zaujat vytvářením nových, demokratických a křesťanských vztahů Západního Německa k východním sousedům jako on. A nejen to. Němce samé totiž vyzval k novému pohledu na vlastní dějiny.
K minulosti čelem
„8. květen byl den osvobození. Osvobodil nás všechny od systému vlády nacionálního socialismu, který pohrdal člověkem.“ Tuto myšlenku vyslovil Richard von Weizsäcker jako prezident Spolkové republiky Německo v obsáhlém projevu ke 40. výročí ukončení druhé světové války před poslanci spolkového parlamentu v Bonnu 8. května 1985. Tehdy se ještě jevila v německých poměrech sporná. Jak lze na kapitulaci své země nahlížet jako na den osvobození? Přesto se postupně prosadila.
V témže proslovu 40 let po ukončení války upomenul německý prezident poslance na čtyřicetileté putování izraelského lidu po poušti: „Čtyřicet let bylo třeba k dokonání změny postojů, které zastávala generace otců.“ Podobně jako ve starém Izraeli může být podle Weizsäckera čtyřicetiletý odstup od konce války chápán v novodobém Německu jako završení doby temna s výhledem na novou, dobrou budoucnost. K tomu je však zapotřebí, aby se všichni Němci – včetně nastupující mladé generace – obrátili k minulosti svého národa čelem a přejali odpovědnost za to, co se stalo. „My všichni, ať už vinní nebo nevinní, staří či mladí, musíme svou minulost přijmout,“ vyzval prezident. „Mladší i starší si musí vzájemně pomoci porozumět, proč je životně důležité oživovat vzpomínky.“ Vždyť – a zde německý prezident citoval židovskou moudrost – „snaha po zapomnění prodlužuje exil a tajemství vykoupení spočívá v rozpomenutí se“.
Na východní frontě
Chápat 8. květen jako den osvobození mohou snadno oběti nacistické agrese – jako třeba Poláci. Ale mohou k témuž stanovisku dospět i Němci sami? To je přece neskonale těžší – zejména když mnoho milionů Němců bylo vyhnáno z Východního Pruska i Sudet do Západního Německa a někteří se sami oprávněně mohli cítit oběťmi hitlerismu. Weizsäcker sám nebyl v této věci bez osobních zkušeností.
Ve svých sotva devatenácti letech narukoval jako voják (přerušil studium filozofie a historie v Grenoblu, když předtím studoval totéž v Oxfordu) a spolu se svým starším bratrem Heinrichem „vmašírovali“ v jednom batalionu do Polska hned první den války: 1. září 1939. Jenže nazítří byl jeho bratr zastřelen a Richard probděl celou noc nad jeho mrtvým tělem. Další den ráno ho s pomocí svých kamarádů rychle pohřbil, neboť museli postupovat dál. Celou válku Richard strávil na východní frontě, než byl raněn, přičemž Východ ho předurčil i v politické volbě. Snaha po sjednocení s Východním Německem a po usmíření zejména s Polskem jej totiž natrvalo ovlivnila.
Žádáme o odpuštění
Rozhodující pro něj byla křesťanská motivace. Snažil se navázat na to, co už předtím deklarovali polští katoličtí biskupové ve svém dokumentu z roku 1965 na adresu německých biskupů a věřících: „Odpouštíme a žádáme o odpuštění.“ Polští církevní představitelé tak učinili i s ohledem na ony četné německé přesídlence z území současného Polska, kteří s koncem války ztratili svůj domov, přičemž jedním z autorů textu byl tehdejší krakovský arcibiskup Karol Wojtyła. Není bez významu, že tento dokument, který sehrál nemalou roli ve změně vztahů mezi Polskem a Německem, byl zveřejněn nejen 20 let po válce, ale též v závěrečném roce Druhého vatikánského koncilu. Jako by to byl plod samotného sněmu.
Na úlohu církví ve vnitřní proměně polské a zejména německé společnosti poukazoval Richard von Weizsäcker ve svých vyjádřeních opakovaně, zvláště však ve své vůbec poslední knize nazvané Cesta k jednotě (2009). Snaží se v ní z gruntu zamýšlet nad posledními etapami německých dějin, hlavně nad vztahem mezi 30. lednem 1933 (dnem, kdy se ujal moci Adolf Hitler) a 9. říjnem 1990 (dnem znovusjednocení Německa).
Nejbolestnější rozhodnutí
Weizsäcker sám však nekomentoval dění z nějaké neutrální pozorovatelny. Už jako poslanec německého parlamentu navštívil na konci roku 1970 Polsko a hovořil nejen s oficiálními představiteli režimu, ale především s Tadeuszem Mazowieckým –nekomunistickým poslancem a představitelem skupiny katolických intelektuálů ZNAK – a kardinálem Stefanem Wyszyńským. Byl to tehdy klíčový okamžik v polsko-německých vztazích. Spolkový kancléř Willy Brandt totiž v téže chvíli nejen učinil neobvyklé gesto, když poklekl před památníkem hrdinů varšavského ghetta (podle tehdejšího průzkumu Spiegelu 48 % Němců hodnotilo toto pokleknutí jako přehnané, 41 % jako přiměřené, 11 % na to nemělo jasný názor), ale především podepsal varšavskou dohodu o uznání hranic mezi Polskem a Německem. „To bylo nejbolestnější, city lidí nejvíce drásající rozhodnutí (německého) politického vedení,“ vzpomíná na tu dobu Weizsäcker.
Na rozdíl od tehdejšího kancléře Brandta však sám neměl nikdy za sebou žádný politický škraloup (Brandt později rezignoval, když se zjistilo, že jeden z jeho spolupracovníků byl členem tajné východoněmecké policie Stasi) a nebyl ani jako Brandt členem levicové strany SPD, nýbrž křesťanským demokratem.
Za víru se nestyděl
Pro něj coby evangelíka mělo členství v Křesťansko-demokratické unii význam už v tom, že to byla „unie“.
Vstoupil do ní vědomě jako protestant, aby podpořil vývoj, který z této politické strany činil nadkonfesijní politické uskupení, nikoli úzce katolické, jak tomu bývalo dřív ještě za Výmarské republiky či v době německého císařství. Slovo „křesťanský“ v názvu přitom nechápal tak, jako by tato strana měla monopol na křesťanské postoje, nýbrž spíše jako výzvu tyto postoje hledat.
Pro nedávno zesnulého německého prezidenta bylo typické, že se za své křesťanství nikdy nestyděl, ale naopak je považoval za něco, nač může být hrdý. Tak se jako evangelík angažoval v církvi natolik srdnatě, že byl posléze zvolen prezidentem evangelických celoněmeckých sjezdů (tzv. Kirchentag). To byl tehdy mimořádně vlivný post, neboť na těchto několikadenních shromážděních konaných jednou za dva roky se zpravidla scházelo minimálně 100 tisíc lidí (což trvá dodnes), byly však i sjezdy s účastí 600 tisíc lidí (Lipsko 1954). Do začátku 60. let se na nich totiž mohli evangelíci ze Západního i Východního Německa scházet společně.
Modlitby za mír
Weizsäcker samozřejmě neusiloval jen o sblížení s Poláky, ale stejně tak – či dokonce ještě více – o sblížení s Východními Němci. Činil tak jednak na církevní rovině (jako prezident evangelických sjezdů měl šanci navštěvovat NDR i v době, kdy ostatní už tuto možnost neměli), a jednak jako starosta Západního Berlína (1981–1984). Ve své knize Cesta k jednotě přitom vzdává hold církvím v NDR, zejména té evangelické. „Byly to především křesťanské sbory a církve, které klestily cestu.“ Evangelická církev zde měla podobné postavení jako katolická v Polsku – vzhledem k procentuelnímu zastoupení obyvatel, neboť většina německých katolíků se nacházela a nachází v jižním a západním Německu, nikoli na území „nových spolkových zemí“ (oblast bývalého NDR).
A vskutku obnova východoněmecké společnosti byla iniciována německými evangelíky. Opoziční hnutí začalo v nepočetném měřítku už modlitbami za mír na počátku 80. let, které se pořádaly v evangelických kostelích, až přerostlo do masových rozměrů. Podle Weizsäckera to bylo cenné o to víc, že Východní a Západní Německo mělo zcela jiné vstupní podmínky pro vyrovnávání se s minulostí.
Vytloukání klínu klínem
V knize Cesta k jednotě její autor rozlišuje západoněmeckou a východoněmeckou cestu. Zatímco v prvním případě Američané spustili program „převýchovy Německa (Re-education)“ a naléhali, aby se Němci sami gruntovně vyrovnali s minulostí, v druhém případě záleželo Stalinovi hlavně na tom, aby „jeho Němci“ srovnali krok s moskevským centrem – a tímto způsobem komunistická diktatura nabídla obyvatelům NDR „vyvinit se“ z válečným zločinů. Nikoli tedy reflektovat minulost, nýbrž ztotožnit se s novou diktaturou, což bylo totéž co vytloukání klínu klínem.
Je fakt, že takřka 70 let po skončení druhé světové války, v níž byl Sovětský svaz oficiálně jedním z předních vítězů, zatímco Německo na hlavu poraženým protivníkem, se vnucuje otázka, kdo tu válku vlastně prohrál. Možná ten hlavní rozdíl mezi Rusy a Němci je ten, že v Německu se prosadily křesťanské síly, které volaly národ k pokání (změně smýšlení), nemluvě o americké hospodářské a kulturně-politické pomoci, zatímco z Ruska (Sovětského svazu) nic takového nevzešlo.
Pokud jde o Marshallův plán, ten Weizsäcker hodnotí jako „bezprecedentní symbol chytré velkorysosti vítězů“. Byl to zcela jiný postup než ujednání ve Versailles v roce 1919 po skončení první světové války. Tehdy bylo Německo tak těžce zatíženo válečnými reparacemi, že v situaci následné světové hospodářské krize byl nárůst politického extremismu takřka předvídatelný. Hitler z tohoto německého ponížení pak každopádně vytěžil sdostatek na to, aby se 30. ledna 1933 chopil moci. Jako datum s opačným předznamenáním nahlíží Weizsäcker 3. říjen 1990. Tehdy v Berlínské filharmonii proslovil ve funkci prezidenta projev, v němž zdůraznil, že sjednocení Německa je součástí sjednocení Evropy a z tohoto důvodu „by se veškeré hranice Německa měly stát mosty k jeho sousedům“.
Klíčová proměna
„Pane prezidente, v době vaší nepřítomnosti se nic zvláštního neudálo“ – těmito slovy vítal prezidenta Weizsäckera ve Východním Berlíně s velkou dávkou nadsázky a humoru hned po pádu zdi jeden z německých důstojníků. Prezident si s ním podal ruku. A záhy nato přijal pozvání do berlínského Pamětního kostela císaře Viléma (mateřský chrám německého protestantismu), který byl postaven na přelomu 19. a 20. století na památku protestu německých knížat na říšském sněmu ve Špýru v roce 1529, odkud si evangelíci nesou přízvisko „protestanti“. Zde se konala slavnostní bohoslužba ke znovusjednocení Německa – a v rámci ní byl prezident vyzván, aby shromáždění pozdravil. Učinil tak na základě slov z epištoly Galatským: „Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“
Jestliže se myšlenka na sjednocení Evropy dála na základě křesťansko-demokratické motivace (Konrad Adenauer, Alcide De Gasperi, Robert Schuman), i když zde velmi silnou podpůrnou roli hrál Winston Churchill, klíčová byla proměna samotného Německa. A to proto a nejen proto, že leží uprostřed Evropy a Němci jsou největším evropským národem. Právě zesnulý Richard von Weizsäcker si tento proces obrody svého národa vzal už od mládí za svůj – spolu s mnoha dalšími ušlechtilými krajany – a tato snaha přinesla ovoce. Odpočinutí věčné, dej mu, Pane! 
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou