Vydání: 2011/11 Postní jídelníček, 10.3.2011, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy

Evropská unie má nemalé integrační ambice: sdružuje sedmadvacet různě velkých a ekonomicky zdatných zemí. Lidé v nich mluví různými jazyky a vyznačují se odlišnou mentalitou. I když dějinný a myšlenkový vývoj měl v jednotlivých částech Evropy vždy svébytnou podobu, všechny tyto země spojovalo jedno společné: byly formovány křesťanskou ideou, ať už ve verzi katolické, protestantské či pravoslavné, a jejich kulturní vývoj lze bez křesťanství sotva pochopit. Dnes, kdy se Evropou v plné síle přehnala sekularizační vlna a mnoho jejích obyvatel tradiční církve opouští, to však vypadá, že křesťanství začíná překážet, neboť lidi spíše rozděluje, než spojuje. Je tomu ale opravdu tak?

Příkladem rozpaků nad křesťanstvím může být nedávno publikovaný kalendář EU pro studenty na letošní rok, který původně vyšel bez křesťanských svátků, ale zato obsahoval svátky jiných náboženství, například hinduistické nebo muslimské. Později byl kvůli protestům vytištěn znovu a o křesťanské svátky doplněn. Tento příklad je ale jenom vrchol ledovce. Problém je hlubší. Ukazuje to i příklad Velké Británie. Tam se považuje za politicky nekorektní a v poslední době i nezákonné považovat křesťanství za vlastní kulturní dědictví tohoto bývalého impéria, například veřejně vystavovat křesťanské symboly Vánoc a vánoční pohlednice s křesťanskými motivy. Během loňských Vánoc nařídil britský Červený kříž svým zaměstnancům, aby v téměř pěti stech jeho obchodech sundali veškeré vánoční ozdoby a další dekorace symbolizující tento křesťanský svátek, protože by totiž mohly urážet muslimy. Paradoxně to ale byli právě muslimové, kteří zdůraznili, že jim slavení křesťanských svátků nijak nevadí. Jeden z předních britských muslimských politiků, labouristický peer lord Ahmed prohlásil: „Je hloupost si myslet, že by tímto mohli být muslimové uraženi.“ Benjamin Kuras, český spisovatel žijící v Británii, k tomu už před pěti lety, kdy věc začala být aktuální, poznamenal: „Poslední zbytky křesťanských Vánoc se v naší londýnské čtvrti snaží zachránit islámští pekaři a kavárníci, kteří si do výloh dávají okázalé nápisy Merry Christmas a vystavují pestré vánoční dorty s marcipánovými jesličkami. A vypadá to pomalu jako muzeální připomínka vyhynulého náboženství a vyhynulé národní kultury. Vyhynulé z vlastní vůle.“ Jak patrno, Britové se proti tomuto nařízení nijak masově nebouří. Ale to je jen jedna část Evropy, přestože snahy tohoto druhu jsou zejména v její západní části (třeba Francie s jejím „šátkovým zákonem“) hodně rozšířené.

Spor o kříže

Jiná je situace v Itálii. Před dvěma lety se tam mezi státem a štrasburským Evropským soudem pro lidská práva rozhořel spor o kříže ve školních třídách a veřejných budovách. Soud dal za pravdu jedné italské matce, která do té doby bezúspěšně bojovala za to, aby ve škole, kam chodí její dítě, nevysely kříže. „Povinnost vystavovat symbol určitého náboženství na základě veřejných nařízení omezuje právo rodičů vychovávat své děti v souladu s jejich přesvědčením,“ zněl verdikt. Navzdory tomu se čtyřiaosmdesát procent Italů, bez ohledu na to, nakolik jsou, nebo nejsou praktikující katolíci, vyjádřilo, že nesouhlasí s odstraňováním křížů. Italská vláda se proti rozsudku soudu odvolala s odůvodněním, že kříže patří k tradici její země. Výrazný protest byl slyšet také z Polska, Slovenska a několika dalších zemí.

Nečekaná podpora

Italskou republiku, která se proti rozsudku odvolala, se rozhodl hájit židovský advokát, bývalý profesor práva z Harvardské univerzity Joseph Weiler. Ten na první stání odvolacího soudu ve Štrasburku přišel s tradiční jarmulkou, čili pokrývkou hlavy odkazující na židovské náboženské vyznání jejího nositele. „Odmítl jsem za tuto práci honorář. Nechci, aby si někdo myslel, že je to z mojí strany záležitost peněz. Pokud je totiž někomu upírána jeho náboženská identita, je tak zneuznána identita každého jiného náboženství, tedy i mého,“ prohlásil americký právník. „Přísahám, že nemám v úmyslu konvertovat,“ dodal s úsměvem pro vatikánský deník Osservatore Romano. Příznačné tedy je, že křesťanské symboly (Itálie) nebo svátky (Velká Británie) hájí zrovna Židé a muslimové, tedy ti, kteří se výslovně hlásí k jinému náboženství. Důvody jsou zřejmě dva: Zaprvé se tímto tažením proti náboženským projevům cítí sami ohroženi. Zadruhé oni sami křesťanství respektují, ačkoli se k němu sami nehlásí, neboť jeho tradice je pro ně srozumitelnější než ostentativně vynucovaná náboženská neutralita. Židé a muslimové jsou většinou věřící, i když jinak, a proto lze jejich postoj pochopit. Co ale ti Evropané, jejichž rodiče nebo prarodiče ještě byli křesťané, ale oni sami už jejich víru nesdílejí? Jaký postoj by měli ke křesťanství coby historickému náboženství Evropy zaujímat evropští agnostici a ateisté? Jako příklad může opět posloužit Itálie, jíž se rovněž nevyhnul sekularizační proces, který zachvátil velkou část Evropy. Nebyla to totiž církev, která by vynucovala kříž ve veřejných prostorách – zejména tam, kde už přestal být všeobecně čitelný. Ta totiž dobře ví, že jeho duchovnímu sdělení sotva porozumí někdo, kdo nesdílí víru v Ukřižovaného. Kříž v italských školách nemá však jen náboženskou funkci, ale je vnímán také jako výraz národní identity. Italové brání kříž tak masově právě proto, že tento symbol činí Itálii Itálií. Není v tom neúcta k symbolům jiných náboženství, jako spíš snaha zachovat si vlastní identitu.

Nevylít vaničku i s dítětem

V některých jiných evropských zemích mají na umísťování křížů ve veřejných prostorách zcela oprávněně odlišný názor. To však nebrání tomu, aby se i nekřesťané mohli hlásit ke křesťanství jako k významnému kulturnímu zdroji, z něhož vyrostla novodobá Evropa. A mohou být na ně dokonce jistým způsobem hrdí, byť si vůči němu zachovávají odstup a kritičnost. Vždyť křesťanství tvoří jeden z ideových kořenů, bez něhož nemohou uchopit svou vlastní identitu (třeba právě tím, že se vůči němu vymezují). A i když je pro ně nemyslitelné hlásit se k jeho vyznání víry, mohou a mají z něj čerpat mravní a kulturní inspiraci. Odhodit je do starého železa by i pro ně znamenalo ochuzení a ztrátu vlastního sebeporozumění. Je to především otázka osobnostní zralosti i myšlenkové poctivosti. Sílící sekularismus by neměl být spojován se sílící kulturně náboženskou ignorancí. Křesťanství by tito lidé měli „překonávat“ v jeho síle, v tom nejlepším, co Evropě přineslo a přináší, nikoli ho šmahem a plošně odmítat kvůli jeho slabinám, totiž chybám, jichž se dopouštělo a dopouští. Český sociolog Miloslav Petrusek (Perspektivy 24/2009) uvádí k tomuto sporu o roli křesťanství v Evropě následující: „Možná kdybychom si vzájemně lépe naslouchali a kdybychom se bez vypjatých emocí a dramatických gest vzájemně četli, nedocházelo by ke sváru, který samou svou podstatou může být nebezpečím pro evropskou kulturu a civilizaci. Nikoliv jen proto, že se vzdá křesťanské tradice, ale proto, že se jí vzdá nepoučeně, nekriticky a lehkomyslně.“ Skutečnost, že odsunutím křesťanské kultury na okraj zájmu začíná vznikat v Evropě zlověstné vakuum, potvrzuje i Petr Drulák v článku o manifestu Přicházející povstání, vydaném před čtyřmi lety ve Francii. Vždyť „(…) celá západní kultura odchází. Umírá na svůj relativismus. Jediný koncept pravdy, k němuž se hlásí, je pravda přírodních věd, která však nenabízí žádná vodítka sociálnímu a politickému jednání,“ (Salon, příloha Práva 3. 2. 2011). Každý politický řád potřebuje podle něj všeobecně přijímaný pojem pravdy. Bez ní se může udržovat pouze dočasně a silou. „Západ je proto dnes posedlý nejrůznějšími vnějšími hrozbami, aniž by si uvědomoval, že ho ohrožuje především jeho vlastní krachující řád,“ tvrdí Drulák. Právě proto, a to už domýšlím výše vyřčené, by se měli Evropané křesťanství zbavovat jen velmi uváženě, aby s vaničkou nevylili i dítě. Vždyť křesťanství po dlouhá staletí drželo pohromadě myšlenkovou a hodnotovou klenbu evropské civilizace.

Česká inspirace?

Příkladem řešení, či spíše volnou inspirací, může být uzavření sporu o katedrálu mezi českým státem a katolickou církví. Spor se táhl bezmála dvacet let a unavoval obě strany. Nakonec po nástupu Dominika Duky do funkce pražského arcibiskupa se jej podařilo ke spokojenosti obou stran vyřešit překvapivě rychle, když se pražské arcibiskupství a Kancelář prezidenta republiky dohodly na společné správě katedrály. Sám arcibiskup svůj přístup zdůvodnil tím, že katedrála je nejen prostor kultovní, ale také kulturní. Křesťanství tedy nemůže být pro Evropu náboženstvím jako ostatní, i když počet výstupů z církví roste. Křesťanství podobně jako gotické katedrály nemá totiž jen rovinu kultovní, ale také kulturní, dějinnou a národní. Aby však i pro nevěřícího Evropana mohl být integrační potenciál křesťanské tradice využit k jeho vlastnímu prospěchu, je třeba, aby se v těchto věcech vzdělával. Sem patří například i výuka biblických příběhů a křesťanského umění ve školách, která by měla ukazovat, jak křesťanství prochází jako červená nit evropským uměním, od literatury přes výtvarné umění až po architekturu. Teprve pak se evropský „nevěřící“ nebude nejen v katedrále, ale ani ve vlastní národní kultuře cítit cize. To je důvod, proč by křesťanská kultura ve své sekulární podobě měla zůstat ve společné „správě“ evropských křesťanů i nekřesťanů. A také Židů, muslimů atd. Alespoň těch osvícenějších mezi nimi.