Křesťanství není jako bonboniéra

Vydání: 2021/34 Zemřel biskup Petr Esterka, 17.8.2021, Autor: Aleš Palán

Příloha: Perspektivy 34

Bývaly doby, kdy ublížit duchovnímu bylo pokládáno za čin obzvlášť zavrženíhodný. Ale panovaly i jiné doby, kdy se duchovenstvo vraždilo jako na běžícím pásu, například za husitských válek. Dnes jsme naštěstí blíž první pozici, a tak vražda P. Oliviera Maireho vyvolala široké pohnutí.

 
© Jan Hrubý
 

KOMENTÁŘ Aleše Palána

Vražda francouzského kněze vyvolala pozornost zejména v té souvislosti, že na něj vztáhl ruku uprchlík původem z Rwandy, který je podezřelý už z loňského žhářského útoku na katedrálu v Nantes.

Důslednější migrační politikou zřejmě šlo život duchovního v tomto případě ochránit. Ale nenechme se mýlit, kněží přicházejí násilně o život i tehdy, když v tom žádní migranti prsty nemají. A opět platí, že tomu tak bývá i u nás.

Jsou faráři-stavitelé, opraví zanedbanou faru, seženou peníze na novou střechu kostela, zařídí rekonstrukci varhan. Jsou jiní, kteří aktivizují mládež a batoh ze zad nesundají snad ani ve zpovědnici. Další objevují pro své farníky hloubku a účinek kontemplace. A pak jsou tací, kteří se starají o ty znevýhodněné a bezpodmínečně se jim vydají. Tohle všechno jsou podoby kněžské služby.

Když pateru Ladislavovi kamarádi říkali, že to s tou otevřeností bývalým vězňům, bezdomovcům a feťákům přehání a že ho na jeho faře jednou někdo z těch jeho „dětiček“ zamorduje, jen se pousmál. A dodal něco v tom smyslu, že on hodlá našeho Pána následovat bez remcání a nejen ve slovech. Křesťanství není bonboniéra, ze které si vybereme jen to, co nám nejvíc chutná. Nabádali bychom podobně i Ježíše? I on se přece stýkal s docela pochybnými existencemi a provokoval
Římany.

Ano, pater Ladislav Kubíček byl nakonec svými „dětičkami“ zavražděn. Jeho vrahové skončili za mřížemi, dveře fary se přece jen uzamkly, ale příběh tohoto výjimečného kněze nadále burcuje a zapaluje. O lidi na okraji společnosti se starají mnozí další kněží – salesiáni, kteří to mají tak trochu v popisu práce, nedávno zesnulý pater Lízna a mnozí další, méně proslulí. Jistě, měl by to dělat především stát, ale když selhává a velké organizace nedosáhnou s pomocnou rukou do všech koutů, berou to někteří kněží na sebe.

Co bych udělal já?

Od jednoho takového kněze autor těchto řádků slyšel příběh, při kterém taky málem tekla krev. Duchovní si k sobě na faru vzal dva problémové muže, kteří by jinak nesehnali střechu nad hlavou a neslyšeli by dobré slovo. Jakžtakž to klapalo, až přišel špatný den. Jeden z ubytovaných byl zrovna někde ve městě, když druhého popadl záchvat jeho duševní nemoci nebo snad přišly abstinenční příznaky a chtěl po farářovi peníze, hodně peněz. A to hned. Kněz je jednak neměl a jednak věděl, kdyby je měl, jak je použít lépe. Dotyčný tedy popadl nůž, chytil kněze a na krk mu přiložil ostří. Křičel, vztekal se, užuž chtěl říznout.

Nakonec to dobře dopadlo, muž se zklidnil a farář vyvázl bez proříznutého hrdla. Uvědomil si ale, že takhle to dál nejde. Příště by ho mohl ten (nebo jiný) člověk opravdu zabít a veškerá snaha by přišla vniveč. „Pochopil jsem, že musím něco radikálně změnit,“ došlo duchovnímu. Co bych udělal na jeho místě já? Asi totéž, co většina čtenářů. Agresora bych okamžitě vypoklonkoval a příště bych dveře otevřel jen náležitě prověřeným sociálním případům. Zavedl bych striktní pravidla, zamkl kuchyň s ostrými nástroji, zařídil si třeba alarm a nosil s sebou slzný plyn na ochranu. Nějakou dobu bych si dal od té své „charity“ dost možná vakace, ať se zase stará někdo jiný. Ano, to by bylo velmi rozumné. Ale pan farář udělal cosi úplně jiného.

„Došlo mi, že hlavní problém byl v tom, že na faře byli jen dva ubytovaní – a jeden z nich byl zrovna pryč, s násilníkem jsem tedy zůstal sám. Řešením tedy bylo přijmout sem víc lidí: když tu pořád někdo bude, tak případného agresora zpacifikujeme.“ Jak řekl, tak udělal: na jeho faře už řadu let žijí lidé, před kterými jiní dveře zamykají. Je tu rušno a opravdu, podobně vyhrocená situace se už neopakovala.

Neustoupit ze správné cesty

Jednou z možností, jak pojmout kněžskou službu, je úplně se vydat – bez hranic a s vírou, že to, co děláme těm posledním, má smysl nejen na zemi. Jít do krajnosti přitom neznamená jednat naivně. Znamená to přijít na nepravděpodobná řešení a neustoupit ze správné cesty. Příkladů, že to dopadlo špatně, najdeme v médiích dost a dost. Příklady, že to může dopadat také dobře, uvidíme kolem sebe, pokud se důkladně rozhlédneme.

A jestli se nemůžeme zbavit dojmu, že kněží, kteří se starají o sociálně handicapované, riskují nad míru, stačí se podívat do statistik. Je totiž mnohem pravděpodobnější, že nás zamorduje nějaký náš příbuzný nebo blízký známý než migrant či bezdomovec. Riskujeme tedy v podstatě všichni. Říká se tomu život.

Autor je publicista a spisovatel


 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Názory, Články



Aktuální číslo 38 14. – 20. září 2021

František, poutník v srdci Evropy

„S Marií a Josefem na cestě za Ježíšem“ provází Slováky papež František na své 34. apoštolské cestě. Na Slovensko přiletěl v neděli 12. září a zdrží se až…

celý článek


Příběh první české světice

V pozdním létě roku 921 skončila na Tetíně pozemská pouť přemyslovské kněžny Ludmily rukama najatých vrahů. Proč se tak stalo, jak místo jejího mučednictví vypadá…

celý článek


Nikdo se nemůže izolovat

Přinášíme plné znění projevu papeže Františka k politickým a společenským představitelům a diplomatickému sboru v zahradě Prezidentského paláce v Bratislavě při…

celý článek


Vtáhnout je do chodu domácnosti

Je u vás běžné, že děti si doma po sobě uklízí, že se podílí na domácích pracích – a to bez odmlouvání a samy od sebe? S největší pravděpodobností budete patřit…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay