Kněz musí poznat, co farnost snese
Vydání: 2014/35 Čeští animátoři jsou velmi aktivní, 26.8.2014, Autor: Jiří Gračka
Fary jsou různé, faráři jsou různí, farnosti jsou různé. Bude ale dobré začít od farností, ne od far. Jsou farnosti, kde jsou farníci a farnice téměř výhradně návštěvníky kostela, víc nepotřebují a nežádají. Případně jde o farnost, kde fara vůbec není a její duchovní správce bydlí v jiné farnosti nebo v nájemním bytě. A jsou farnosti, kde se farníci neomezují na návštěvu bohoslužeb, kde jsou senioři, rodiny s dětmi, mladí lidé, schola – a ti všichni se potřebují někde ke svým činnostem scházet.
Fary byly mnohdy až do 40. let dvacátého století ve městech obydlím faráře, kaplanů, farní hospodyně, maminky pana faráře nebo na vesnici faráře, kaplana, hospodyně a tam, kde byla farnost zároveň zemědělskou jednotkou, navíc obydlím děvečky, kočího… zkrátka byly to zaplněné objekty. A mimobohoslužebný život farnosti se odehrával zejména ve spolcích.
Kdy se to změnilo?
Změna přišla v době totality. Pro nedostatek kněží z mnoha farností vymizeli kaplani. V řadě farností ani nebylo ekonomicky únosné mít hospodyni, o ostatním „personálu“ nemluvě. Na fary byli také dosazeni nájemníci – někdy rodiny, jindy třeba hudební škola. A i tam, kde bylo na faře dost prostoru, záleželo na místních poměrech, jaký „provoz“ si mohl farář na faře dovolit, aby ho státní úřady nezbavily tzv. státního souhlasu. Rovněž farníci si mnohdy za totality rozmýšleli, zda mají být na faře bdělými spoluobčany viděni. A o spolcích a sdruženích nemohlo být vůbec řeči.
Rozmyslet si, na co má a na co nemá síly. Nevycházet z ideálu, neopakovat jen to, co bylo možné v jiné farnosti, ale poznat, co farnost chce a co „snese“. Tedy spíš vycházet z toho, co zdravého samo spontánně roste, a čemu dát proto prostor, než se snažit realizovat své třeba velmi dobré představy, „ať to farníci chtějí, nebo ne“.
Je rozdíl mezi tím, když někdo s něčím pomůže nebo začne s činností, a mezi tím, když si někdo vezme některou záležitost trvale na starost. Těch, kteří si vezmou něco dlouhodobě na starost, bývá poměrně málo. Není to jen věc ochoty, ale záleží na tom, jaké pracovní a rodinné povinnosti dotyčný má. Skutečnou pomocí jsou zejména ti, kteří se o něco starají trvale. V každém případě je kněz za provoz na faře v podstatě zodpovědný, a to také proto, že je zodpovědný za život farnosti, jenž s životem na faře souvisí. Tuto roli si nemá a nemůže s nikým vyměnit.
Představa, že všichni návštěvníci fary jsou andělé, by byla stejně bludná jako představa, že jsou to vesměs loupežníci. Bez určitého „provozního řádu“ a jeho dodržování nemůže fara dobře sloužit. A duchovní správce si musí rozmyslet, kolik sil má a kolik jich může zodpovědně věnovat, aby byl stanovený řád na faře trvale udržován a dodržován. Je-li fara jeho jediným obydlím, což je žádoucí, může tam být jen takový provoz, který mu umožní práci i odpočinek, soukromí i přijímání návštěv. A záleží také na stavební dispozici fary.
Kněz, jako každý jiný člověk, potřebuje určitou míru soukromí. Zajištění tohoto soukromí je věcí „provozního režimu“ na faře, jakož i knězova osobního režimu. Nikdo nemůže být bez osobních škod stále k dispozici, stále „na svém pracovišti“, stále v jakémsi multifunkčním prostoru. Kromě toho jsou lidé, a tedy i kněží různí – staří a mladí, zdraví a méně zdraví, extroverti a introverti. A tomu se také musí provoz na faře přizpůsobit. Protože povinnosti a úloha kněze se nemohou omezit jen na provoz „otevřené fary“, jsou to úkoly rozsáhlejší.
Sekce: Články, Téma, Rozhovory
