Kněžna, která byla „lidu milá“
Vydání: 2018/36 Církevní školy na vzestupu, 4.9.2018, Autor: Kateřina Šťastná
Příloha: Doma
Milé děti, znáte nějakou Lídu, Lidušku, Ludmilku, Lidku… anebo se tak dokonce jmenujete? Pak nejspíš víte, že svatá Ludmila má svátek 16. září. A to už je docela brzy.
Svatá Ludmila z vitráže v olomoucké katedrále. Snímek Spolek Svatá Ludmila 1100 let
Představte si, že jméno Ludmila u nás má okolo 73 000 lidí. To je skoro jako celý Zlín, Kladno nebo Karviná. Ale kdo vlastně byla ta Ludmila, podle níž se všechny ty holčičky, maminky, babičky a prababičky jmenují? Možná víte, že to byla babička svatého Václava a že má sochu po jeho pravé ruce nahoře na pražském Václavském náměstí.
Ale jak se to vlastně stalo, že je svatá, dokonce první česká svatá? A co vůbec dělala, než byla babičkou? Zkusme si povyprávět její příběh.
V době, kdy žila, tedy na přelomu 9. a 10. století, mívali lidé kratší život než dnes, v průměru asi tak třicet let. Doktoři tady ještě nebyli (například zuby trhal kovář), lidé jedli téměř jen to, co si vypěstovali. V malých chatrčích bydleli lidi i zvířata dohromady. Dokonce ani nebyly ulice nebo třeba chodníky, jak je známe dnes. A tak i když žila Ludmila na hradě, neměla život úplně pohodlný. Byla tam zima, málo světla (svítilo se olejovými lampami nebo loučemi). Neexistovaly skříně. A postele také nebyly zdaleka tak měkké, jak je známe my. Vlastně se spalo jen na takových dřevěných truhlách. Nejspíš se jí žilo mnohem hůř než nám teď. A to byla kněžna!
Ve čtrnácti se vdala
A tahle Ludmila byla ve svých asi čtrnácti nebo patnácti letech poslaná na hrad knížete Bořivoje I., aby se stala jeho ženou. Dříve to takhle bylo běžné. Bylo to asi v roce 874. Už o rok později se jim narodil první syn, Spytihněv. To měl být následník trůnu. Během čtrnácti let manželství měli Bořivoj a Ludmila dohromady šest dětí: tři syny a tři dcery. Nedivte se. Bylo normální mít hodně dětí.
V naší zemi tehdy lidé nechodili do kostela – vlastně tady ani žádné kostely nebyly. Měli prapodivné obřady a věřili ve více bohů. Báli se zlých duchů, skřítků a různých bytostí. O Bohu, Pánu Ježíši a Panně Marii toho moc nevěděli. Ale něco přece jen trochu ano: někteří se postupně dozvídali o tom, co pro nás Pán Ježíš udělal, a říkali to ostatním. A právě proto přišli na Moravu Cyril a Metoděj a začali říkat lidem, jak to vlastně bylo. Od té doby se i u nás šířila Boží radostná zpráva docela rychle. Mezi panovníky i mezi chudými.
Podle toho, co se píše v Kristiánově legendě z konce 10. století, se o křesťanství dozvěděl kníže Bořivoj, když byl na návštěvě u knížete Svatopluka na Moravě. Dokonce se v té legendě píše, že Bořivoj nesměl sedět u jednoho stolu se Svatoplukem, protože byl nevěřící – a musel obědvat na zemi. To ale nejspíš nebyl důvod, proč se Bořivoj nechal pokřtít. Když o Pánu Ježíši slyšel, stačilo mu málo a hned chtěl být pokřtěn.
Brzy se o Pánu Ježíši dozvěděla také Ludmila. Některé legendy říkají, že ji pokřtil právě svatý Metoděj. Jisté to není, ale jisté je, že setkání s Pánem Ježíšem Bořivoje a Ludmilu úplně proměnilo. Začali stavět kostely, zvát do Čech kněze, Ludmila se začala starat o chudé, opuštěné a nemocné a pomáhala jim. Nejraději by na víru obrátili celou zemi. Ale to se některým nelíbilo. A začali se prát a válčit. V zemi byl nepokoj.
Více v článku, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
KATEŘINA ŠŤASTNÁ, článek vznikl ve spolupráci s historikem Jakubem Izdným z Filozofické fakulty UK
Sdílet článek na:
