Vydání: 2009/6 Tři pochodně svědomí , 4.2.2009, Autor: Ctirad Václav Pospíšil

Má křesťanská politika smysl? Vždyť Kristus, apoštolové a prvotní církev žádnou politiku nedělali. Má smysl strana, která se hlásí ke křesťanství? Nebylo by lepší, kdyby křesťané působili v jiných stranách?

V první řadě je třeba důrazně odmítnout dvě pověry. Ta první říká, že Ježíš se o politiku vůbec nezajímal. Pokud by slovo politika znamenalo jenom snahu ujmout se moci a ovládat druhé, pak musíme říci, že právě takovéto ambice Ježíš odmítal jako nejzásadnější pokušení. Ježíš se nestaral ani o to, kolik příznivců bude mít, zkrátka vydával jako prorok svědectví pravdě, a proto netaktizoval a byl zásadně svobodný od jakéhokoli podbízení se (srov. J 6,67). Jakmile ovšem slovo politika znamená zodpovědnost za veřejné záležitosti, pak musíme říci, že Ježíš apolitický nebyl, pouze se vědomě neidentifikoval s žádnou stranou nebo názorovou skupinou. Před Velikonocemi se záměrně nikdy neprohlásil za Mesiáše, protože věděl velmi dobře, že by taková proklamace před závěrem jeho vlastního poslání nutně vedla k povstání proti Římanům. Jeho království není z tohoto světa (srov. J 18,36), nýbrž je již tajemně přítomno a působí v tomto světě.

Za druhé je třeba odmítnout mínění, podle něhož by křesťané před rokem 313 byli naprosto nepolitičtí. Nikde sice nemáme zprávy o tom, že by křesťané, ač krutě a krvavě pronásledováni, vstupovali na cestu ozbrojeného odboje proti římskému impériu, jehož kompetence uznávali v oblasti pozemských záležitostí. Zároveň však odmítali zbožštění této instituce a jejího prvního představitele. Lze říci, že tento postoj je nejen antiidolatrický, ale také antiideologický a demytologizační. Velkou „politickou“ práci vykonali křesťané na poli charitního díla i v oblasti postupného překonávání instituce otroctví. V dané souvislosti není bez významu ani to, že se křesťanští autoři ve svých apologiích obraceli na příslušné státní nebo dobové společenské kulturní instance, což opět vypovídá o loajalitě, již však nelze postavit nad „loajalitu“ vůči Bohu a Kristu. V demokratické společnosti je křesťanská politika holou nutností, protože toto uspořádání věcí veřejných nejen dává prostor pro hájení a prosazování vlastních zájmů a stanovisek, ale takovéto chování i přímo předpokládá. Být křesťanským politikem v křesťanské ideály hájící straně není právě snadné sousto. Na jedné straně je totiž taková strana hodnocena za počet získaných hlasů, na druhé straně za věrnost ne právě pohodlným křesťanským ideálům.

Není potřeba závratně vysoké inteligence, abychom pochopili, že jsou obě právě uvedená kritéria do značné míry ve vzájemném protikladu. Dále je jasné, že to křesťan v běžné politické straně bude mít se svým křesťanstvím ještě mnohem těžší. K právě zmíněné obtíži se řadí další. Pravé a zralé křesťanství je neideologické, není proto programově ani pravicové, ani levicové. Princip solidarity a subsidiarity aplikuje každý křesťanský politik podle svého svědomí a nejlepšího vědomí. Jenže v parlamentu je strana vlastně vždy vnímána jako obhájkyně určité ideologie a vůle k moci. Zkrátka a dobře, křesťanská politika se v zásadě dělat nedá, a přece je to zhola nutné. Je to obdobné jako trauma, které dobře zná každý opravdový teolog: O Bohu se adekvátně vypovídat nedá, a přece to dělat musíme.