Vydání: 2021/8 Postní doba pandemická, 16.2.2021

Příloha: Diecézní zpravodajství - Ostravsko-opavská diecéze

Přiznám se, že slogan Karvinská Pisa ve mně vzbuzuje rozpaky. Proč? Protože opomíjí vše důležité, kvůli čemu by tam lidé měli zavítat. Mohli bychom se přidržet tradičního úhlu pohledu turistických průvodců a vyjmenovat stručnou historii této církevní budovy: vystavěna v barokním slohu v roce 1735 na území pastevecké obce Karviná. Vlivem extenzivní těžby uhlí v letech 1875–1995 poklesla o téměř čtyřicet metrů, nachýlila se a hrozilo její zřícení. Dvakrát jí musela být snížena věž. Nyní je šikmá téměř jako věž v Pise, což z ní činí turistickou atrakci.
Návštěvník, kterého tato informace přiměje přijet, dostane přesně to, o čem mluví slogan: vychýlenou budovu. Dorazí-li v čase, kdy probíhá akce Otevřené chrámy, vstoupí i dovnitř, absolvuje komentovanou prohlídku (chvála zdejším průvodkyním!) a leckdy ho přemůže závrať, protože lidský zrak a mozek si s nakloněnými stěnami neumí poradit. Obohacen o tento neobvyklý zážitek nasedne turista do auta a odjede.
Netuší, že během této krátké návštěvy vstřebal jen uzounkou výseč tragického příběhu kostela i města, které ho obklopovalo. Neví, že se vlastně nachází v historickém středu obce, který rozvoj uhelné těžby přesunul o kus dál na východ. Tam na sklonku 19. století vyrostl kostel mnohem větší, zasvěcený svatému Jindřichovi, kam se vešly čtyři tisíce věřících.
Demoliční výměr
Když v devadesátých letech P. Ernest Dostál sváděl sebezničující boj za záchranu šikmého kostela, na který už byl vydán demoliční výměr, vyslovil se, že „Pán Bůh drží kostel na nitkách“. Tento výrok by byl podle mého názoru mnohem lepším sloganem pro návštěvu zaniklé Karviné, protože sv. Petr z Alkantary není karvinskou Pisou. Je to Boží stánek, ve své prostotě až dojemně krásný, a zároveň poslední upomínka na lidi, kteří tady kdysi žili: rodili se, umírali, přiváděli na svět děti. Zapustili tady kořeny, než je demoliční výměry vyhnaly pryč. Mnozí se tomu bránili do posledních sil. Dnes na místě svých domů najdou louku porostlou býlím, náletový lesík nebo smetiště. Arogance, s níž bylo území staré Karviné nivelizováno, bere dech. Jako by se někdo snažil vytvořit dojem, že tady nikdy nikdo nerubal uhlí, že tady nikdo nežil. „Tohle je mnohem horší než Sudety,“ vyslovil se nedávno při procházce můj kamarád. A měl pravdu.
A mě napadá, že kostel sv. Petra z Alkantary možná držel Pán Bůh na nitkách právě proto, aby se stal trvalým mementem lidské pýchy.