Vydání: 2017/10 Čas na postní obnovu, 7.3.2017, Autor: P. MILOSLAV FIALA OPraem

Příloha: Perspektivy 10

Jako křesťané se v těžších situacích často obracíme s prosbou o přímluvu na oblíbené světce, protože víme, že měli pevnou víru, vedli ctnostný život a na věčnosti plně prožívají Boží milosrdnou blízkost. Před přijetím svátosti biřmování si proto můžeme zvolit jméno některého z nich. Nemusí přitom jít o někoho kanonizovaného, ale o někoho, o kom jsme přesvědčeni, že se může stát naším vzorem v úsilí o plně prožívané křesťanské zásady.
Samozřejmě si můžeme „vypůjčit“ i jméno svého biřmovacího kmotra, zvláště když jím byl už při našem křtu. Takže v tomto ohledu máte při volbě jména plnou volnost. Ale je třeba upozornit, že k biřmování si nemusíte zvolit žádného patrona, nejde tedy o povinnost – už proto, že prvotní církev tento zvyk neznala, a jako takový byl doporučován až v pozdním středověku.
Daleko důležitější je vědomí, že tato svátost má prohloubit křesťanský charakter života a umožnit plné prožívání svého společenství s ostatními věřícími v rámci církve a farnosti, a v tomto smyslu se zařadit mezi ty, kdo prokazují opravdovost svého spojení s Kristem a pomáhají šířit křesťanské zásady. Římský biskup František nás často napomíná, abychom neprožívali svou víru jako „folklor“, tedy zvykově, bez snahy proniknout do hloubky a zůstat na povrchu, aniž by do nás vstoupilo světlo Ducha Svatého. I současné krizové jevy v naší církvi, úbytek věřících, nedostatek duchovních povolání, rozpad mnohých manželství apod. jsou důsledkem slabého nebo žádného života z víry.
Biřmování je ve své podstatě svátostí křesťanské dospělosti a po jejím přijetí je nutné dbát na to, aby se biřmovaný choval jako opravdový svědek Kristův, nestyděl se za svou víru a věrně naplňoval spojení s obdrženou svátostí. Proto se má aktivně připravovat, nebát se zeptat na případné nejasnosti a přistoupit ke svátosti smíření. To vše je důležité, abychom dokázali zdárně pokračovat v cestě započaté křtem.
Křesťanství vyžaduje, abychom je plně prožívali každý den, a k tomu slouží stálá snaha o vnitřní obnovu, prohlubovaná znalostí Písma a samozřejmě pravidelnou modlitbou. Křest a biřmování znamenají dva kroky, kterými se začleňujeme do společenství s Kristem a jeho Duchem – a tím patříme do Božího lidu. Neboť křesťany nejsme jen sami pro sebe, ale máme druhým zprostředkovat pravdu evangelia a konkrétně bojovat proti nespravedlnosti a lži, ať se vyskytnou v jakékoli podobě. Máme šířit naději opřenou o zkušenost s Boží pomocí těm, kdo v něho věří, a radovat se z obdržených duchovních darů. Tuto radost a naději vidíme v mnoha podobách na tváři církve, která je Božím nástrojem při budování a záchraně světa.
Církev není statickou, ustrnulou veličinou, ale je ve stálém pohybu ve snaze zlepšovat svou vnitřní i vnější činnost podle toho, jak poznává, co od ní očekává její Zakladatel. Nežije tedy ze své organizační struktury, ale ze světla Ducha Svatého, který ji oživuje a posílá do světa. Církev je pak živá jen tam, kde se její členové plně otvírají působení tohoto Ducha a následují svého Pána, kamkoli je pošle.