Koronavirus na vlastní kůži

Vydání: 2020/19 ČBK povede Jan Graubner, 5.5.2020, Autor: Jiří Macháně

Mezi téměř milionem pacientů s koronavirem ve Spojených státech se ocitl i někdejší vojenský kaplan Armády České republiky a nynější nemocniční duchovní ve Filadelfii P. ZDÍK MIROSLAV JORDÁNEK OPraem. Z léčby v karanténě za oceánem poskytl Katolickému týdeníku rozhovor.

 
Nemocniční kaplan P. Zdík Miroslav Jordánek OPraem. s pacientkou v nemocnici Mercy Fitzgerald u Filadelfie ještě před vypuknutím koronavirové pandemie. Snímek archiv nemocnice

Strahovský premonstrát ve Spojených státech. To zní poněkud překvapivě. Co vás tam „zaválo“?

Po osmi letech, kdy jsem sloužil jako vojenský kaplan v české armádě a pak ve farnosti, jsem se cítil unavený a vyhořelý. Můj plán bylo odpočinout si, zlepšit angličtinu a dát se duchovně i psychicky dohromady. Původně to měl být jeden rok strávený v premonstrátském opatství Daylesford s komunitou, kde jsem měl mnoho přátel. Jsem tu ale už skoro pět let.

Do toho odpočinku poněkud nepasuje, že brzy po příchodu jste se stal nemocničním kaplanem.

Po pár měsících pobytu v USA se na klášter obrátila nemocnice Mercy Fitzgerald z předměstí Filadelfie s prosbou o posilu do týmu kaplanů. Bratři premonstráti v této nemocnici sloužili téměř třicet let. A komunita mě vybídla, ať to zkusím. Mělo jít jen o dočasné řešení, než najdou někoho na delší dobu. Podmínkou bylo, že absolvuji kurz pro nemocniční kaplany Clinical Pastoral Education (CPE). Využil jsem příležitost ke vzdělání a prostor zbyl na i na odpočinek.

V této službě vás zastihla pandemie koronaviru. My americkou situaci známe jen ze zpravodajství. Děsivě působí alarmující čísla o úmrtích i tragické příběhy. Jak to prožíváte ve vaší nemocnici?

Převládá zde jednoznačně počet vyléčených. Pozitivní čísla ale nelákají tolik jako počet úmrtí nebo informace o plných márnicích. Hlavní problém byl v tom, že to nepřišlo jako vlna, nýbrž spíše jako tsunami. Situace ve Filadelfii není tak hrozná jako v New Yorku, ovšem intenzita přítomnosti viru v populaci je velmi vysoká. Nejen pro naši nemocnici, ale pro všechny v okolí to byl ohromný zápřah. Musel se vytvořit nový systém a vyčlenit některá oddělení jako infekční. Omezil se přístup dobrovolníkům a zakázaly se návštěvy. Personál nemocnice je neskutečně obětavý.

Jakou roli v této pandemii hrála vaše branže – tedy služba kaplana?

Byli jsme požádáni, abychom v nemocnicích dál sloužili. Někteří kaplani, kteří kvůli věku či zdraví patří do rizikové skupiny, svou přítomnost omezili, ale sloužili na dálku telefonicky a byli k dispozici rodinám, které si řekly o podporu. Moje komunita souhlasila s tím, abych byl dál „na bojišti“. Některé duchovní služby se přitom omezily, umenšil se fyzický kontakt s pacienty a naopak se rozvinula forma telefonátů nebo videohovorů. Mnohé zdravotní sestry jsou tu schopné a ochotné se s pacienty modlit nebo jim zprostředkovat rozhovor s kaplanem – dnes má téměř každý pokoj k dispozici tablet. Velké množství pacientů to přivítalo.

Mít problémy s dýcháním může být děsivé a tato nemoc je spojená s mnoha neznámými. Nevíte, co čekat, jak to bude probíhat. Nervozita a úzkost to jenom zhoršují. Nemocní tím nechtějí zatěžovat své rodiny, nechtějí blízké děsit nebo nevědí, jak o tom s nimi hovořit. Možnost promluvit s kaplanem otevřeně o tom, co prožívají, jim přináší úlevu. Nervozita, stres a únava se však týká i zdravotnického personálu. V prvním týdnu epidemie mě o požehnání či rozhovor požádalo denně na padesát sester či lékařů.

Jak jste se staral o rodiny?

V prvních dvou týdnech byl v krajních případech (například při nutnosti resuscitace nebo úmrtí) rodinám přístup do nemocnice ještě umožněn. Je to stále možné za přísných hygienických podmínek, ale nemocnice se to snaží rodinám rozmlouvat. Riziko nákazy je veliké. Pro mnohé je útěchou, že se za jejich blízké kaplan modlí a mohou se s ním spojit telefonicky. Nejsou to lehké rozhovory – valí se na vás spousta frustrace, hněvu, strachu, bolesti. Dát lidem prostor vyjádřit, co cítí, dovolit jim, aby si ulevili klidně i nevybíravými slovy, a nesoudit je za to, potvrdit jim, že na to mají právo – to je součástí naší služby. Vždyť trpí nebo umírá někdo, koho milují, a oni s ním nemohou fyzicky být. Hrůza!

Pak jste ale onemocněl vy sám, chlap jako hora. Jak jste to prožíval?

Velmi pravděpodobně jsem se nakazil v nemocnici. V posledních dvou týdnech před nástupem do karantény jsem doprovázel několik rodin, kterým byl umožněn vstup do nemocnice v situaci, kdy bylo zjevné, že pacient zemře. Přestože jsem měl ochranné pomůcky a snažil se držet bezpečnou vzdálenost, nastaly situace, kdy třeba maminka po oznámení, že její dcera umřela, omdlela a padla mi do náruče. Takovým momentům se v nemocnici nevyhnete. Nejsem jediný z personálu nemocnice, kdo se nakazil. Jsou nás desítky. Průběh mého onemocnění je zatím naštěstí mírný. Nervozita a nejistota, jak to bude probíhat, se ukázaly být větší přítěží než samotné symptomy. Hlavou se mi honila spousta věcí i obav: jsem v cizím státě, moji blízcí jsou daleko za oceánem... Zvažoval jsem všechny možné scénáře a o vnitřní pokoj jsem musel bojovat.

A co pro vás bylo v tak náročné situaci zdrojem naděje?

Silně mě oslovil Žalm 24: „Hospodinova je země se vším, co je na ní.“ I když nás ty malé koronavirové breberky vystrašily, věřím, že nade vším, co se na zemi odehrává, vládne Hospodin. A že nám nejen pomůže to zvládnout, ale daruje nám i proměnu. Církvi i světu.

V této nemoci jste také zažil na vlastní kůži podobný proces, jaký jste znal teoreticky ze své formace i praxe ve špitále.

CPE povzbuzuje jít s kůží na trh tam, kde při setkání s nemocným něco drhlo. Přiznat si limity, porvat se s arogancí ega, které chce mít situace pod kontrolou a špatně naslouchá. Nemoc nás může zlomit nebo námi zatřást, ale je tu pradávná zkušenost, že právě tady je nám Bůh blízko a promlouvá. V každém ročníku jsem byl ve skupině s pěti studenty a zkušený supervizor nám pomáhal vidět to, co nám unikalo. Naslouchání pacientům, událostem, sobě navzájem i samotným nemocem není tak lehké, jak se může zdát. Vzdělávali nás i odborníci z řad lékařů, psychologů, psychiatrů a náboženských skupin.

To je docela pestrá zkušenost.

Mezi mé spolužáky patřilo několik kněží, ale i seminaristů a pastorů různých křesťanských církví, rabín, buddhistický kaplan a kvaker. V každé ze čtyř skupin, které jsem zažil, byli muži i ženy. Požadovanou praxí pro každý sedmiměsíční semestr bylo 300 hodin služby v nemocnici. Byli jsme k dispozici všem pacientům, ale každý ročník jsme se mohli zaměřit na určitou specifickou oblast. První rok to v mém případě byla psychiatrie, druhý rok spolupráce s paliativním týmem, třetí rok traumatologie a poslední rok jsem sloužil v rehabilitačním centru, kam přicházeli lidé po těžkých úrazech a mrtvicích.

Kaplan je tu součástí traumatologického týmu? Pracuje tedy i mezi lidmi, kteří bojují o život pacientů v jeho bezprostředním ohrožení?

Jasně. Traumatologické týmy mají přímo povinnost zajistit, aby byl jejich součástí kaplan. V těch prvních chvílích je pacient plně v péči lékařů a sester. Kaplan je celou dobu přítomen na sále a pacientovi bývá k dispozici až v okamžiku, kdy je stabilizován. Poté, co dorazí rodinní příslušníci, věnuje se zase jim. Je prostředníkem mezi lékařským týmem a rodinou, pro kterou je to ohromný stres – cizí nemocniční prostředí, strach, zmatek, čekání na informace ze sálu. Často mají jen útržkovité zprávy, co se vlastně stalo.

V jedné ze dvou nemocnic, kde jsem sloužil v traumatýmu, byla častá střelná poranění. Vzpomínám si na čas strávený s otcem, jehož syn se smrtelně postřelil zbraní, kterou táta doma zapomněl řádně zajistit. Kromě strachu o dítě ho trápily hrozné výčitky.

Neexistují žádné univerzální věty, které by odstranily bolest. Co kaplan může nabídnout, je citlivá přítomnost, empatie, naslouchání a určitá navigace ve smyslu pomoci s orientací v tak těžké situaci. Samozřejmě je kaplan k dispozici i k modlitbě nebo může pomoci kontaktovat společenství, v němž má pacient či rodina své duchovní zázemí. Kaplan s sebou nese do těchto situací víru. Ne takovou, která zná na všechno odpověď. Spíše pokornou víru, kde je prostor pro nářek a třeba
i protest.
 
Jistě není lehké čelit tak silným emocím.

Někdy se stane, že lidé mají potřebu to ohromné napětí ventilovat a vy to v té první vlně slíznete. Velmi často ale na konci (i když ten příběh má špatný konec) přijde poděkování, že jste je v té hrůze nenechali samotné. Důležitá je i péče o tým, který může zakusit tzv. sekundární trauma. Některé situace otřesou i těmi nejzkušenějšími. V případě úmrtí bývá zvykem, že kaplan přímo na sále moderuje krátký rituál a přítomný tým společně projeví úctu zesnulé osobě.

Doprovázel jste i úmrtí dětí, jejich rodiče a příbuzné.

Zažil jsem šťastné konce i úmrtí. Rodiče zakoušejí neuvěřitelně intenzivní bolest. Pamatuji si na situaci, kdy mě volali krátce po půlnoci na pohotovost, kam přivezli maminku s bohužel už mrtvým tříměsíčním chlapečkem. Zavolal mi přímo hlavní lékař, abych přišel maminku podpořit, a podotkl, že s truchlící matkou je zdravotní sestra a dva mladí lékaři. Když jsem vstoupil do místnosti, byli tam s ní v té chvíli jen ti dva doktoři. Bolest té matky je zasáhla a zároveň si nebyli moc jisti tím, co dělat. Stáli v tom nejvzdálenějším koutu od místa, kde seděla maminka v náručí s dítětem. Když mě spatřili, pozdravili a okamžitě zmizeli. Viděl jsem, jak to z nich spadlo a jak byli rádi, že už tam nemusejí být.

O kaplanské službě se říká, že je to služba přítomností: zůstat a neutéct, neschovávat se do naučených frází, vydržet ticho, pláč, hněv, vypjaté emoce, otázky, na které nemáte odpověď. Já už byl trénovaný, ale při letmém pohledu na ty mladé lékaře, pro něž to možná byla první taková zkušenost, mi došlo, jak to může být náročné. Moje vzdělání a příprava mi pomohly do těchto situací přinášet srdce, empatii, ale zároveň disciplínu.

Působíte na chudém předměstí Filadelfie. Jaké je to prostředí? Čím je specifické?

Setkáte se tu s celým světem – žijí tu lidé ze všech kontinentů. Mezi pacienty narazíte na všechna možná náboženství a kultury. V blízkosti nemocnice žije třeba komunita buddhistů z Kambodže, pravoslavná komunita z Řecka nebo muslimové. Většinově je ta oblast křesťanská, ale já jsem si docela užíval možnost poznávat takto osobně i jiné duchovní tradice. Návštěvu kaplana většina pacientů vítala. Za čtyři roky, co pracuji v nemocnicích, odmítlo duchovní službu asi jen deset pacientů.

Až se obnoví letecké spojení, chystáte se zpátky domů. Zhodnotíte tady své vzdělání a zkušenost?

Domů se moc těším. Kurz CPE i dvouletá formace v duchovním doprovázení, kterou jsem tu také prošel, jsou zkušenosti, které se dají využít úplně všude.

JIŘÍ MACHÁNĚ

P. ZDÍK MIROSLAV JORDÁNEK OPraem. (*1977). Strahovský premonstrát, v letech 2003–2011 byl vojenským kaplanem u 4. brigády rychlého nasazení. Zúčastnil se mise v Kosovu a dvou misí v Afghánistánu, kde byl kaplanem Provinčních rekonstrukčních týmů v provinciích Badachšán a Lógar. V duchovní správě působil na Svatém Kopečku u Olomouce a v jihočeských farnostech Nadějkov a Chyšky. Nyní žije v komunitě premonstrátů v opatství Daylesford a působí v nemocnici Mercy Fitzgerald u Filadelfie.

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 32 4. – 10. srpna 2020

Videa zvou do kostelů

Otevřené chrámy, Noc kostelů, Církevní turistika, celá řada projektů zve do chrámů. S novinkou nyní přišla ostravsko-opavská diecéze ve spolupráci se sousední opolskou.…

celý článek


Co komentář, to člověk

Také jste si někdy vylezli na nějakou vysokou zeď? Člověk pak většinou dohlédne leckam. A také teď spíše visíte na „fejsbukové zdi“? Většina z nás ji navštěvuje…

celý článek


Dodnes zní zvony z Nagasaki

Výbuchy atomových bomb v Japonsku před 75 lety vstoupilo lidstvo do nejnebezpečnější fáze svých dějin, kdy už ohroženi nejsou jen jednotlivci či jednotlivá etnika, nýbrž…

celý článek


Příroda učí všímavosti

Je to paradox: čím je člověk starší, tím lépe vidí. Tedy přírodu. Dokáže se zahledět a ztišit nad krásou stvoření, navzdory unaveným očím. A kdo je starší, většinou…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay