Kuffovy děti, děti Boží
17.4.2014, Autor: Alena Scheinostová
Jánošík v sutaně? Charismatický světec? Slovenský Sisyfos či snad rytíř směšné postavy proti větrným mlýnům? Marian Kuffa ze Žakovců nepřestává překvapovat a zneklidňovat, k čemuž patří – nejen mezi publicisty – i hledání vhodného příměru.
Je však Kuffa, někdejší karatista a horolezec, poté katolický kněz a ochránce propuštěných vrahů, narkomanů a lidí na okraji, Jánošíkem, Loyolou, Donem Quijotem? Nebo je prostě Marianem Kuffou, bez přívlastku a přirovnání? Tyto otázky se znovu rozvířily po nedávném uvedení celovečerního dokumentu Všetky moje deti režiséra Ladislava Kaboše, jehož je „pán farár“ hlavním protagonistou. Po kratším dokumentárním snímku Kde končí naděje, začíná peklo z roku 2003 je film už druhým dílem, které Kaboš věnoval Kuffově originální osobnosti. Poprvé jej oslovila farářova péče o delikventy, prostitutky, handicapované a závislé na drogách, s nimiž a pro ně přebudoval rozpadlou žakoveckou faru na „Inštitút Krista Veľkňaza“ – komunitní centrum, kde se pod jednoduchými pravidly vzájemné lásky a aktivní pomoci starají jedni o druhé. Tématem aktuálního snímku se pak stala pomoc, již Kuffa se svými spolupracovníky rozšířil na vyloučené romské osady v okolí.
„Nemilujte druhé podle jejich zásluh, ale podle jejich potřeb,“ zní jedno z životních hesel kněze, který imponuje už od pohledu – hezkým vzezřením, urostlou postavou, přímočarým vystupováním. Jak film ukazuje v mnoha detailech, právě farářův otevřený a laskavý přístup se zdá být jeho „zázračnou metodou“, jak si získávat pozornost, vážnost a nakonec i srdce těch, kterým se snaží prospět. Marian Kuffa jezdí do několika romských osad, ve filmu se objevují jen dvě – Huncovce a Velká Lomnica – což divákovi umožní zapamatovat si i tak dost početné postavy s jejich nejednoduchými osudy. Kaboš film připravoval tři roky a všechny rodiny, které v něm vystupují, za tu dobu díky spolupráci s Kuffou prošly určitým vývojem; někdy je jejich proměna i fyzická, například u Růženy, kterou během let natáčení postihne mozková příhoda, nebo u Edy, kde oholení plnovousu koresponduje s jeho rozhodnutím k vnitřní změně. A mění se i osady samotné – jádro Kuffovy zdejší činnosti spočívá v tom, že spolu se samotnými Romy pro ně staví bezpečnější obydlí, než jsou nevyslovitelné přístřešky a boudy představující v osadách běžnou zástavbu. Materiál přitom získává z bouraček po okolí. „Farárova“ osobní angažovanost přitom rezonuje s jeho dalším motem „Bůh nás nebude soudit za to, co jsme nemohli udělat, ale za to, co jsme udělat mohli, a přesto to neudělali“: rezonuje tak zvučně, že je zatěžko nesáhnout si do svědomí.
Hlavní linie dokumentu je relativně prostá a právě její prostota provokuje a nutí hledat metafory: do osad, kam se každý bojí jít, Kuffa přichází jako mezi sobě rovné, naslouchá jejich obyvatelům a bere vážně jejich problémy (že dítě v noci pokousal potkan, že bez práce skutečně není z čeho žít, že se chýše slepená z plechů nezadržitelně řítí) – a potom jim nezištně pomáhá, bez ohledu na předsudky a platná pravidla (nové domky – vlastně jen jediná místnost obezděná cihlami a s plechovou střechou - v osadě vyrostou bez stavebního povolení, jež je beztoho nemožné získat). S důstojnějším bydlením, a především zacházením začnou „rozkvétat“ i obyvatelé osad samotní – někdy zřetelněji, jindy méně, někdy jen na chvíli, jindy natrvalo. Se stejným „receptem“ – dát druhému úctu, důvěru, spolu s ním přiložit ruku k dílu a nemít příliš striktní očekávání – Kuffa uspěl i mezi „svými chlapci“ v Žakovcích. Že osobní přátelství může být cestou ode dna, potvrzují také příběhy jiných, s příslovečným Donem Boskem na špici. I proto stojí tento zdánlivě naivní koncept znovu oprášit a promyslet.
Kromě tohoto vyprávění, díky jehož archetypálnímu obrysu „příběhu o demiurgovi se šťastným koncem“ divák odejde z kina s příjemným pocitem, že i těžké situace lze řešit a mohou mít dobré vyústění, prosakují dokumentem méně nadějeplná fakta. V konfrontaci s bídou v romských sídlištích (jejímuž zobrazení se Kabeš nevyhýbá, ač lze film v tomto ohledu označit za decentní) odmítají slovenští sousedé dát materiál z bouraček přímo Romům, je pro ně přijatelnější, když si staré plechy, trámy či cihly odvezou Kuffovi delikventi. Přes veškerou pomoc a nasazení v jedné z osad uhoří vinou otřesných životních podmínek dítě. Neromská populace je ochotná své sousedy z osad tolerovat jen jako účinkující při představení, které Romové pro „pána farára“ z vděčnosti nacvičí a předvedou v Žakovcích. Atd., atp. Nikoliv „cikánská otázka“ (což je mimochodem starý nacistický termín), ale předsudky a zášť neromského okolí tvoří kleště, z nichž se obyvatelé slovenských plechových slumů nemohou vymanit. Marian Kuffa to pochopil. Ale zůstane-li sám, skutečná změna k lepšímu nastane jen stěží.
ALENA SCHEINOSTOVÁ
Sdílet článek na:
Sekce: Články, Redaktoři, Blogy
