26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Klíčem je encyklika Humanae vitae

2. 9. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/36 Zamřížovaný čas - pohled na vězeňství z druhé strany, 2.9.2008

Příloha: Perspektivy

Profesor Vincent Twomey SVD býval žákem Josepha Ratzingera (byl jím promován v roce 1978). Dnes patří k bližšímu okruhu současného papeže. Platí za znalce jeho teologie. Přednáší morální teologii na Saint Patrick’s College v Maynooth (Irsko).

Celá desetiletí byl Ratzinger jako teolog ignorován, zejména v německé oblasti. Dnes se jeho knihy staly bestsellery. Jak si to vysvětlujete?

To jsou dvě otázky: proč nebyl brán vážně a proč nyní je. Odpovědět na tu druhou je snadné: to dělá marketing, popularita. S tou první je to těžší. Prostě nebyl v módě. Ratzinger není jen akademik, ale i tvořivý myslitel, žádný epigon, vše promýšlí nově. Vešel ve známost už na Druhém vatikánském koncilu jako poradce (peritus) kardinála Fringse. Znovu na něj upozornila jeho kniha Úvod do křesťanství. Patřil k předchůdcům koncilu jako Rahner, Urs von Balthasar, Congar, de Lubac. Věděl, že církev i teologii je nutno obnovit. Když pak byla schválena konstituce Gaudium et spes (Radost a naděje), která nebyla výsledkem předchozí přípravy, bylo mu jasné, že dochází k obratu. Najednou byly autoritativně předkládány myšlenky, které ještě nebyly uzrálé. Od té doby sledoval pokoncilní dění kriticky.

Jak se to projevilo?
Rozporem mezi významnými teology. Na jedné straně Balthasar, Ratzinger, de Lubac, na druhé Küng, Rahner, později Metz, podporovaní většinou. Ti byli přesvědčeni, že jim jde o „ducha koncilu“, že koncil stavěl na kompromisech, proto je třeba jeho ducha radikálně rozvíjet. Ten radikalismus byl ale povrchní, často jen konformní s dobovou módou. S tím nechtěl mít Ratzinger nic společného. Měl odvahu hledat a vyjadřovat pravdu, i když se neshodovala s duchem doby. Proto brzy vyšel z módy.

Není to i v rozdílném pojímání církve? Jedni vnímají Vaticanum Secundum jako jeden z řady koncilů, nesených autoritou církve, proto je třeba respektovat všechny, zatímco jiní v něm vidí start do neznáma?
Všechny předcházející koncily byly svolány, aby čelily určité herezi, i když je pokládáme za reformní, například tridentský. Vaticanum Secundum bylo naproti tomu zamýšleno jako koncil obnovy. Mnozí ho stavěli proti tridentskému. Co bylo ovlivněno Tridentinem, bylo třeba vysmýčit. V tomto smýšlení hrál svou roli První vatikánský koncil. Říkalo se: ano, definovali jsme papežskou neomylnost, ale ta byla oslabena objevem učitelského úřadu episkopátu a důrazu na „sensus fidelium“, případně „sensus fidei“. V těch korekturách se pokračovalo. Jedni tvrdili, že kompetentní je každá místní církev, druzí chápali sensus fidelium sociologicky jako většinový princip.
Ukázalo se to na tom, jak různé biskupské konference přijaly encykliku Humanae vitae. Většina ji přivítala, ale mnozí se zhrozili. Biskupská konference tehdejší SNR spojila její výklad s pojmem svědomí. Říkalo se: ano, tak učí církev, ale člověk dle svého svědomí rozhoduje, zda to učení přijme, nebo ne. A když manželské páry ponechávaly stále častěji encykliku stranou, říkalo se, že je to nový „sensus fidelium“. Ten posun za posledních čtyřicet let však není jen pohybem uvnitř církve. Je to součást kulturního vývoje, který prodělává celý svět, zejména západní Evropa a Amerika.

Chcete říci, že biskupové převzali subjektivistické pojetí svědomí?
Přesně tak. To neznamená, že je převzali přímo z „ducha doby“. Morální teologie obsahovala už dřív pochybenou interpretaci pomýleného svědomí, jímž se má podle svatého Tomáše Akvinského člověk řídit, i když si počíná objektivně nesprávně. Přehlédlo se, že i svědomí má být formováno. Podle ještě radikálnější teze je svědomí neomylné, neboť morální pravdy jsou prý koneckonců subjektivní.
Ty potíže vedly ke zřízení přípravné koncilní komise, která měla vyšetřit stav morální teologie. Očekávalo se, že předloží dokument, který koncil schválí. Ukázalo se však, že stav morální teologie je svízelný. Koncil tedy usoudil, že je třeba obnovit teologii, zejména tu morální. Byla totiž příliš legalistická. Od Tridentina se zaměřovala na vzdělávání zpovědníků a zabývala se hlavně hříchem. I tento trend je součástí širšího vývoje, který lze vystopovat až k Occamovi. Od něho byl převzat pojem svobody, která se neváže na rozum. Pak ani Bůh nebyl vázán rozumem. Výsledkem byl voluntarismus. Kant mu čelil důrazem na plnění povinností; vyžadovala se slepá poslušnost. Pak přišel Nietzsche s vůlí k moci. Devatenácté století redukovalo rozum na přírodovědnou racionalitu; za objektivní se pokládalo jen to, co je vědecky potvrzené. Morální filozofie dvacátého století byla přesvědčena, že v mravnosti není objektivity. Člověk má činit jen to, co odpovídá jeho subjektivnímu, třeba i iracionálnímu přesvědčení. Tak se dospělo k neomylnému svědomí. Ten vývoj ovlivnil v pokoncilní době i teology a skrze ně i biskupy.

Jak tuto krizi překonat?
Domnívám se, že celá ta krize západní kultury vyvrcholila debatou o Humanae vitae. Jsem přesvědčen, že se církev v Evropě nevzpamatuje, dokud tuto encykliku nepřijme. Se vším všudy, co obsahuje.

Od jisté doby se někteří morální teologové snaží oživit etiku ctností...
Ano (...), zejména Alasdair McIntyre, který v knize After Virtue sleduje vývoj počínající osvícenstvím: před třemi sty lety začala krize, která zasahuje i nás názorem, že v morálce jde pouze o osobní preference. McIntyre je pro návrat k Platónovi a Aristotelovi. Etika ctností není jednou z etik, ale jediným způsobem, jak myslet etiku (...). Myslím, že má budoucnost, i když zprvu bude docházet k nedorozuměním.

Nevyžaduje úvaha o ctnosti nejprve pojem dobra a zla?
Určitě. Debata po encyklice Humanae vitae přešla pojem „intrinsece malum“ (niterné zlo, zlé samo v sobě, bez ohledu na záměry – pozn. red.) Otázka zní: Existují skutky, které jsou špatné a neobhajitelné samy v sobě? Většina německých a anglofonních teologů to odmítla. Přidala se teologie Karla Rahnera se svým eschatologickým optimismem, kdy o spáse rozhoduje vědomí každého člověka. Odporuje to skutečnosti, vždyť jsme dvě stě let svědky masivního útlaku, bezpráví, nenávisti, etnických čistek – a přesto se nemluví o zlu. Je to i důsledek pochybené teologie.

Poznamenal subjektivismus i jiná odvětví teologie?
Přirozeně. Přispěla k tomu i dogmatika, například zmíněným eschatologickým optimismem. To je nepochopení koncilního učení, že Bůh přivádí ke spáse skrze Krista i mimo církev. Tím bylo zlo odloženo stranou. Už se nemluví o ďáblu (což je jeho velké vítězství). Když se papež nedávno zmínil o pekle, vyvolal pozdvižení.

Co dělat, aby se různé teologické disciplíny nerozpadly?
Klást otázku pravdy. Nikoli jak je co vědecké, ale jak je co pravdivé. Zda se to shoduje se skutečností. Pak přispěje každá disciplína k odkrývání pravdy, i když je nutno každý příspěvek pročistit tím, že se vypořádá s protiargumenty jiných disciplín.

Má-li mít otázka pravdy smysl, je třeba předpokládat, že skutečnost je poznatelná. Jde tedy o teorii poznání. Je realistické očekávat, že se znovu dostaneme před Kanta nebo přes něho?
Kantem jsme nějak ovlivněni všichni. Úkolem filozofie i teologie je proniknout skrze něho dál. Po Descartovi je hledání pravdy pojímáno individuálně, nikoli dialogicky. „Myslím, tedy jsem.“ – Poznání však není individuálním děním, ale dialogickým. Znamená stále se vypořádávat s druhými, s vlastní tradicí, kondenzovanou v neposlední řadě v jazyce.
Ptáte se však zajímavě, zda je možno jít před Kanta. Za tím vězí lineární pojetí dějin. Kladu-li otázku pravdy, není dějinná distance podstatná: všichni myslitelé stojí přede mnou současně. To je jen novověká představa, že to, co se jednou v dějinách událo, nelze překonat. Ve skutečnosti k nám však promlouvají texty antiky i středověku bezprostředně. Máme-li alespoň schopnost a trpělivost popřát jim sluchu. Je tomu tak i u Ratzingera: inspiruje své myšlení odevšad, aniž by řadil jiné myslitele do škatulek a vybíral jen ty historicky zajímavé. Kdysi jsem učil v Papui na Nové Guinei. Ti lidé tam byli schopni číst Platóna nebo Shakespeara, protože pravda jimi vyjádřená se jich dokázala dotknout.

Evropa je jediný sekularizovaný kontinent. Jak se má duchovně vzpamatovat, aniž by ztratila rozum?
Osvícenství je produktem křesťanství a křesťanskou herezí, proto má v sobě hodně pravdivého. Na to se často zapomíná. Ratzinger ukazuje, že víra nutně potřebuje rozum, filozofii, aby byla věrná pravdě. A naopak rozum víru. Také autorita Zjevení má zůstat rozumná. Přesto mají evropští teologové – od časů Humanae vitae – k církvi rozpolcený vztah, zejména k jejímu učitelskému úřadu. Chtějí být v osvícenském smyslu autonomní a uznávají jen co, co lze „vědecky“ doložit. To může v posledku znamenat pouhý konsens expertů. Což není životadárné. Podle revidovatelných mínění nelze lidský život utvářet. Tento stav je třeba překonat. Humanae vitae musí být přijata v úplnosti. Nejprve biskupy, pak teology, aby církev znovu získala věrohodnost. Jinak nebude obnovy ani teologie, ani církve.

Nenastane po epoše racionalismu, který se ukázal velmi křehkým, nějaká epocha nového iracionalismu, mýtična, numinózna?
Je tu dvojí velké nebezpečí. Subjektivismus bude hnán do extrému a vše soustředí na sebe. Proto je v módě buddhismus i New Age, tyto úniky ze šedivé každodennosti do fiktivních mýtických světů. A pak je tu extrémní islám, který nabízí to, co my nabídnout nemůžeme: voluntaristickou jednoduchost radikálního přitakání Bohu, která sice vylučuje rozum, ale může dát životu smysl a cíl. Domnívám se, že pontifikát papeže Benedikta XVI. uvedl cosi do pohybu. Lidé čtou jeho knihy, kde se o těchto věcech píše. Už je tu generace, která není spokojena s tím, co jí předaly ty předchozí. Nechme se překvapit.
Rozmlouvali Stephan Baier a Stefan Rehder
Převzato z časopisu Die Tagespost. Přeložil pp. Mírně kráceno.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou