Církev nyní čeká řada velkých událostí, kterou otevřelo vydání Františkovy encykliky o vztahu k životnímu prostředí Laudato si‘. Budou následovat velké papežovy cesty do Afriky a Latinské i Severní Ameriky s návštěvou parlamentu USA, debatou v sídle OSN či zastávkou na Kubě. Tyto události jsou již předem ostře sledovány a vážou se k nim velká očekávání. Napřímí papežská návštěva vztahy mezi církví a kubánským režimem? Pomůže věřícím na Kubě? O čem František promluví v americké sněmovně? Zájem celého světa o tato poselství papeže Františka je značný. Mohutná očekávání provázejí též nadcházející synodu o rodině, a to zejména mezi věřícími. Synoda se má vyslovit k problémům rodin v dnešním světě a vyjádřit její fundamentální roli ve společnosti. To je myšlenka, již je třeba sdělovat, vysvětlovat, ale i zasazovat se o co nejlepší postoj církevního společenství k rodině tváří v tvář problémům každodenního života.

Zapadnout by nemělo ani blížící se Jubileum milosrdenství.

Ti, kdo v církvi komunikují, se mohou vždycky zlepšovat a vždy komunikovat lépe, ať už se to týká nových technologických možností, nebo obecně měnící se a vyvíjející kultury komunikace. Musíme se učit s upřímným zájmem, chutí i otevřeností vstřebávat nové způsoby, abychom mohli oslovovat všechny ty, kdo hledají naději, orientaci v životě – abychom mohli předávat zvěst, že Spasitel přišel.

Podle mě je třeba používat vše, co může být užitečné k oslovování, co pomůže přiblížit se k člověku a předat mu evangelní zprávu. Sociální sítě, které umožňují sdílet nejen informace, ale i zážitky či zkušenosti, jsou pro jistou vrstvu společnosti nesmírně důležité, zvláště pro mladé lidi, a stále se zdokonalují a rozvíjejí. Ale v církvi je třeba počítat s tím, že se lidé pohybují v rozmanitých prostředích a situacích.

Ostatně jsou tu zase jiné země, kde církev také musí hovořit a kde se pohybujeme ve zcela jiných souvislostech. Například v chudé Eritreji nebo Etiopii probíhá mediální práce diametrálně odlišně.

Jde o obojí. Komunikovat, to znamená nejen předávat určitou zprávu, ale především navazovat kontakt s jinou osobou. A to, co děláme ve společenství církve, je „communio“ – společenství skrze „communicatio“, tedy komunikaci. Díky informacím tak můžeme být ve společenství třeba se vzdálenou Latinskou Amerikou. Dozvídáme se, s jakými problémy se tam potýkají, jak žijí, co se u nich odehrává – a tyto informace nám zároveň umožňují být jedna rodina, udržet mezi sebou vztah, podílet se na společné naději, být si navzájem svědky víry.

Ano, v konečném výsledku je tu tento rozdíl. Křesťané by ve svých novinách, rozhlasu, televizi či na internetu měli používat informace k tomu, aby s ostatními vstupovali do společenství: do vztahu založeného na důvěře a dialogu, který buduje mír a harmonii v církvi i v lidské společnosti jako celku. Světská média často používají komunikaci k jiným účelům. Buď s nejlepšími úmysly předávají objektivní informace, hledají pravdu – a to je potom skvělé. Jiní však média používají k prosazování subjektivních zájmů, manipulaci, politickým hrám. Komunikace spojuje, jenže může i rozdělovat. Podávání nestranných, pravdivých informací patří do světských i křesťanských médií a věřící i nevěřící novinář může odvádět dobrou práci. My křesťané bychom však zároveň měli využít možnost vytvářet přes média komunitu lásky a respektu – to je úkolem celé církve.

Víte, pořád jsme jen „lidé putující“ (smích). Ale vážně. Stále je co dohánět a dokonalí nebudeme nikdy. Každá země navíc před křesťanské novináře a další lidi, kteří mají na starost komunikaci církve a v církvi, staví specifická omezení. V postkomunistických státech se nejednou potýkáte s určitou netečností k duchovním tématům, jinde zase bují materialismus nejhrubšího zrna a lidé nejsou schopni myslet jinak než individualisticky. Nedá se říci, že ti či oni by to měli snazší. Musíme však brát z těch možností, které máme. A vy ve střední Evropě máte oproti jiným krajům výhodu svobody tisku i svobody vyznání, což je velmi pozitivní věc. A témata papeže Františka, jako ohled na lidi chudé, přehlížené, na okraji, osoby žijící v materiální i duchovní bídě, to jsou fenomény, jež si zaslouží pozornost v kterékoli situaci.