26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Křesťanský pohřeb je službou a pomocí

25. 10. 2022

|
Tisk
|

Tomáš Kotrlý vede oddělení pohřebnictví na Ministerstvu pro místní rozvoj a o kultuře pohřbívání přednášel na pražské Katolické teologické fakultě. Povídali jsme si o tom, čím je pohřeb pro křesťany i jak vypadá zdravá úcta k našim zemřelým.

Vydání: 2022/44 Svátek všech přímluvců, 25.10.2022, Autor: Alena Scheinostová

 
Příslušných paragrafů je velmi málo, takže je v tom velká volnost. Jediný zákaz – pod trestem odnětí svobody – je tělo hanobit, uložit na skládku, výhodně rozprodat apod. To ale neznamená, že tělo zemřelého musíme svěřit do rukou profesionálů. Máme právo probrat s lékařem, zda je nutná pitva a za jak dlouho nejpozději bychom měli nechat tělo odvézt. Obecně vzato se doma můžeme se zesnulým loučit po „přiměřenou dobu“ – podle toho, zda třeba nezemřel na vysoce infekční nemoc, zda máme k dispozici vhodné prostory, zda je leden, nebo vrcholné léto atd.
Z doslechu znám vícedenní tzv. vartování u romských rodin. Ale ještě moje maminka pamatuje, jak se na Slovácku u zemřelých po celou noc vyprávěly příběhy, farář tělo okouřil, zpívalo se, modlil se růženec, bylo připravené občerstvení a farnost byla postupně vzhůru až do rána. To odkazuje k příběhu „myronosných“ žen z evangelia, které ráno po sobotě přišly k Ježíšovu hrobu s vonnými mastmi, a staly se tak prvními svědky jeho vzkříšení.
Dává doporučení, ale i zavazuje. Do Římského misálu v roce 1969 zařadil sv. Pavel VI. mešní formulář pro pohřeb nepokřtěného dítěte. Tím nastal obrat kopernikovských rozměrů. Církev do té doby zapovídala pochovávat v posvěcené půdě děti zemřelé bez křtu. Nyní je však pohřeb nekřtěňátek stanoven jako náboženská povinnost. Jde přece o děti, které rodiče chtěli dát pokřtít – tuto touhu katolické páry vyjádřily už při slavení svátosti manželství. Nepokřtěným dospělým ovšem církev nadále liturgický obřad nepovoluje (biskupové nedávno schválili a připravují k vydání text modliteb při pohřbu nepokřtěného, který však nebude církevním pohřbem – pozn. red.).
Kodex kanonického práva na to odpovídá ve třech bodech. Za prvé jde o duchovní pomoc zemřelému. Ta spočívá v udílení svátostin, jako jsou žehnání, okuřování, kropení těla a rakve svěcenou vodou, a v modlitbě společenství církve. Za druhé je tu vyjádření naděje, že toto tělo bude opět vzkříšeno. A třetím aspektem je podpora pozůstalým, se kterými truchlíme a doprovázíme je k hrobu. Prvek chůze je velmi důležitý, křesťanský pohřeb by neměl být statický, ale měl by zahrnovat poutní symboliku života jako takového.
Velmi jich ubývá. Není přitom těžké zařídit, aby dopravní policie na chvíli usměrnila dopravu. Na venkově je to samozřejmě jednodušší. Jít s truhlou na vlastních ramenou není jen tak, ale také to se dá řešit. Na Slovensku jsem viděl používat pojízdné máry s pogumovanými koly, na kterých se rakev táhne. Využít lze osobní automobil nebo koňský povoz. Vůz pohřební služby je povinný jen pro technické převozy.
Pohřeb žehem v kremační peci se objevil v 19. století jako technologická novinka, ale též jako gesto odporu k církvi mezi volnomyšlenkáři a zednáři. Postupně tento proticírkevní osten vyprchal a ukázalo se, že z praktických, ale také sociálních důvodů je někdy kremace vhodnější či snazší. Někteří koncilní otcové chtěli otázku zpopelnění projednat v plénu na Druhém vatikánském koncilu, v roce 1963 Svatý stolec kremaci bez širší diskuze katolíkům umožnil.
Sám mám pronajatý hrob kostrový, kéž by mě do něj pohřbili. Pohřbívání do země je bibličtější: v zemi práchnivím, obracím se v prach. Popel z kremace ale není prach, je plný zbytků kostí, vidět je to na první pohled. Ve své praxi pořád „řeším“ hlavně urny, občas pronáším nad urnou smuteční řeč. Liturgicky jsou ale tyto obřady u nás zatím opomíjené.
Spousta lidí má dnes urnu někde zapomenutou doma. A pak přijde klidně třetí generace za farářem s prosbou, že by ji konečně chtěli uložit. To je důležitý pastorační moment a možná by si teologové měli otázku obřadů nad urnou klást častěji. Kongregace pro nauku víry v roce 2016 vydala důležitou instrukci Ad resurgendum cum Christo (K povstání z mrtvých s Kristem), ve které vymezuje, jak nakládat s lidským popelem. Důrazně připomněla, že stále jde o lidské ostatky a je na místě zacházet s nimi se stejnou úctou, jako by šlo třeba o lidskou lebku. Zapověděla mít popel doma nebo jej rozptýlit mimo hřbitovy, zakázala výrobu památečních skel nebo šperků z lidského popela.
Je to posvátná část krajiny. Místo usebrání a ticha. I na obecních (tzn. necírkevních) hřbitovech, kterých je u nás naprostá většina, platí dlouhá řada zákazů, která je chrání. Jde o prostor, kde jsme duchovně spojeni ve společenství jako Boží lid a kde jsme si „pod zemí“ všichni zcela rovni.
Ano, i když společné chození na hřbitov je spíše záležitost lidové zbožnosti. Chodit na hřbitov není náboženská povinnost, nejlepší péčí o hrob je pohřbení do něj. Křesťansky pochovat do země na jedné straně a chodit se na hrob vyplakat na straně druhé jsou projevy téhož milosrdenství. K tomu, jak se dnes leckdy „slaví dušičky“, mám však určitý odstup.
Nelíbí se mi falešná pieta. Když se z návštěvy hřbitova dělá folklor, závod s časem ve snaze objet všechna ta místa, kde máme někoho pochovaného. Nerudní řidiči se tlačí na výjezdech před hřbitovy, policie číhá na zloděje, všechno je nervózní, uspěchané, hlavně aby druzí viděli, že u nás už máme osázeno a svíčky hoří. Trochu v tom cítím jistou sebestřednost nebo okázalost a také něco z pohanského kultu předků. Nejradši mám hřbitovy plné zeleně, sem tam ještě s neslehlými hroby. Dobré práce hrobníků si vážím víc než práce kameníků, i když my katolíci někdy dobře platíme jen těm druhým.
I s úctou k zemřelým se to dá přehnat. Třeba když neděli co neděli hodiny brigádničím na rodinném hrobě, místo toho, abych vytvořil pěkné společenství se živými u svátečního oběda. Nebo když tu svou urničku na polici obkládám květinami jako nějaký domácí oltářík. Spadají mi sem i načerno postavené pomníčky u silnic s plyšáky a cestičkami vyšlapanými přes pole. Vidím za tím vším určitou nevyzrálost.
Například polští biskupové přímo stanovili, jak má vypadat náhrobek na církevním hřbitově: obsahovat symboly vzkříšení a věčného života, citáty z Písma nebo texty odkazující ke starokřesťanské tradici. V Polsku ovšem drtivou většinu hřbitovů provozují farní úřady, zatímco u nás starostové.
Osobně oceňuji, když se při úpravě hrobu dbá i na ochranu stvoření. Nemám rád všechnu tu „hrobotu“ – bloky kamene, beton, žulu dovezenou z Číny. S umělými květinami je zase problém, že se na hřbitovech netřídí odpad. Po voskových svíčkách zůstane plno horké špíny. Líbí se mi myšlenka „zeleného pohřbívání“ – trávy třeba jen s dřevěným křížkem.
Ta se týká pohřebného, tedy státního příspěvku na úhradu pohřbu. Bude se týkat pohřbu plodu po potratu od prvního týdne mateřství. Takové děťátko je u nás možné pochovat už pět let, blízcí si ovšem musejí ostatky včas vyžádat. K mání jsou vkusná pouzdra třeba ze dřeva, do kterých rodina může děťátko uložit, zakrýt tělíčko sušenými bylinkami nebo plátýnkem a uložit do hrobu. Sám jsem u takového pohřbu asistoval, byl přítomen kněz, několikatýdenní děťátko dostalo jméno a bylo zapsáno do knihy pohřbů.
Připravovaná novela, kterou iniciovali lidé z domácího hospicu Cesta domů, bude rodiče více motivovat, aby tuto službu svým nejmenším dětem poskytli. Věřící lidé nicméně mají doufám lepší důvod, proč své dítě pohřbít, a to jde i svépomocí, bez státního příspěvku.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou