Kristovo a naše tělo není překážkou víry

Vydání: 2020/16 Není čas na sobectví, 14.4.2020, Autor: Jaroslav Brož

Příloha: Perspektivy 16

„Nebuď nevěřící, ale věřící,“ řekl Ježíš Tomášovi poté, co jej vyzval, aby vložil ruku do jeho boku. Vychází tak vstříc Tomášovým pochybnostem, které, jsme-li k sobě upřímní, se občas stávají údělem každého z nás. Kéž i my můžeme jako Tomáš zvolat: „Pán můj a Bůh můj!“

 
Ježíš vstal z mrtvých a žije! Na snímku reprodukce známého obrazu „Kristovo vzkříšení“ od nizozemského malíře Dierica Boutse (1420–1475), řazeného mezi tzv. vlámské primitivy. Snímek archiv KT

V dubnu před třiceti roky zazněla na pražské Letné povzbudivá slova papeže Jana Pavla II.: „Ježíš přišel, když byly dveře zavřeny. Po mnoho let se zdálo, že také dveře vaší země byly zavřeny, pevně zavřeny. (…) Zavřeny zámkem zákazů a předpisů systému, který po mnoho let kladl překážky Kristově přítomnosti.“

Nezavírat si dveře zevnitř

Letošní postní týdny a velikonoční svátky jsme prožili v okolnostech, které jako by nám jako kdysi bránily svobodně slavit a společně při bohoslužbě vyznat, co je základem a srdcem křesťanské víry: Ježíš vstal z mrtvých a žije! Daroval nám svobodu! Důvod omezení shromažďovat se a slavit spolu radost z víry je tentokrát jiný.

Je jím pandemická choroba, která si nevybírá pole působení podle politické orientace jednotlivých zemí a nerespektuje zavřené či otevřené hranice, ale šíří se všude, kde jsou lidé. A působí strach, nejistotu, otázky o mocném nebo bezmocném Bohu, o slabé víře církve nebo jejích představených, o tom, jak bude vypadat svět za několik týdnů či měsíců. Bez ohledu na to, zda je strach vyvolán působením totalitního režimu nebo těžko zvladatelnou epidemií, je to vždycky sám člověk, který si jím zavírá dveře zevnitř.

Dokud se nedotknu, neuvěřím

Radostná zvěst ohlašuje vpravdě velkou věc: Pro Krista nejsou námi zavřené dveře překážkou! Nebyly v minulých dobách, nejsou ani dnes. Vyprávění Janova evangelia o prvním setkání Vzkříšeného s učedníky neuvádí žádné místní souřadnice. Odehrálo se v Jeruzalémě, ve večeřadle? Možná ano, možná ne. Historici se mohou nad skrovností konkrétních údajů rmoutit. Ale pro duchovní porozumění textu je to přednost. Evangelista nám sděluje, že Ježíš nemá žádné privilegované místo, kde rád setrvává. Jeho nepřitahuje ani Jeruzalém, ani Řím. Nepřichází raději ani do skvostné gotické katedrály, ani do soudobé nápadité architektonické kreace. Přitahují ho lidé: „Přišel tam, kde byli učedníci“ (Jan 20,19).

Jeho přátelé – tak je nazval při poslední večeři – jsou magnetem, který vábí zmrtvýchvstalého Pána, aby k nim přicházel a stále o ně pečoval. Hlavní Kristovy dary bezesporu přijímáme při slavení liturgie. Je to slovo evangelia, dále shromáždění, které je jeho mystickým tělem, osoba biskupa či kněze, viditelně představující Krista-hlavu církve, a Kristovo tělo a krev – závdavek věčného života.

Ledaskoho může napadnout otázka, proč Pán přístupnost svých darů tak znesnadnil, když je spojil s naším hmotným světem a společenskými okolnostmi. Nebylo by praktičtější, kdyby nám byl přístupný „čistě“ duchovně? Nemocní by si nemuseli stýskat, že nemohou dojít do kostela. Uvěznění kněží by nemuseli podnikat riskantní kroky, aby si ke slavení mše svaté opatřili hrozinkový kvas, který labužníkovi jen vzdáleně bude připomínat víno. A v současné době bychom si ušetřili starost, jak se v nouzi dostat ke svátostem nebo co nám může církev nabídnout místo nich.

Navzdory všem těmto obtížím apoštol Tomáš prohlašuje: „Dokud neuvidím, dokud se nedotknu, dokud nevložím svou ruku a prst do jeho ran… neuvěřím.“ „Nevěřící“ Tomáš miluje na Ježíši všecko. Neoddává se snobsky jakési od těla oddělené křesťanské spiritualitě. Zdráhá se přijmout Krista jako předmět nikdy nekončících rádoby akademických řečí. Pochopil, že podstatnou součástí evangelia je Ježíšovo tělo. Tajemství vtělení, které má bohaté důsledky.

Víra zraje touhou

Ježíš mi svou tělesnou přítomností – před oslavením i po něm – sděluje, že je tu zcela a úplně pro mě. V jeho obrysech, v jeho tváři a v jeho konkrétní podobě mě zcela objímá Otcova nekonečná láska. V těle vydaném na kříž nás miloval a miluje do krajnosti (srv. Jan 13,1). Bez jeho těla bychom nepoznali Boží lásku nám srozumitelným způsobem. Proto se Tomáš vydává na cestu, která se zdá zdlouhavá a spojená s obtížemi. Jeho víra oddalováním zraje. Zraje touhou.

Možná má současná obtížná dostupnost svátostí a dalších řádných projevů života církve právě tento cíl. Aby v nás zrála Tomášova touha, jeho víra, jeho žízeň po setkání se skutečným Pánem. Kéž i letošní nestandardní Velikonoce přinesou v každém srdci ovoce v novém vyznání: „Můj Pán a můj Bůh.“

P. JAROSLAV BROŽ. Autor je teolog, přednáší biblistiku na KTF UK v Praze


 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 27-28 30. června – 13. července 2020

Slovanským jazykem proti pohanským kultům

Jaký asi byl duchovní svět Moravanů v době, kdy na naše území připutovali soluňští věrozvěstové? Co prozrazují dobové prameny i nálezy z pohřebišť – přibližuje…

celý článek


Rybníkářství podle věrozvěstů i na Velehradě

Nové terénní úpravy v okolí Velehradu odpovídají moderním trendům v ekologii a hospodaření s vodou. Zároveň jsou ale v souladu s nejstaršími tradicemi. Dokládají to…

celý článek


Z poutníků se stali zedníci

Také díky pomoci dobrovolníků z naší vlasti se od ledna tohoto roku mohou sloužit bohoslužby v opraveném kostele sv. Hilaria nedaleko francouzského Avignonu, ve stavbě pocházející…

celý článek


Žiju příběh Mariánského sloupu

PETR VÁŇA – ten, který vytesal z kamenů nový Mariánský sloup. Zdaleka to však není jediné jeho dílo. Vypravili jsme se za ním do jeho ateliéru pod hradem Karlík u Berounky.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay