26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Kříž ho provázel po celý život

11. 12. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/50 Role můžu v adventu, 11.12.2007, Autor: Václav Štaud

Příloha: Perspektivy

V letošním roce uplynulo 100. výročí prvního příchodu kardinála Josefa Berana do Říma. Tehdy ovšem jako mladého bohoslovce, který zde zahajoval radostná teologická studia. Jeho druhý pobyt – exilový – v letech 1965 až 1969, byl již bolestnější. Je dobře, že stále žijí pamětníci, kteří mohou světlou osobnost tohoto muže přiblížit. Patří k nim i Mons. Josef Laštovica, který desítky let působil ve službách vatikánské kurie a nyní je zapojen jako postulátor ve Vatikánu do procesu blahořečení služebnice Boží, boromejky Matky Vojtěchy Hasmandové.

Setkal jste se s arcibiskupem Beranem ještě před tím, než přijel v únoru 1965 do římského exilu?

Ano, v létě 1947, bylo to letos právě šedesát let. Zúčastnil jsem se jako medik duchovních cvičení pro studenty medicíny a mladé lékaře ve Veltrusech u Prahy. Vedl je známý františkánský kněz Jan Evangelista Urban, dnes rovněž nesoucí označení Boží služebník. Hluboce nás jeho úvahy oslovily. Setkání mělo na tehdejší dobu i něco výjimečného. Kurzu se společně zúčastnili chlapci i děvčata. K tomu dal osobní svolení pan arcibiskup Beran, který také mezi nás přišel a přednášel na téma: Spolupráce kněze-zpovědníka s lékařem. Při následné debatě byl mimořádně vstřícný a otevřený. Tehdy jsme si uvědomili, jak se tento vyhledávaný zpovědník vyzná i v problematice psychologie. Nedávno jsem si z domova dovezl zápisník s poznámkami z Veltrus a chovám jej u sebe v Římě jako cenný poklad.

A první setkání po letech v Římě?
Otci kardinálu Beranovi přidělil papež Pavel VI. titulární kostel svatého Kříže na via Flamminia za olympijským stadionem. Bazilika svatého Kříže v Jeruzalémě, blízko Lateránu, byla tehdy obsazena. My, Češi žijící v Římě, jsme byli přítomni, když kostel o jedné jarní neděli roku 1965, několik týdnů po svém příjezdu do Říma, slavnostně přejímal. Vzpomínám, jak ve svém proslovu pan kardinál mimo jiné řekl: „Je zvláštní, jak mě svatý kříž provází životem. Často byla na místech mé internace kaple zasvěcená tomuto symbolu a nyní jej v Římě dostávám od papeže jako svůj titulární kostel.“ Mons. Beran dále řekl: „Na jednom z míst mé internace jsem byl operován na kýlu. Zásah se zdál docela banální, běžný. Ale když jsem ležel na operačním stole a měl umrtvenu jenom dolní část těla, mohl jsem slyšet, co řekl pan profesor-chirurg: Páni kolegové, tento případ není tak lehký, jak by se zdálo. Mohli bychom se setkat s komplikacemi, na které naše síly nestačí. Musíme hledat pomoc jinde. – A požehnal se znamením kříže. To mě naprosto uklidnilo, cítil jsem se v dobrých rukou a operace dopadla dobře.“

Setkával jste se během jeho nuceného exilu v Římě s panem kardinálem pravidelně?
Jistěže. On nás totiž – několik českých kněží, kteří jsme pracovali v úřadech Svatého stolce ve Vatikánu – často zval na oběd. V papežské koleji Nepomucenum, kde byl ubytován, se v salonku vedle jídelny uskutečnil bezpočet krásných přátelských setkání. Chtěl, abychom ho informovali o naší práci i o novinkách v církvi. Zapálil si doutník, pravé „havano“, pokuřoval a naslouchal. My jsme líčili, někdy až dramaticky, krizi, kterou právě procházela pokoncilová církev. Končívalo to obyčejně tak, že po likvidaci doutníku vstal, pokřižoval se a prohlásil: „Jak je ten svět zmatený! Pane, smiluj se nad námi!“

Prý byl také člověkem hluboké modlitby...
Když jsme ho marně hledali v jeho bytě, šli jsme dolů do kaple, kde velmi často klečel před svatostánkem. Byl to opravdu muž modlitby a adorace. Pán mi dopřál, abych se v životě setkal s dvěma osobnostmi takové intenzivní modlitby – vedle pana kardinála to byl i Boží služebník Jan Pavel II. Několikrát, vždy na jaře, za mnou přijela moje maminka. Byla šťastná, když mohla se mnou jít pozdravit otce kardinála a před svatým Josefem mu popřát k svátku. On se vždy zajímal o novinky z domova. Maminka vyřizovala pozdravy od našich věřících. Vděčně je přijímal a na přání, aby jednou přijel domů, odpovídal se znatelnou nostalgií: „Rád bych, rád bych, ale jak Pán Bůh dá!“

Zmiňoval se někdy kardinál Josef Beran o třech letech prožitých v koncentračním táboře v Dachau?
Moc ne. Byla to druhá bolestná rána, kterou nosil v srdci. Ale poměrně brzy po svém příjezdu do Itálie jel na sever do města Cremony navštívit svého bývalého spoluvězně z Dachau, který se také stal diecézním biskupem. Bylo to setkání dvou duší spojených stejnou trpkou zkušeností. Ale na něco, co souvisí s jeho pobytem v koncentráku, si přece jen vzpomínám. V dubnu 1965 jsme jeli s otcem kardinálem na kliniku Pia XI., abychom tam navštívili tenkrát těžce nemocného profesora Lateránské univerzity Vláďu Boublíka. Byl hospitalizován s těžkou otravou krve. Situace se zdála kritická. Pan kardinál ale nemocného utěšoval: „To překonáte, uvidíte. Když jsem byl v Dachau, dostal jsem tyfus a měl také horečku nad čtyřicet. Problémem byla povinnost hlásit se na táborovém dvoře při tzv. apelu a vypravit ze sebe vězeňské číslo. Kdyby se to nepovedlo, hrozil konec v plynové komoře. Kolegové mě vytáhli ven, postavili do řady a podpírali, abych nepadl k zemi, a já posledními silami ze sebe číslo vyrazil. Alespoň na ten den jsem byl zachráněn. Pak naštěstí klesla i horečka. I vy budete zase zdráv, dám vám k tomu své požehnání.“ Když jsem přišel za pacientem znovu třetí den, tentokrát už sám, vítal mě pan primář radostnými slovy: „Profesor Boublík je zachráněn. Včera se mi podařilo nasadit správné antibiotikum, už zabírá.“ Nad zakončením tohoto příběhu mi dodnes visí otazník: Zabraly tehdy více léky, nebo požehnání otce kardinála?

O své čtrnáctileté internaci ve vlasti se někdy pan kardinál při besedách s doutníkem zmiňoval?
I v tomto ohledu byl poněkud skoupý. Mě však překvapilo, že se o dozorcích a všech individuích, které mu „oslazovaly“ život, vyjadřoval s jakýmsi respektem. My přítomní jsme používali silné výrazy, jako třeba „ti darebáci“ apod. A pan kardinál měl pro ně jediné označení: „ti páni“. V tom byla určitá noblesa ducha a to si ještě dnes po létech s úctou na něj pamatuji. Vždy, když začaly kolovat zprávy, že v konkrétním zámečku nebo klášteře je hlídán pražský arcibiskup, mocipáni jej převezli jinam. A on nám vyprávěl: „Jednu neděli mě vezli brzy ráno přes nějaké město, ulice byly sice prázdné, ale přece jen šel nějaký věřící do kostela. Já jsem sice malý, ale aby mě opravdu nikdo nepoznal, tak mě ti páni přitiskli vzadu v autě mezi sebe a ještě mě přikryli číslem Rudého práva.“

Jak to bylo s jeho náhlým onemocněním v době Pražského jara 1968? Ani tenkrát se mu nepodařilo, byť na jeden jediný den, vrátit do Prahy. On po tom prý velmi toužil...
Otce kardinála opravdu – ani tehdy, když se vývoj situace zdál příznivý – komunisté domů nepustili. V srpnu 1968 byl v západním Německu, kde Mons. Kubovec, emigrant a původně kněz jeho pražské arcidiecéze, postavil nový farní kostel a pozval ho, aby mu jej posvětil. Po návratu do Říma měl pan kardinál doprovázet Svatého otce na světový eucharistický kongres do Bogoty v Kolumbii. Ale stalo se něco nečekaného. Nutná operace, nádor na tlustém střevě. Kritickou noc z 20. na 21. srpna prožil v německé nemocnici po chirurgickém zákroku. Aby byl pacient ušetřen smutných zpráv o přepadení Československa vojsky Varšavského paktu, nedali ráno do jeho pokoje noviny. Ale zatím byl pan kardinál nejlépe informovaný z celé nemocnice. Protože nemohl spát, měl u sebe malý tranzistor a celou noc poslouchal ty hrůzné zprávy. Ráno se o něm na římském letišti zmínil Pavel VI., vyslovil zármutek nad brutálním přepadením jeho vlasti a poslal mu požehnání s přáním brzkého uzdravení.

Pan kardinál prý také rád žertoval. Vzpomínáte si na nějakou příhodu, kdy jste se s ním zasmáli?
Bylo to v létě 1967, když za mnou přijela maminka a s ní její vnučka, má neteř, tehdy čtrnáctiletá. Vraceli jsme se autem z jižního Tyrolska a zastavili se v letní vile koleje Nepomucena u Livorna. Tam právě trávil dovolenou otec kardinál. Rád nás přijal, měl čas a bavil se s námi přes půl druhé hodiny. Pochopitelně ho zajímala hlavně situace doma, nechal se informovat o všem možném. Nakonec se s žertovnou tváří obrátil na neteř a dal jí užitečné varování: „Marto, až budeš jezdit se strýčkem v Římě v tramvajích a autobusech, nemysli si, že nikdo nemusí rozumět tvé češtině. Aby se ti nestalo to, co mně. Jednou jsme se vypravili s kolegou jako seminaristé na kopuli svatého Petra. Tenkrát ještě neexistoval výtah jako dnes, z baziliky až nahoru se muselo poctivě šlapat. Stáli jsme v řadě na vstupenky, před námi starší dáma. Já jsem šťouchl do přítele a prohodil: I ta stará škatule si na to troufá? – Paní se obrátila a pěkně česky mi odpověděla: Abyste věděl, velebný pane, ta škatule to ještě dokáže! – Začervenal jsem se až po kořínky vlasů a koktal omluvy, abych situaci nějak zachránil.“

Říká se, že často navštěvujete místo jeho posledního odpočinku?
Je to pravda. Boží služebník kardinál Josef Beran odpočívá v kryptě baziliky svatého Petra, vedle hrobů posledních papežů. Tohle opravdu čestné místo mu určil sám Pavel VI. Je myslím nejblíže hrobu svatého Petra a také blízko hrobu Jana Pavla II. Diecézní proces blahořečení kardinála Berana nyní probíhá v Praze. Kdybychom si ale už nyní na jeho přímluvu vyprosili zázračné uzdravení, vše by se potom v Římě urychlilo a také my starší bychom se mohli dočkat beatifikace. Ta by se konala u nás v Praze. Když mu před lety nedovolili v jeho sídelním městě ani zemřít, bylo by krásné, kdyby Praha mohla oslavit alespoň jeho blahořečení. Nechcete se také do tohoto procesu svými modlitbami zapojit?
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou