Vydání: 2004/2 Pečuje církev o rodinu?, 10.9.2004, Autor: Jiří Macháně

PEČUJE CÍRKEV O RODINU?
Pečuje církev dostatečně o rodinu? Co by měla v této oblasti zlepšit a co vám konkrétně chybí?

manželé P., 5 dětí, pražská arcidiecéze
Na úrovni farnosti pracuje církev pro naši rodinu výtečně. Přestože jsme velkoměstská farnost, nejsme anonymním davem, ale lidé jsou tu solidární a všemožně si navzájem pomáhají. Kristovy ruce u nás zkrátka nezahálejí. Jedna ukázka za všechny - když byla loni moje těhotná manželka několik týdnů v nemocnici, bez pomoci lidí z farnosti bych 'management' čtyř dětí asi sotva zvládl. Jistě to nemusí platit zdaleka všude, ale podobné to bylo i ve farnosti, ve které jsme žili dříve. Také velmi záleží na osobě kněze, zdali zná problémy svých oveček a jestli má sociální cítění (což by mělo být samozřejmé). I v tom máme velké štěstí. Dobré zkušenosti máme i z dalších úrovní vztahu církev-rodina. Jsme členy sdružení YMCA-Živá rodina, které vydává kvalitní časopis a poskytuje dobrý 'rodinný servis'. Dalším ze způsobů péče o rodinu jsou duchovní cvičení. Zde jsme měli mimo jiné několikrát možnost využít služeb dvou diecézních Center pro rodinu. Máme subjektivní dojem, že - stejně jako ve světské sféře - lze pomoc očekávat spíš z nižších úrovní. Zkrátka od těch, kdo ještě mají kontakt s realitou rodin a také znají, respektive prožívají skutečné problémy. Ale například zmíněná Centra pro rodinu jsou pro nás důkazem, že věci mohou dobře fungovat i 'na instituční úrovni'. Možná by se hůř odpovídalo na otázku 'Co dělám pro církev já sám'...

manželé O., 6 dětí, olomoucká arcidiecéze
Je to taková dvojkolejná věc. Buď se místní farář stane přítelem konkrétní rodiny nebo rodin a jeho 'servis' bývá velmi osobní, nebo se to nestane, a to je pak problém. V naší farnosti žádné společenství není. Když to tak pozoruji, tak se mi zdá, že kněz má spoustu jiných starostí a aktivit než se starat o rodiny. Opravuje faru nebo střechu na kostele - má pořád na práci něco důležitějšího. V severní Itálii jsem zažil skutečnou pastoraci rodin, a tento model by se mi líbil. Tři až čtyři rodiny se scházely po domech vždy u někoho na návštěvě. Pravidelně za nimi chodil kněz. Ten jim poskytl dokonalou 'údržbu'. Vyzpovídal je, vedl s nimi duchovní hovory, když bylo koho, tak i křtil, prostě se o toto společenství rodin aktivně staral. To je přesně to, co bych uvítal. Zkušenost naší rodiny s péčí místní církve je nulová. Naštěstí máme spoustu přátel laiků a kněží, takže se nemusíme vázat na farnost. Co se tak bavím s jinými věřícími, tak myslím, že je to obecný trend. Pokud člověk hledá radu nebo pomoc nebo čeká zásah z vnějšku, jde to po lince kněz - přítel rodiny.

manželé S., 4 děti, plzeňská diecéze
Na úrovni diecéze o nás církev pečuje krásně, především díky Centru pro rodinu, které připravuje řadu akcí. Užíváme si víkendové duchovní obnovy, kde nám pohlídají děti, nebo jezdíme na duchovní cvičení (některá také s hlídáním). Moc nás těší pestrá nabídka rodinných dovolených, kde můžeme také zblízka poznat život v jiných křesťanských rodinách. Když jsme se chtěli ve farnosti setkávat s jinými manželi nad Písmem, přijížděl nám pomoci zkušený animátor. Na úrovni farnosti záleží velmi na osobě faráře. U nás bychom přivítali aktivnější přístup, i když chápeme, že náš duchovní pastýř je taky jenom člověk, starý člověk. Když se v úzkém maminkovském kroužku scházíme nad četbou nedělního evangelia, které nám při mši s dětmi tak často uniká, je to také aktivita (naší) církve. I péče laiků o děti ve farnosti, bez ohledu na vyznání jejich i rodičů, je také aktivita a péče církve. Rezervy vidíme v práci s lidmi na okraji církve, s hledajícími a také s nevěřícími, v organizaci volného času dětí či v pomoci maminkám na mateřské dovolené.