Krize odhalí, co zůstávalo skryto
Vydání: 2017/20 Svíce prozářily Fatimu, 16.5.2017, Autor: Petr Pithart
Příloha: Perspektivy 20
Současná politická krize přinesla patrně jeden neočekávaný důsledek: statisíce lidí se patrně začaly zajímat o to, co je to ústava. Může být tedy krize k něčemu dobrá? A spadla nám z čistého nebe?
Vojáci Hradní stáže přinášejí ústavu a státní vyznamenání do Vladislavského sálu Pražského hradu, kde 8. března 2013 Miloš Zeman složil prezidentský slib a na pět let se ujal prezidentského úřadu. Snímek ČTK
Máme tu krizi vládní, anebo ústavní? Máme se jí obávat? Co s ní? Politika je samé dohadování, občas přecházející v hádání. To je ale úplně normální. Nenormální by bylo, kdyby k ničemu takovému nedocházelo. Rozdílné, rozporné zájmy a hodnoty se musejí čas od času vyjevit a pak se sporné strany smiřují s tím, že nebude jen po jejich. Vlastně se chtě nechtě usmiřují. A to je smysl politiky: aby nikoho nenapadlo uchýlit se k násilí.
Když se přitom na nejvyšší, vládní úrovni ukáže, že někdo s někým už dál nemůže, musí se vláda přestavět. Někdo odejde, jiní budou povoláni. To se také neobejde bez hádání, někdy dosti hlasitého. Patří to k demokracii. Nic se neděje, všechno je v pořádku, i když média vše dramatizují. Ony dnes ani nic jiného neumějí.
Ústavní krize, to už by malér byl. To se ukáže, že chybějí pravidla, jak řešit spory ve vládě či v parlamentu, anebo mezi nimi. A také s prezidentem. S nějakou situací se zkrátka nepočítalo, a teď ji chce řešit každý jinak. Anebo žádné pravidlo nechybí, ale někdo (či někteří z rozhodujících hráčů) čte ústavu jinak než ostatní. A trvá na tom. Nějaký čas je možné se o tom dohadovat, může to pár dní trvat, ale ne moc dlouho. Pro takový případ máme Ústavní soud, aby spor rozhodl.
Ale co když rozhodne a političtí hráči neposlechnou? To se pak vyrojí lidé na náměstí a není-li jich moc a policie udrží oba tábory (ty pro a ty proti) od sebe, pořád to ještě není katastrofa. Někdy je těch lidí v ulicích ale moc a policie je od sebe neudrží. A to je pak zle. Končí politika, ta „špinavá“, kterou mnozí pohrdají a málokdo ji chce dělat, a všichni teď vidí, co je její alternativou: násilí. Litují, ale pozdě.
Jakou krizí procházíme?
Jakou tedy máme krizi? Politickou, která balancuje na hraně krize ústavní. Prezident republiky jednu z holých, jasných vět v ústavě čte špatně. Anebo předstírá, že v té větě je něco, co v ní není.
Naše situace je situace země, která se rozhodla pro režim parlamentní republiky, ale jejíž prezident by si přál republiku prezidentskou, tedy s většími pravomocemi hlavy státu. S takovými, jaké mají pánové Putin a Trump. To je nechtěný, ale očekávatelný důsledek zavedení přímé volby: dala vítězi velmi silný mandát, ale nezměnila slabé pravomoci, které tu zůstaly z režimu parlamentního. To se stalo před šesti lety. Státní loď tu rozkývaly nebezpečné pohyby v podpalubí, kde je složen náklad priorit, zájmů, ale také osobních ambicí.
Předseda vlády má právo navrhnout odvolání kteréhokoli ministra a prezident ho tedy odvolá. Nemůže být v ústavě napsáno, do kdy to musí udělat, protože to by tam pak musela být i sankce za to, že to třeba neudělá včas. A takovou sankci by neměl kdo udělit – nad prezidentem už nic není. Zkrátka se tu předpokládá dobrá vůle rozumět jednoduchým pravidlům stejně – bez ní se celá stavba státu hroutí.
Doufám, že zakrátko se prezident umoudří a pana Babiše odvolá. Po pravdě řečeno, ve vládě jako magnát, který od státu a od EU chce občas nějaké peníze a který vlastní významná média, být nikdy neměl. Když mu ale lidé dali tolik hlasů! Dali mu je proto, že byli rozčilení z chabých výkonů boje proti korupci. Na rozčilení máme všichni právo, ale musíme jej odložit, když jdeme volit.
Krize často odhalí, co zůstávalo skryto. Vyjeví rozpory, které nebyly na povrchu vidět. Na politicích odhalí jejich skryté stránky, které hodlali utajit. Zkrátka vyčistí vzduch. Proto jsou menší, ba i střední zvládnuté krize doslova požehnáním. Ta současná určitě přiměla statisíce lidí, možná i víc, zamyslet se nad tím, co je to ta ústava. Někteří tak učinili poprvé v životě. Pochopili, co se v tom či onom článku praví a proč to nemůže být jinak. A co s tím, když si někdo myslí, že se to dá obejít.
Zvládnuté krize vyčistí vzduch. Jsou to takové malé katarze. Posunou nás k politické dospělosti, přimějí nás osvojit si tu pořád připomínanou, protivnou odpovědnost – třeba když se blíží volby a lidé by se měli opravdu důkladně zamyslet, něco si přečíst, poradit se. A hlavně k těm volbám jít.
My Češi, Moravané a Slezané jsme od listopadu 1989 žádnou větší, či dokonce velkou krizi neprožili. To bratři Slováci ji mají za sebou: na podzim 1998 hrozilo, že Vladimír Mečiar bude počtvrté zvolen předsedou vlády – a to bylo v situaci, kdy Slovensko bylo odepisováno z Evropy jako její „černá díra“: nebylo už s námi ani přijato do NATO. Slováci se tehdy „vyhecovali“, v nevídaném počtu (skoro 90 %) šli k volbám a Mečiara odstavili. To byla katarze jako hrom, vzduch v zemi se pročistil jako po silné letní bouřce. Slovákům to dodalo sebevědomí, že to dokázali, a dokážou tedy i příště. My takovou krizi za sebou nemáme. I proto jsme dosti nejistí, plni obav, zda obstojíme.
Nebojme se krizí, když máme rozum v hrsti, a ne kdesi v rozčileném povětří. Poznali jsme lépe své představitele – a už to je bonus. Ve volbách to těm, co neuznávají pravidla, spočítáme.
Autor je právník a bývalý předseda vlády a Senátu ČR
Sdílet článek na:
Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články
