Vydání: 2020/40 Starost o zemi svatého Václava, 29.9.2020, Autor: Marián Sekerák

Příloha: Perspektivy 40

Již 20 let si čeští občané volí svou politickou reprezentaci na krajské úrovni. O co v krajských volbách jde?

KOMENTÁŘ Mariána Sekeráka
Zákon č. 130/2000 Sb. o volbách do zastupitelstev krajů kromě jiného stanovil funkční období těchto zastupitelstev jako čtyřleté, přičemž nejviditelnějšího představitele kraje – hejtmana – občané nevybírají přímo. Ačkoli to tak zejména v letošních volbách může místy vypadat. Krajští lídři a lídryně jednotlivých stran a koalic se totiž nezřídka profilují jako přirození kandidáti a kandidátky na tento post. Dochází tak k prohlubující se personalizaci voleb. Tedy k tomu, že k volební účasti občanů mají přilákat (výrazné) osobnosti – bez ohledu na typ voleb i kvalitu těchto osobností samotných. Ptejme se však, jaké míry společenské známosti dosahují hejtmani. Pravidelně se totiž objevují mezi politiky, o nichž běžní občané až na výjimky mnoho nevědí.
Pandemie a volební účast
Nemusíme být ani ověnčeni titulem z politologie, abychom si všimli setrvalého poklesu volební účasti. Zejména od památného volebního roku 2008, kdy republiku zachvátilo slavné „oranžové tsunami“, tedy rozsáhlé vítězství ČSSD. Volební účast sahala na krajské poměry k závratným 40 %. I tehdy to bylo ale způsobeno tím, že Jiří Paroubek vsadil na efektní politický marketing, když využil strategické chyby vládnoucí ODS, tedy zavedení přímých poplatků ve zdravotnictví. Na tomto příkladu se ukázala provázanost celostátních a regionálních témat v rámci krajského volebního klání.
Jinak u nás mají krajské volby účast spíše nižší a aktuální pandemie a s ní spojená neochota (nově i zranitelných skupin občanů) dostavit se k nim může přinést i historický volební rekord ve smyslu dosud nejnižší účasti. Navíc se k volbám pravidelně dostavuje dosti specifická část voličstva. U některých celostátně úspěšných stran už v minulosti byl problém přimět voliče ze sněmovních voleb k fyzickému přesunu i k těm krajským.
Volby druhého řádu
Právě volební účast je jedním z ukazatelů toho, co věda o politice nazývá tzv. volbami druhého řádu. K tomuto typu voleb se kromě těch krajských obvykle řádí ještě třeba ty do Evropského parlamentu nebo volby senátní. Ty první jsme si mohli užít loni, ty druhé proběhnou letos společně s krajskými.
Kromě nižší účasti se rozpoznávacím znakem těchto „druhořadých“ voleb stává oslabení pozice vládních stran, vyšší počet neplatných a znehodnocených hlasů, nárůst podpory malých, lokálních či extremistických stran či posílení pozice stran opozičních. Ovšem to jsou teoretické ukazatele a v praxi nemusí být vždy kompletně naplněny. Nejeden politolog by tu poznamenal, že voliči se při hlasování do krajských zastupitelstev v zásadě řídí spíše svými celostátními preferencemi, což je výzvou zejména pro menší, regionální uskupení. Letos celorepublikově kandiduje celkem 44 politických stran a hnutí a 36 koalic.
U krajských voleb – podobně jako u těch senátních – hraje svou roli i to, že občanům není pořád úplně zřejmý smysl tzv. víceúrovňového vládnutí, respektujícího princip subsidiarity (snahu, aby rozhodnutí byla přijímána co nejblíže občanům, což je mimochodem princip převzatý z katolické sociální nauky), a význam krajských zastupitelstev jako takových. Občané si leckdy neumí přesně vybavit, co krajská samospráva vlastně spravuje; že kraje mají na starosti střední školství, regionální nemocnice, krajskou záchrannou službu, silnice II. a III. třídy, krajské knihovny či muzea. Nejedná se tedy o nic méně významného, než je zdraví obyvatelstva (v době pandemie extrémně důležitá kompetence), péče o místní kulturní dědictví či vzdělávání mladých generací.
V krajských volbách ale nejde jen o kompetence a politickou moc. Jde také o peníze. A ne malé. Krajské volby jsou letos soutěží o 675 milionů Kč státních příspěvků. Mimochodem, za senátorské mandáty to bude 146 milionů Kč. Za každý krajský mandát vyplatí stát úspěšné straně 250 tisíc Kč ročně, za každý senátorský mandát 900 tisíc Kč ročně. Rozděluje se přitom dohromady 675 krajských mandátů a 27 senátorských.
Nemluvě o rozpočtu jednotlivých krajů, kam i díky (některými spoluobčany tolik nenáviděné) Evropské unii přiteče obrovské množství financí. Česká republika v rámci budoucího unijního rozpočtu dostane 27 miliard eur (zhruba 718 miliard Kč), z nového Fondu obnovy bude navíc na dotacích čerpat 8,7 miliardy eur (přes 230 miliard Kč). Dohromady tak bude v příštích sedmi letech čerpat 35,7 miliardy eur (přibližně 950 miliard Kč). Dalších 15,4 miliard eur (410 miliard Kč) si pak bude moci za výhodných podmínek v rámci fondu vypůjčit.
Bez ohledu na výsledek voleb se každý kraj bude muset popasovat se svými vlastními problémy. A rovněž s problémem slabší identifikace jeho obyvatel s ním jakožto samosprávným celkem. Podle některých kritiků je tato země příliš malá, aby měla čtrnáct krajů s vyhraněnou regionální identitou, jak je tomu například u německých spolkových zemí. I to pak vede k tomu, že krajské reprezentace jsou nuceny k jakémusi pragmatismu, kde je jejich regionální úspěch poměřován vlastní schopností doslova „prolobbovat“ svou krajskou agendu na ministerstvech mnohdy v geograficky vzdálené Praze, případně v ještě vzdálenějším Bruselu.