Vydání: 2007/42 Podzim na zahradě, 16.10.2007

Slavný polský režisér Krzysztof Zanussi, tvůrce snímků Struktura krystalu, Iluminace, Ochranné zbarvení, Spirála, Černá slunce a mnoha dalších přijel do hanácké metropole na nedávný festival duchovních filmů Film ve znamení ryby, na němž se promítala dvě jeho díla: Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou a Persona non grata. Při této příležitosti jsme mu položili několik otázek.

Patříte v Polsku k čelným představitelům směru, jemuž se říkalo film morálního neklidu. O co tehdy těmto tvůrcům šlo?
Komunistická ideologie si vytvořila obraz člověka jako produktu okolností. My jsme se snažili člověka vidět jako jednotku, která má svobodu etické volby. Tenkrát jsme to samozřejmě nevěděli tak jako dnes, ale věděli jsme, že na naše filmy se publikum dívá rádo. Vláda ne. Naše filmy se ale tvářily nevinně, takže nebylo mnoho možností je kritizovat a útočit na ně. Po roce 1956 u nás bylo kromě toho mnohem více volnosti než kdykoli v Československu. S jednou výjimkou, a tou bylo Pražské jaro. To jsme vám moc záviděli.

V jedné ze stěžejních postav vašeho filmu Persona non grata vystupuje ruský režisér Nikita Michalkov. Obsazujete do svých filmů rád režiséry?
Moc rád. Miluji práci s režiséry jako s herci – ale sám hraji hrozně nerad. Z českých režisérů jsem už jednou obsadil Jiřího Menzela. Obecně považuji české režiséry na výborné.
My Poláci máme před Čechy takový komplex, že všechno děláte líp než my, obdivovali jsme například Václava Havla, který se ale podobal spíš nám... Zajímá nás, jaký mají Češi mezi sebou odstup. To my nedokážeme. Milujeme českou kulturu, ale s vašimi filmy je to jiné. Výraz „český film“ je pro nás synonymem pro nepochopitelný film. Kdybych měl v Česku točit nějaký film, bál bych se. Jsme příliš rozdílné národy. Snad ještě tak film o Komenském. Vždyť na královském dvoře v Krakově se mluvilo česky!
Pokud jde o Michalkova, potřeboval jsem ve filmu protipól k hlavnímu hrdinovi. A to prostě musel být Rus. Už při psaní scénáře jsem na Michalkova myslel a domlouval jsem se s ním, že mu takovou roli napíšu. Ve filmu mě zajímalo srovnání středoevropských a ruských reforem a v Rusku měl film větší úspěch než v Polsku. V Polsku mi po uvedení říkali: „Tys to Rusům nandal!“ a v Rusku zase: „Jaks to mohl Polákům udělat?!“

Mohl byste srovnat současný český a polský film a to, jak je stát podporuje?
V Evropě se nedají točit filmy v národních jazycích bez finanční pomoci státu. Takové zákony existují všude: ve Francii, Španělsku, Polsku. U vás takový zákon Václav Klaus zablokoval. Polsko je kraj aristokracie a rolníků, zatímco Česká republika je střední třída. U nás se ročně natočí asi sto nezávislých snímků a asi třicet profesionálních hraných filmů. Jsou to díla buď hanebně komerční, nebo rafinovaně jemná, která docení jen pár osob. Neumíme dělat prostřední filmy. Vy ano. Příkladem je Kolja, který se líbí všem. Poláci mají statisticky vysokou návštěvnost polských filmů, asi čtyřicetiprocentní. Jde o romantické komedie podobné těm hollywoodským, ovšem s polskými herci, které se nikam nevyvážejí.

Před chvílí jste zmínil Jiřího Menzela. Jak se vám líbil jeho poslední snímek Obsluhoval jsem anglického krále?
Líbil se mi, ale proč v něm mají všichni tak hrozné paruky?

Jste známý i tím, že hodně přemýšlíte o Evropě a její kulturní identitě…
Na toto téma by se dalo mluvit dlouho. Financial Times vyzvaly k 50. výročí Římských smluv několik osobností – já jsem byl mezi nimi – aby napsaly o budoucnosti Evropy. Kdyby Evropa byla osoba, poslal bych ji k psychologovi. Ještě ne k psychiatrovi, ale ta melancholie je už patrná – i na evropských filmech. Evropa všeho lituje: křížových výprav, reconquisty, vyhnání Turků... Je to velmi depresivní, budí to rozpaky a hořkost. Je to hypokrize, protože Evropa je vlastně sama se sebou spokojená. Proto se diváci radši dívají na americké a čínské filmy. V evropských filmech chybí láska a odpovědnost. Je v nich jen svoboda, a ta je sama o sobě jalová. Na točení filmů se dává mnoho peněz, ale málokdy vznikne něco dobrého a krásného. Evropský film se však nedá vyléčit, dokud neléčíme celou Evropu.
Když jsem byl před třiceti lety poprvé v Americe, jeden novinář se mě zeptal, proč si scénáře píšu sám, jestli nemám na scenáristu. Hloupě jsem odpověděl, že chci vyjádřit svůj úhel pohledu. On řekl: „A ten je jiný než u ostatních lidí?“ – „Ano,“ odpověděl jsem, „proto jsem umělec.“ A on povídá: „U nás s tím lidé chodí k psychologovi. Filmy jsou skupinová záležitost, jen pár režisérů dělá individuálně.“ Tato naše individualita nás ničí, ale na druhé straně nám dává prostor. Žijeme v tom největším blahobytu, jaký zatím v dějinách byl, a z toho vyplývá, že nemusíme být dospělí a můžeme si dovolit být infantilní.
Individualita je znak dospělosti. Děti se chtějí stejně oblékat a dělat všechno stejně. Dospělí se chtějí lišit. V generaci mého otce se bestsellery dávaly služce nebo řidiči. Proč to číst, když většina má špatný vkus? A totéž platilo o hudbě – většina lidí není hudebně založena, tak proč poslouchat to, co všichni? Mám rád různorodost a individualitu. Člověk buď v životě roste, nebo zakrní. Proto jsem zastáncem jistého aristokratismu duše – čili poslouchám, dívám se a čtu jen to nejlepší. Zbytek je pro jiné. Zní to asi hrozně nedemokraticky, ale většina lidí se mnou vlastně souhlasí – nemá se chodit k McDonaldovi ani do supermarketů. Aristokratismus břicha už je v jistém obecném povědomí, aristokratismus duše ještě ne.

A jak si ta nejlepší díla vybíráte?
Orientuji se podle kritiků a autorit nebo čekám – co je známé deset let, je určitě slušné. Například teprve před měsícem jsem viděl Amélii z Montmartru. Moc mě potěšila, myslím, že je to velký evropský úspěch. Stejnou radost mi udělal inteligentní český film Musíme si pomáhat.

U všech svých filmů jste spolupracoval s hudebním skladatelem Wojciechem Kilarem…
Jsme už dlouho přátelé. On je hluboce nábožensky založený člověk a naprosto se neshoduje se světem, v němž se pohybuje. Je velice bohatý, ale peníze nepoužívá, protože utrácení je pro něho větší práce než vydělávání. Má třeba mercedes, který mu stojí v garáži a on v něm občas sedí a poslouchá hudbu. Venku jezdí zásadně taxíkem. Má rád kočku a sám má i takovou kočičí povahu. Je velice aktivní v dobročinnosti, přispívá na stipendia, stavby kostelů, nemocnice, ale nikdy to neřekne. Je znalec dobré kuchyně, značkových obleků a drahých kolínských…

Prý jste ho také doporučil režiséru Coppolovi?
Bylo to jinak. Coppola si všiml hudby v mých filmech, zaujala ho a chtěl Kilara taky. Já jsem s ním dělal všechny své filmy. Mezi námi je taková jakoby unilaterální monogamie – on mě neustále zrazuje, já jeho nikdy.

Byl jste poradcem papeže Jana Pavla II. v oblasti kultury. O čem jste spolu třeba diskutovali?
Předně – s papežem se nediskutuje. Byli jsme dobří známí, na našich setkáních on poslouchal, kladl otázky, občas něco řekl. Viděl mé filmy, také o nich veřejně mluvil, účastnil se oficiálních promítání ve Vatikánu. Papež sám byl umělec, herec, dramatik a na konci života psal poezii. Jeho Římský triptych obsahuje i části jeho závěti, protože jinak to nedokázal vyjádřit. Nebyl jsem přímo jeho poradcem, byl jsem a stále jsem členem kulturní komise, kterou Jan Pavel II. založil. Dost ho totiž trápil rozchod umění a církve. Jsem v této komisi už víc než deset let a vidím, jak biskupové málo čtou a vůbec se o umění málo zajímají. V historii tomu tak nikdy nebylo – biskupové byli mecenáši, diskutovali s umělci. Výsledkem dnešního stavu je pak neporozumění. Například reakce na Scorseseho filmy jsou znamením nepochopení filmu, apokryfů a celé literární tradice, která za tím stojí.

Převládajícím trendem ve vyspělých společnostech je dnes jistá plytkost, povrchnost, zplaňování. Vidíte v tom nějakou souvislost s postupující sekularizací?
Sekularizace se musí dobře definovat. Jsou odvětví, v nichž je velice zdravá. Ono zploštění má i jinou tvář, na kterou často zapomínáme. Jaká byla úroveň obecných znalostí před první světovou válkou? Převládalo tmářství, negramotné služky, primitivní a nevzdělané dělnictvo. A dnes se celá ta masa lidí na kultuře nějak podílí. Oni jsou dav, který prošlapává Benátky a stojí fronty na Monu Lisu. To je pozitivní stránka věci. Na druhé straně kdysi elity četly Manna, Camuse, Dostojevského. Dnes to dokáže jen málo lidí – a to je zase ten špatný efekt zploštění. Autoři takových masových úspěchů, jako je Harry Potter, se velmi liší od autorů Alenky nebo medvídka Pú. Ale kultura je jako fénix, vždy se znovu zrodí. Takže jsem v tomto ohledu spíše optimista.
ZITA CHALUPOVÁ

---

Krzysztof Zanussi *17. 6. 1939, je jedním z nejvýznamnějších režisérů polské a světové kinematografie. Vystudoval nejprve fyziku a filozofii. Po absolvování režie na Vysoké filmové, televizní a divadelní škole v Lodži (1966) vytvořil více než třicet celovečerních autorských filmů pro kina a televizi. Debutoval snímkem Struktura krysztalu (Struktura krystalu, 1969). S filmy Zycie rodzinne (Rodinný život, 1971), Bilans kwartalny (Čtvrtletní bilance, 1974), Constans (Konstanta, 1980), Kontrakt (Kontrakt, 1980) či Imperativ (Imperativ, 1982) se zařadil mezi polské režiséry tzv. „filmu morálního neklidu“ reflektující společenskou situaci v Polsku od šedesátých do osmdesátých let. Vedle psychologických hraných úvah se věnuje také tvorbě dokumentů, zastává vysoké funkce v polských a evropských uměleckých organizacích a věnuje se pedagogické činnosti. Další jeho významné filmy jsou například Rok spokojnego slonca (Rok klidného slunce, 1984), Gdieskolwiek jest, jeslis jest… (Ať jsi kdedoliv…, 1988), Dotkniecie reki (Dotek ruky, 1992) nebo Zycie jako smiertelna choroba przenoszona droga plciowa (Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou, 2000).