Vydání: 2015/33 Jak odpočívají duchovní?, 11.8.2015, Autor: Aleš Palán

Takto úplně ne. I když zrovna dnes přišel osobně pán, který splňoval všechny dané požadavky, kolegyně mu odebrala vzorek krve, on vyplnil potřebné papíry, vstupní dotazník a zaregistroval se. Ale standardně se většina dárců objednává přes webové stránky registru nebo nám zavolají. My si je pozveme na vstupní vyšetření, probereme jejich zdravotní stav, věk… Pokud všechno splní, objednáme zájemce na konkrétní den a hodinu, kdy přijde na odběr jedné zkumavky krve.
Pevné rozhodnutí, že něco takového chci podstoupit. Je podstatné, aby člověk byl opravdu přesvědčen, že kdyby došlo na darování, chce do toho jít.
Motivy bývají různé. Někdy třeba onemocní člověk a někdo z jeho rodiny či přátel se rozhodne pro vstup do registru, dřív o něm třeba ani neslyšel. Jsme v zemi, kde osmdesát devadesát procent potřebných svého dárce najde, pořád tu jsou ale pacienti, kteří nemají to štěstí, dárce se nenajde vůbec nebo se nenajde včas. Pak jsou tu určité náborové akce, kdy se propaguje potřeba do registru vstupovat. Ne všechny takové akce máme rádi.
Protože se na to nabalí i lidi, kteří nejsou úplně přesvědčeni, že chtějí dárcovství podstoupit. Oni chtějí udělat dobrou věc, ale neuvědomují si, že to není úplně jednoduchá záležitost. Člověka to stojí čas, vlastní úsilí a musí být srozuměn s tím, že to trochu bolí – i když ten strach je většinou větší než samotná bolest. Lidé, kteří se chtějí zapsat do registru v rámci těchto kampaní, se dost často nechají unést prvotními emocemi. Zápis do registru je záležitostí půlhodiny, ale kdyby byli vybráni pro konkrétního pacienta, už to stojí několik dnů. Pod vlivem kampaně mají potenciální dárci pocit, že musí pomoci konkrétnímu člověku, ale když dojde na věc, už se někdy tak hrdinně necítí. Navíc když se člověk registruje, měl by být přesvědčen, že je ochoten pomoci komukoli na celém světě. Proto chce-li někdo iniciovat osvětovou nebo náborovou akci, je dobré to předem konzultovat s registrem, abychom se všichni vyhnuli různým nepříjemnostem.
Ano, setkali jsme se i s rasovými předsudky a dárce si to rozmyslel. Pravděpodobnost, že darujete krvetvorné buňky někomu v Africe nebo v Číně, nemáte-li to geneticky po předcích dané, je přitom hodně nízká. I proto zdůrazňujeme, že dárcovství je anonymní, dobrovolné a bezplatné.
Setkáváme se s tím, že se už angažují, ať už sociálně, nebo třeba dárcovstvím krve, a tohle je pro ně další krok. Jsou lidé, kteří pomoc druhým berou téměř jako povinnost. Motivy jsou různé, ale potkáváme se s dost vysokým počtem lidí, kteří už mají zkušenost, jak být prospěšní.
Na víru se dárců neptáme. Spoustu jich pro naše pacienty získáváme ze světa, je to více než padesát procent. V některých zemích může náboženství ohledně dárcovství klást překážky, z hlediska křesťana ale není dárcovství problematická záležitost.
Sídlíme v Ikemu, ale naším odběrovým centrem je Ústav hematologie a krevní transfuze na Karlově náměstí. Tady se dělá odběr separovaných kmenových buněk, což je záležitost, kdy člověk čtyři dny před samotným odběrem dostává stimulační přípravek, který vyplaví potřebné buňky z kostní dřeně do krevního oběhu. Dárce leží na specializovaném oddělení místní transfuzní stanice, kde mu z obou předloketních žil vedou hadičky, a krev cirkuluje přístrojem, který vychytá potřebné buňky, a zbytek se vrací do těla. Když tato záležitost probíhá, většinou nečiní dárci žádný problém. Potíže mohou být při stimulaci, kdy dostává injekce, které podporují krvetvorbu. Pociťuje příznaky, jako když má chřipku, bolesti svalů a kloubů, někdo může mít problémy se spaním. Mohou být problémy i s tím, že odběr je docela dlouhý, trvá čtyři až pět hodin, takže nastává únava. Každý to pociťuje jinak, někomu nic není, jiný to snáší těžko.
Fáma, že odběry krutě bolí, vznikla z toho, že se kostní dřeň může odebírat také z hrudní kosti při odběrech vzorků pacientů. Odběry kostní dřeně z lopaty kosti kyčelní pro nás dělají ve Fakultní nemocnici v Motole, mají je na starosti zkušení hematologové, kteří se starají o malé děti. Jakkoliv to může vypadat, že tlučou paličkou do pánve, jde o minimální zákrok. Ale pořád je to mechanický zásah, odebírá se docela velké množství kostní dřeně, která je v pánvi tekutá. Největším problémem zde bývají následky po narkóze, zvracení apod. Bolest pánve většinou do týdne ustoupí.
Leukémie je nejběžnější diagnóza, diagnóz je ale až sedmdesát. Leukémie má spoustu podob, jsou chronické a akutní, jsou problémy bílé krevní řady… Transplantací kostní dřeně se mohou řešit potíže s útlumem krvetvorby, může se léčit závažná anémie, těch je taky spousta druhů. U malých dětí se léčí imunodeficience, poruchy imunity i metabolické poruchy. Diagnóz přibývá.
Jak říká naše paní doktorka, nejsme více nemocní, ale jsme lépe vyšetřeni. A pro nás je pak větší problém najít lidi, kteří se mohou stát dárci.
Pro nás je to jednodušší v tom, že konkrétního pacienta nevidíme ani ho osobně znát oficiálně nesmíme. Žádost k nám přijde od lékaře a my hledáme vhodného dárce. Dost často se dozvíme, že pacient přežil a že se mu daří dobře. Kvůli mezinárodním pravidlům musíme sledovat jeho stav po transplantaci, potřebujeme mít data, abychom měli důkaz, že transplantace jsou k něčemu dobré. Smutné je, když třeba během pár dnů přijde několik zpráv, že pacienti zemřeli. Máme zpětnou vazbu od dárců, spousta z nich nám poděkuje, váží si toho, že mohli udělat něco dobrého. Jeden dárce nám řekl, že když bude hodnotit svůj život, tento čin bude stát na prvním místě. Máme i možnost anonymního kontaktu mezi dárcem a pacientem. Obě strany si naším prostřednictvím můžou poslat vzkaz nebo drobný dárek.
Byla doba, kdy registr po splnění určitých podmínek umožňoval přímý kontakt, ale situace se mění, doba je dost drsná. My se snažíme chránit pacienta, dárce i sami sebe, takže jsme před několika lety přistoupili k tomu, že povolujeme pouze výměnu anonymních zpráv bez jména, udání původu a státu. Dárcům o pacientovi říkáme pouze přibližný věk a pohlaví, a to až po absolvování odběru.
Některá setkání v minulosti skutečně neproběhla podle představ ani příjemce, ani dárce. Některý dárce může mít pocit, že mu pacient musí být do smrti vděčný… Vím o případu, kdy se dárce dostal do tíživé sociální situace a na pacientovi vymáhal náhradu. Ve Spojených státech proběhl v této souvislosti dokonce soudní spor. Kolegyně psala diplomovou práci na téma etické aspekty dárcovství a dělala rozhovor s několika našimi dárci. Vyplynulo z nich, že si chtějí zanechat svou představu o pacientovi a stačí jim, že někomu pomohli. A příjemci? Někdy je to pro ně tak těžká zkušenost, že ji chtějí vymazat z paměti a nechtějí se k ní už vracet.
Cítím. Mám se ale kam obrátit, modlím se, aby vše dobře dopadlo. Někdy je to opravdu jen v rukou Božích, my lidé už víc dělat nemůžeme. Snažím se svěřovat v modlitbě Bohu jak některé těžké případy, tak naši práci obecně. I když mám tendenci všechno pečlivě organizovat a vystačit si sama, chápu, že to úplně nejde. Jsou chvíle, kdy si řeknu: Svěřuju to Pánu Bohu. Snažíte se třeba naplánovat odběr a všechno podle předpisů, ale pak se stane něco nepředpokládatelného. Můžete koukat za dva rohy, ale za ten třetí nedohlédnete.
Nejsem ani zdravotnice, ani bioložka. Vystudovala jsem Mezinárodní teritoriální studia se specializací na americká studia. Pracovala jsem půl roku na indonéském velvyslanectví v Praze, pak jsem sháněla práci a v novinách uviděla inzerát. Zkusila jsem to a ono to vyšlo. Cesty Boží jsou nevyzpytatelné a Pán Bůh je velký šprýmař. Já totiž nikdy nechtěla nic organizovat a nechtěla jsem pracovat ve zdravotnictví. Jako první jsem v registru dostala na starosti organizaci mezinárodní přepravy.
Jedním ze způsobu je tzv. hand-carry. Do letadla nasedne vyškolený člověk, kterému musíme zařídit cestu tam a zpět, aby ji stihl absolvovat v určeném čase. Dotyčný má tašku a v ní pevný chlazený box. Veze v něm něco, co si můžete představit jako pytlík krve s transfuzí. Dotyčný musí mít kontrolu nad svým zavazadlem celou dobu přepravy, má ho na palubě, vše je předem zařízeno a vyjednáno.
Vyhledávání a testování dárce pro konkrétního pacienta platí pojišťovna. Ve chvíli, kdy chceme dárce do registru získat, musíme vstupní vyšetření zaplatit my z našich ostatních příjmů nebo sponzorských darů. Registr si na sebe musí vydělat nebo ho dotuje nemocnice. Jako součást Ikemu jsme státní příspěvková organizace. Sponzory ale potřebujeme. Dárcům platíme životní pojištění, v určité době to byla povinnost ze zákona, teď spíš bonus. A rozhodně nám nikdo nehradí propagaci.
Spojení se slavnou osobností. Zejména mladí věří těm, kteří něčeho dosáhli a jež vidí v médiích. Podařilo se nám navázat dlouhodobější spolupráci s Českým svazem biatlonu, reprezentanti s námi byli navštívit pacienty v Ústavu hematologie a krevní transfuze. Pacienti i personál přijali s povděkem, že si na ně někdo vzpomněl, a díky té akci se snad více lidí dozvědělo, že je potřeba darovat kostní dřeň. Slavné tváře zkrátka zabírají. Nedávno u nás byla skupina Support Lesbiens, její členové vstoupili do registru, a dokonce pro nás složili písničku, což zase oslovilo jinou skupinu lidí. Pečlivě si vybíráme, snažíme se potenciální tahouny o registru náležitě informovat, aby nebyli zaskočeni, když se jich na nás někdo zeptá. Propagace a informovanost jsou hodně důležité. Ve chvíli, kdy se na někoho napojíme, přicházejí nabídky, lidi se ozývají, ale musíme o sobě dát vědět.