Krysař hamelínskej v Jizerských horách
Vydání: 2009/29 110 let od narození kardinála Tomáška, 15.7.2009, Autor: Aleš Palán
Silnička, kterou se proplétám úbočími a stráněmi Jizerských hor, je skutečně uzoučká. Doufám, že nepotkám protijedoucí auto; vůbec nevím, jak bychom se tu vyhýbali. Když konečně vystoupám do Příchovic, otevře se nádherný rozhled na Jizerské hory. Na stráních jsou rozházené roubenky, támhle se pase stádo krav, z lesa se páří… Idyla.
V obci dnes funguje několik malých penzionů a restaurací, je tu minigolfové hřiště a za vsí menší lyžařský vlek. Nejde však o žádné středisko turistického ruchu; na své si tu přijdou i ti, kteří chtějí zůstat s krajinou sami. Jak to tady mohlo vypadat před třiceti lety? To tu asi opravdu chcípl pes… Právě tehdy byl do Příchovic přeložen pater Miroslav Šimáček. Za trest. Kazil totiž mládež. Tak komunistický žargon nazýval to, že ji kolem sebe sdružoval a nenásilně jí ukazoval cestu, jak žít s Kristem. Příchovice jsou v horách, stranou hlavních silničních tahů, autobus sem zajede jen párkrát za den. P. Šimáček to měl odtud ke své mládeži skutečně daleko. Stalo se ale něco nečekaného: mladí začali jezdit za ním. Trousili se jednotlivci, party i větší skupinky. Desítky, stovky a brzy už tisíce lidí. Z Příchovic se za komunismu stalo největší křesťanské středisko mládeže v republice. „Udivující byla dlouhodobost, s jakou to fungovalo, a všichni ti mladí lidé – jejich počty i osobní kvalita,“ říká současný příchovický kněz Vladimír Novák. Ví, o čem mluví, i on jako mladík do Příchovic jezdil. „Úžasná byla také Boží ochrana, že komunistický stát proti našim setkáváním nezasáhl,“ dodává. Zas taková pohoda to ovšem nebyla. Jak vzpomíná tehdejší účastnice příchovických setkání dnes více než sedmdesátiletá Marcela Šafaříková, v místnosti, kde se společenství scházelo, byl nasazen odposlech; štěnici tu objevili později při rekonstrukci objektu. Pro to, proč mladí do Příchovic v takových zástupech jezdili, má paní Marcela jednoznačné vysvětlení: jezdili sem za Mirkem Šimáčkem. „Mirek byl krysař hamelínskej. S mládeží to uměl, dokázal promluvit s lidmi nejrůznějších životních zkušeností a původu,“ říká pamětnice. Pater Novák tento pohled rozšiřuje: mladí sem jezdili i za partou, která se tady vytvořila. „Příchovice byly velmi důležité i pro moje kněžské povolání. Viděl jsem, že křesťanství je možné žít v přitažlivé a moderní podobě, že má odpovědi na otázky, které jsme si jako mladí kladli,“ zamýšlí se „Vláďa“, jak je příchovickou mládeží titulován. „Bylo to tady naprosto strhující,“ vzpomínají na osmdesátá léta v Příchovicích Marcela a Jaroslav Šafaříkovi. „Mirek Šimáček si nepřál, abychom nakupovali ve zdejším obchodě. Nechtěl, aby mělo okolí přehled, kolik lidí tady aktuálně je. Jednou jsme vařili kolínka z patnácti sáčků – a stejně toho bylo málo. Tak jsme šli do místního krámu dokoupit ještě další tři. Prodavačka spráskla ruce: „Troje kolínka? To vás je tam tolik?“ Kdyby, chudák, věděla, že jich bylo dohromady osmnáct,“ směje se Marcela Šafaříková. Její dnes osmdesátiletý manžel Jaroslav vzpomíná, jak na malém sporáčku opékal smažený sýr pro 170 lidí. Dosáhl v tomto oboru skutečného mistrovství. Co daly Příchovice manželům Šafaříkovým? „Radost. Byli jsme k neudržení, nešlo to ututlat,“ říkají. Základ setkání se vykrystalizoval už před třemi desítkami let a v podstatě přetrval dosud: společně si přečíst Boží slovo, přemýšlet o něm a zpětnou vazbou si uvědomit, co znamená v životě každého jednotlivce. A kromě toho chodit na výlety, jezdit na kole, v zimě na lyžích. A taky pracovat: připravit pro ostatní jídlo, uklidit, pomoci při údržbě objektu. Údržby bylo třeba čím dál tím víc. Stará fara byla těmi kvanty lidí doslova vybydlená; vždyť tu během prázdnin prošlo i 900 mladých lidí. „Rok 1989 přišel pro Příchovice v hodině dvanácté z důvodů praktických, politických, i duchovních,“ zamýšlí se pater Novák. V nových podmínkách mohly po příchovickém vzoru vznikat podobná centra mládeže i v ostatních diecézích. V devadesátých letech zajel do Příchovic zodpovědný za sekci pro mládež papežské rady pro laiky Mons. Boccardo. Na otázku, co může církev v ČR nabídnout církvi univerzální, odpověděl, že právě taková centra mládeže. Se vznikem nových diecézních center života mládeže a s rozdělením republiky návštěvnost v Příchovicích trochu poklesla. Po světovém dni mládeže v Čenstochové mohla začít rekonstrukce. V roce 1993 se žehnala přístavba fary i původní zrekonstruovaný objekt. „Z vlhké plesnivé fary s jedním bídným záchodem a žárovkou na drátě se stal skoro hotel,“ popsal tento vývoj P. Miroslav Šimáček. „Objevovaly se tu živé chrámy Boží – mladí lidé. Proto se časem mohlo začít obnovovat i to vnější.“ Miroslav Šimáček působil v Příchovicích až do roku 2000, kdy ho zde nahradil Vladimír Novák. „Pořád to tu žije; když jsem tu před třiceti lety začínal, ani ve snu by mě to nenapadlo,“ rozhlíží se na „místě činu“ Miroslav Šimáček. „Mnohokrát jsem tu viděl plakat lidi radostí. Mnohokrát jsem je viděl z radosti tancovat…“ A skutečně: mladí sem jezdí stále. Příchovice jsou i po letech pořád jejich.
Sekce: Domácí, Zpravodajství, Články
