26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Komunisté byli nejlepší exercitátoři

1. 9. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/26 Moje první farnost, 1.9.2004, Autor: Aleš Palán

S kardinálem Joachimem Meisnerem o vyhnání, berlínské zdi a Evropské unii.

Ve svých knižně vydaných kázáních několikrát zmiňujete klasiky dělnického hnutí Marxe a Engelse. Chcete být sociálně a politicky aktuální?
Je to z čistě teologických důvodů. Až do roku 1989 jsem žil v socialismu a zažil všechen ten lidský a sociální marasmus. Uvědomoval jsem si, že peklo, ve kterém jsme žili, má své základy právě v marxisticko-leninské ideologii. Kdo nezná Boha, nezná člověka ani svět. Tehdy se říkalo: „Žádný Bůh není, a pokud ano, tak ho nechme andělům a špačkům na nebi.“ Nebe bylo pro lidi oficiálně uzavřeno, a tak se mnozí snažili svůj hlad po věčnosti uspokojovat hmotnými potřebami. Mí kolínští posluchači ale na Východě nežili, a tak je musím na jasných příkladech varovat.

Jako malý chlapec jste ale vyrůstal v prostředí ovlivněném nacistickou ideologií.
Když nacismus padl, bylo mi jedenáct, a nemůžu ho reflektovat z vlastní zkušenosti. V praxi byl nacismus mnohem brutálnější, ale v rovině ideologické zůstal velice primitivní. Zato marxismus byl z filozofického hlediska hodně nebezpečný.

Znamenal nebezpečí i pro mladého Joachima Meisnera?
Musím potvrdit opak, protože víra a církev byly jediným prostorem, kde jsme mohli svobodně dýchat a žít. Pokud věřím v Boha, pak pro mne Hitler ani Marx nemohou být žádnými bohy - tváří v tvář mocnostem tohoto světa se tak věřící dostává do jisté převahy. Někdy si říkám, že komunisti byli naši nejlepší exercitátoři: nikdy jsem nezažil absurditu bezbožnosti tak silně jako v bývalé NDR.

Váš otec padl ve válce, jako mladý hoch jste zažil vyhnání.
Jen o chloupek jsme unikli před Rusy, kteří obkličovali kotlinu kolem Wroclawi, kde jsme tenkrát žili. V lednu 1944 panovaly dvacetistupňové mrazy, a pro mě v tom byl kus romantiky: každý den na cestě, každý večer v jiné stodole... Dobrodružná cesta skončila po čtyřech týdnech v Drážďanech, které hned po našem příchodu postihlo strašné bombardování. Vidím maminku, jak jde se čtyřmi dětmi ulicí, všichni jsme ve sněhu bosí a ona nás balí do mokrých pytlů, aby nás nepopálil oheň. Podobně silně vnímám ještě jeden zážitek: utíkali jsme dál, až jsme se dostali do jedné vesnice v Durynsku. Nikdo nás ale nechtěl přijmout. Byl večer, stáli jsme na ulici a neměli vůbec nic k jídlu. Maminka řekla: „Už se o vás nemůžu starat, teď už se o nás musí postarat jiná Maminka,“ a všichni jsme se začali modlit k Panně Marii: „Ukaž, že jsi Matka, tam, kde je bída největší.“ Museli jsme to třikrát opakovat, než se maminka trochu uklidnila. Po půlhodině za námi přišel majitel místního hostince: „Už se na vás nemůžu dívat, pojďte se mnou, máme ještě jeden pokojíček pro hosty volný.“ V tom pokojíčku jsme zůstali tři roky. Naše dětství bylo hodně tvrdé, plné chudoby a bídy, ale také lásky, naděje a víry. Jsem tak bohatší než ti, kdo měli život snazší.

O své mamince říkáte, že byla „šťastná tím, že se šťastnými snažila učinit vás“. Neztratila při hledání nového domova své štěstí a úsměv?
Maminka nesmírně trpěla, že se tatínek nevrátil z války - protože on byl tím velikým štěstím jejího života. Vždycky jsme u stolu prostírali o jedno místo navíc – stál na něm tatínkův obrázek s maličkou kytičkou; maminka s ním byla pořád v živém dialogu. Říkala, že smrt je pouze přechodem z jedné Boží dlaně do druhé: ona s dětmi zůstala v jedné Boží dlani a tatínek je v té druhé. A dodávala, že cestou skrz Boží srdce můžeme se zemřelými hovořit. Když jsme potom dospívali a šlo o to, jaká si zvolíme povolání, vždycky to projednávala s tatínkem. Myslím si, že maminka byla právě díky této životní oběti velice šťastná.

Vnímaly jste to takhle i vy děti?
Byli jsme čtyři kluci a když se ten nejstarší z nás vrátil domů z práce a maminka tam ještě nebyla, neříkal: „Kde je maminka?“, ale: „Jak to, že tu nikdo není?“ A přitom my tři ostatní jsme tam byli! Maminka byla dobrým duchem naší rodiny, vážili si jí i sousedé a kolegové v zaměstnání. Tenkrát nás žilo v okolních vesnicích asi tři tisíce katolíků a měli jsme jediného kněze. Maminka se stala takovým opěrným bodem naší malé obce v diaspoře. Jednou byl u nás ve vsi pohřeb a farář pořád nešel (později jsme se dověděli, že měl nehodu s autem), až někdo mamince řekl: „Kněz už nepřijde, vemte to, paní Meisnerová, za něj.“ A ona to vzala.

Byla by maminka stejně dobrý kněz, jakým jste vy?
Nemyslím si: bylo by jí na kněze škoda. Ženy nejsou kněžími, protože mají jiné povolání. Duchovní život vzniká díky slyšenému - nikoli viděnému; na počátku bylo Slovo, a ne obraz. Pavel také říká: „Víra je ze slyšení.“ Proto nám Bůh dal dvě uši, a jenom jedna ústa. A to první, co člověk slyší, je devět měsíců tlukotu maminčina srdce. Je to první pozdrav, kterým se Stvořitel obrací na své stvoření. Z řeči srdce pak dítě přechází k naslouchání mateřskému jazyku. Všimněte si: neexistuje žádná otcovština, pouze mateřština.

Rodnému jazyku se sice říká mateřština, ale rodné zemi otčina.
Ano, ale zemi se říká také panenská půda a Rusové říkají matička Rus. Měl jsem kázání o mateřském jazyce v Polsku a překladatel mi říkal: „Pane kardinále, musíte to změnit, my nemáme pro vlast slovo v ženském rodě.“ Tak jsem mluvil o matce zemi, a rozuměli mi všichni.

Jaký je váš názor na nároky některých německých vysídlenců na jejich „vaterland“?
Člověk ke své identitě vlast potřebuje. Je to prostor, kde udělal první zkušenosti se světem, a podle nich pak nevědomky zpracovává všechny zážitky pozdější. Vlast není politická kategorie, ale antropologický termín.

Je opravdu ten první otisk skutečnosti tak determinující?
I váš nervový systém, týkající se chuti, je utvářen tím, jak vařila vaše maminka. Vždycky vám bude chutnat nejlíp to, co se podobá její kuchyni. I já si někdy povzdechnu: „Kdybych tak ještě mohl jíst roládu, jakou dělala doma maminka!“ Vlast potřebuje každý člověk ke své identitě, a je třeba mít pochopení pro smutek lidí, kteří ji ztratili. Byl jsem nedávno na Ukrajině a seznámil se tam s mužem, který prvních dvacet let svého života prožil ve Lvově a dalších padesát let ve Wroclawi-Lešnici. „Vidíte,“ řekl jsem mu, „já prožil mladá léta ve Wroclawi-Lešnici a dalších padesát v centrálním Německu. Nad Lvovem, Wroclaví i Kolínem je stejné nebe.“ Objal mě a rozplakal se. On: Polák a utečenec - já: Němec a utečenec. Právě proto není situace mezi Poláky a Němci tak napjatá jako u vás: Poláci taky ztratili své dřívější teritorium.

Mluvíte o společném nebi, jsou ale síly, které chtějí společné nebe i zemi rozdělovat. Symbolem toho rozdělení byla berlínská zeď. Když jste jí jako berlínský biskup na celnici procházel, na které straně jste se cítil být před ní a na které za ní?
Před zdí jsem se cítil v západním Berlíně, mohl jsem si kdykoli koupit letenku a odletět pryč. Vnější tlak přinášel lidem za zdí intenzivnější svobodu než těm, kteří žili přede zdí; mnozí mohli – tak jako Štěpán při kamenování – říct, že vidí nebesa otevřená. Můj nejstarší bratr v roce 1968 odmítl podepsat poděkování hrdinné armádě NDR za zásah v ČSSR. Čekala ho degradace na dělníka, který si vydělával pár marek. Nabídl jsem mu, že mu budu posílat peníze, aby s rodinou nestrádal; bratr mi odepsal, že po hmotné stránce skutečně trochu zchudl, ale po té duchovní velice zbohatl.

Když Kennedy přiletěl do Západního Berlína, vyslovil tu slavnou větu: „Ich bin ein Berliner.“ Co ta slova tehdy znamenala a znamenají něco ještě dnes?
Tenkrát to znamenalo: „Jsem jeden z vás a budu bojovat za vaši věc. Nemusíte mít strach o svou svobodu, nebojte se Rusů, i když stojí kilometr odtud za zdí.“ Nyní tato ideologická bariéra zmizela, ale mám dojem, že lidé nejsou o mnoho šťastnější. Je to tím, že imaginární zeď pořád ještě existuje. Podívejte se na hodinky na mé ruce: na ciferníku mám stále nakreslené rozdělené Německo. Nikdy nechci zapomenout na to, že jsme měli rozdělenou zemi, tak jako jsem nikdy nevěřil, že se dožiju německé jednoty. Znám jenom jediného člověka, který to předvídal dopředu. Byl to Svatý otec. Když mě povolal z Berlína do Kolína, bránil jsem se: „Svatý otče, když odejdu, bude to zrada: ostatní nechám ve vězení a sám si půjdu za svobodou!“ Papež mi ale – bylo to v roce 1987! – řekl: „Ty jsi první východní Němec, který půjde na Západ, ale brzy se to obrátí: spousta západních Němců půjde na Východ.“ „Tohle jste, Svatý otče, nevyhlásil ex cathedra, a tak tomu nevěřím,“ nedal jsem se. „Papež to neřekl ex cathedra, ale přece jenom má papež pravdu,“ stál si Jan Pavel II. na svém. „Máte snad nějaké zprávy od tajných služeb?“ divil jsem se. „Mám. Od té tajné služby nahoře,“ ukázal prstem do oblak.

Berlínská zeď byla symbolem rozdělení, v bývalé NDR bychom ale našli i symbol spojení a kontinuity. Mám na mysli to, že církev nepřizpůsobila hranice diecézí hranicím rozdělených států.
Katolická církev na rozdíl od evangelické není nějakou zemskou církví, nýbrž církví světovou, a proto hranice diecézí neurčuje příslušná biskupská konference, ale papež. Politikům, kteří vyvíjeli tlak na změnu hranic, jsem odpovídal: „U mě jste na špatné adrese. Musíte si koupit letenku do Říma a zeptat se toho malého bílého muže.“ Komunisti se do toho nemohli míchat právě proto, že biskupy nevolíme, ale že jsou jmenováni.

Východoevropské země vstoupily do EU. Je společná Evropa pro křesťanství spíše možností, nebo ohrožením?
Vidím v tom velikou šanci, ale musíme si dávat pozor na to, aby se z Evropy neudělala nějaká společenská kaše, jakýsi mišmaš. Každý národ by měl do Evropy vnést vlastní profil, ovšem bez nacionalismu. Pro novou evangelizaci Evropy je nejjednodušší, když obrátíme Evropský parlament v Bruselu - a pak už nemusíme obracet jednotlivé národní parlamenty. Už proto bychom měli přece jenom do Evropské ústavy dostat odkaz na Boha; vždyť katolíci tvoří 57,8 % obyvatel Evropy.

S tím obracením shora to zní až příliš jednoduše.
Pro prvotní evangelizaci bylo velikým požehnáním, že Řím v rámci impéria zlepšil dopravní komunikaci, zajistil bezpečnost, vyspělý právní systém a jednotnou měnu. Právě proto se mohlo evangelium tak rychle šířit. Nyní je to v Evropě nastaveno podobně. Co nám chybí, jsou světci, kteří by uvedli novou evangelizaci do života. Existující biotopy víry – řeholní a lidská společenství - je potřeba rozšiřovat po celé Evropě.


Kardinál Joachim Meisnerse narodil 1933 ve Wroclawi, od roku 1945 žil v Körneru v Durynsku. Studoval filozofii a teologii, promoval na římské Gregorianě. Od roku 1975 byl biskupem v Erfurtu, o pět let později biskupem v Berlíně. Od roku 1983 kardinálem, od roku 1988 arcibiskupem v Kolíně nad Rýnem. Jeho kolínská kázání vyšla knižně i v češtině. J. Meisner je předsedou podkomise Německé biskupské konference pro vztahy se střední a východní Evropou, byl mu propůjčen Řád bílého lva III. třídy.

Kardinál Meisner: z Východu na Západ a zase zpátky

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou