26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Když se svatební veselí proměnilo v tryznu

15. 1. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/3 Katolíci a evangelíci na cestě k jednotě, 15.1.2008

Příloha: Perspektivy

Když v roce 1994 vyšlo první číslo časopisu Fronda, na jehož zrodu jste se významně podílel, vyvolala tato událost na polském mediálním trhu nemalý rozruch. Časopis se záhy stal tribunou mladých nonkonformních konzervativců. Co bylo hlavním podnětem pro jeho vznik?
U nás v té době nebyl časopis, kam bychom já či moji kolegové, tenkrát většinou ještě studenti žurnalistiky, měli chuť přispívat. Nezbývalo, než abychom si ho založili sami. Rozhodnutí padlo v den mojí svatby. V Polsku se právě konaly volby. Jediný televizor, kde jsme mohli sledovat jejich výsledky, byl v kumbále místní toaletářky. Když se ukázalo, že ty volby vyhráli postkomunisté, svatební veselí se proměnilo v tryznu. Mezi hosty byl i jakýsi majitel tiskárny, který nám navrhl, že by časopis dělal s námi. Celý náklad prvního čísla se rozprodal během jednoho měsíce. Překvapilo nás, že je u nás tolik lidí, kteří uvažují podobně jako my. Ideový monopol totiž mělo několik prestižních periodik a zdálo se, že všechno, co trochu překračovalo rámec takzvané politické korektnosti, u nás nemá šanci. Najednou vznikla úplně nová názorová platforma.

Přiznám se, že když jsem poprvé viděl váš časopis, překvapilo mě dosti neobvyklé propojení atributů popkultury s tradičním katolicismem. Byla to náhoda, nebo záměr?
Když se svatý Justin v druhém století dostal do kontaktu s řeckými filozofy, ti se na něj obrátili s prosbou: „Ukažte nám, vy křesťané, nějaké vaše knihy.“ Záhy se však ukázalo, že jsou psány koiné, tedy spíš primitivní formou řečtiny, kterou používali přístavní dělníci, prostitutky, nádeníci a prostý lid. S výrazem jistého pohrdání pak dali tito filozofové křesťanům najevo, že nemá příliš velký smysl se jejich učením zabývat. Tudíž ve svých počátcích byl jazyk křesťanské zvěsti jazykem prostým, komunikativním, lidé více rozuměli biblickým podobenstvím než nějakým komplikovaným teologickým traktátům. Proto před křesťany vždy stál problém inkulturace. Dnes si ji ale většina lidí představuje jen v souvislosti s pokusy vtělit křesťanskou zvěst do nějaké cizí exotické kultury. Avšak jeden z předních představitelů moderní etnologie Claude Lèvi-Strauss koncem svého života ohlásil smrt etnologie. Konstatoval, že dnes už v podstatě neexistují žádné lokální kultury, ale pouze jedna jediná globalizovaná masová kultura. Takže dnes se otázka inkulturace týká ani ne tak nějakých exotických místních kultur, nýbrž především kultury masové.

Nemůže ale tímto způsobem nakonec docházet jen k dalšímu šíření masového nevkusu, k určité banalizaci, a tím pádem i k nivelizaci křesťanské zvěsti?
Samozřejmě si musíme stále klást otázku, kde jsou hranice inkulturace, kam až můžeme dojít. Marshal McLuhan tvrdil, že už samotná forma sdělení je sdělením. Některé formy sdělení nivelizují nebo přímo ruší samotné sdělení, na druhou stranu jsou však i takové, které ho výrazně umocňují. My patříme ke generaci, pro niž masová kultura byla přirozeným prostředím. Poslouchali jsme stejnou hudbu, navštěvovali jsme stejné koncerty, sledovali stejné filmy a těžko teď ze sebe uděláme zanícené milovníky vážné hudby, kteří poslouchají jenom Bacha nebo čtou díla Claudelova. Stručně řečeno, šlo nám o to, abychom naši duchovní zkušenost vyjádřili takovými výrazovými prostředky, které jsou nám vlastní, a abychom ji vyjádřili především v rámci toho kulturního ovzduší, v němž se sami pohybujeme.

V devadesátých letech jste dva roky působil jako novinář na Ukrajině. Měl jste tedy možnost zblízka sledovat proces obnovy křesťanství na území bývalého Sovětského svazu. Probíhal ten proces všude stejně, nebo existovaly nějaké rozdíly?
I když ateistická propaganda působila všude stejně intenzivně, obrovské rozdíly tam samozřejmě existovaly. Souvisely však spíš s kulturním a historickým vývojem jednotlivých zemí. Vzpomínám si například na rozhovor s jedním Lotyšem, který prohlásil o Rusech, že jsou sice ateisté, ale pravoslavní ateisté, zatímco on se deklaroval jakožto protestantský ateista. Právě Ukrajina je z náboženského a duchovního hlediska asi nejvíce obrozenou zemí bývalého Sovětského svazu a zároveň je pravoslavnou zemí, která nemá vlastní patriarchát. Svou národní církev mají například Bulhaři, Rumuni, Srbové, Finové, Poláci, ale nikoliv Ukrajinci. Ti jsou podřízeni Rusku. Aby bylo možné takovou samostatnost získat, je potřebná shoda všech jednotlivých autokefálních církví. A s tím samozřejmě Moskva nesouhlasí.

Z jakého důvodu?
Protože by se tak Ukrajina stala jednou z nejmocnějších pravoslavných zemí na světě. I když má „pouhých“ 52 milionů obyvatel, je na jejím území více pravoslavných farností než v celém Rusku, které má kolem 150 milionů obyvatel. Do kostela tam chodí více lidí a je tam i více povolání. V Rusku je církev často nástrojem státní moci. To je tradice, která sahá daleko do historie. Vzpomeňme jen Ivana Hrozného nebo Petra I. Velikého, po bolševické revoluci byla církev pod kuratelou KGB.

Na Ukrajině ale dnes působí tři pravoslavné církve...
Ano, jedna je podřízena přímo moskevskému patriarchátu. Ty dvě další jsou přátelsky nakloněny katolické církvi, vyznačují se silně ekumenickým smýšlením, lze říct, že jsou jakousi laboratoří ekumenismu. Mnozí na Ukrajině zastávají názor, že jejich země se může stát jakýmsi mostem mezi Východem a Západem, místem, kde ekumenismus dostane reálnou podobu.

A jaká je tam situace katolíků východního obřadu?
Musím říct, že na mě ohromně zapůsobilo martyrium, jímž si tito věřící museli projít za komunismu. Dnes se ale cítí poněkud raněni postojem římských katolíků – nebo spíš Vatikánu – vůči nim. Kardinál Lubomyr Husar, současný patriarcha této církve, napsal v roce 1992 (tehdy se ve Lvově konal synod řeckokatolické církve) do jedněch lvovských novin článek, v němž Kongregaci pro východní církve nazval Kongregací pro likvidaci východních církví a velice ostře vystoupil proti takzvané vatikánské Ostpolitik. U řeckokatolíků totiž převládá pocit, že katolická strana rezignovala na Unii jakožto na metodu sjednocování církve, což oni pokládají za zpochybnění principů, na jejichž základě vlastně existují. V souvislosti s tím se tam dokonce objevují různá odstředivá hnutí vyjádřená například heslem: „Ani nam Moskva mátuška, ani nam Řím báťuška – tak se radši úplně osamostatníme.“

Objevují-li se v médiích nějaké zmínky o polské církvi, pak většinou v souvislosti s otázkou kolaborace některých kněží s tajnými službami či výroky šéfa katolického Radia Maryja, případně zdali v nejbližších letech nehrozí Polsku nějaká masivní podoba sekularizace atd. Nakolik je podle vás tento obraz pravdivý?
Samozřejmě, že všechno, co jste zmínil, částečně odpovídá skutečnosti, ale vůbec to nerozhoduje o kvalitě polského katolicismu. Po pádu komunismu se mnozí domnívali, že se kostely vyprázdní a bude se opakovat podobný vývoj jako před lety na Západě. Říkalo se, že lidé u nás chodí do kostela z protestu. Vybavuje se mi jedna taková scéna: osmdesátá léta, mše svatá za vlast, kostel plný lidí, všichni lidé při pozdvihování poklekají, jen jeden člověk nekleká. Někdo se ho ptá, proč, a on na to, protože jsem nevěřící. A co tu tedy děláte? Protože jsem taky proti komunistům. Mnozí si kladli otázku, kolik je takových lidí, kteří chodí do kostela z těchto důvodů. Po roce 1989 prožila naše církev jakousi hodinu pravdy. Ukázalo se však, že žádný dramatický sekularizační Blitzkrieg nenastal. Návštěvnost nedělních bohoslužeb sice zpočátku trochu ochabla, v posledních letech se ale situace stabilizovala.

Ovšem s některými výjimkami – například Varšavy...
Varšava je ale poněkud specifická. Naproti tomu stoupl počet povolání. A úplně se změnila sociální struktura zájemců o kněžskou dráhu. Za dob komunismu byla většina povolání z venkova, kde se kněžství těšilo nejvyšší možné společenské prestiži. Dnes existuje pro mladé lidi mnoho dalších zajímavých nabídek, o nichž se za komunismu nikomu ani nesnilo. Teď je tedy více povolání z měst, z prostředí pracující inteligence, jak se kdysi říkávalo. Zvyšuje se také počet pozdních povolání – osob s vysokoškolským vzděláním.
Další ukazatel říká, že roste také počet těch, kteří procházejí duchovní formací v některém z nových hnutí. Období katechizace totiž většinou končí školní docházkou a nová společenství jsou jedinými místy, kde se odehrává katechizace dospělých. V Polsku se to týká přibližně jednoho milionu osob.

Ale i tak lze mezi mladými Poláky stále více pozorovat takové, kteří se bouří proti privilegovanému postavení katolické církve v jejich zemi.
Samozřejmě i v Polsku se setkáváme se silným náporem laicizačních tendencí. Avšak rozdíl mezi mezi Polskem a západní Evropou spočívá v tom, že se u nás daří celkem úspěšně vytvářet jistou alternativu. Týká se to například kulturní nabídky, volnočasových aktivit, přítomnosti náboženství ve veřejném životě. V tom se Polsko více podobá Americe než západní Evropě. To vidíme ve vysoké i masové kultuře, v médiích i v ostatních institucích. Schopnost a míra sebeorganizace křesťanské společnosti je u nás dost vysoká. V tom vidím i podstatný rozdíl například mezi námi a takovým Španělskem.

Proč zrovna Španělskem?
Někdy se totiž uvádí, že Polsko čeká podobný scénář, jaký se nedávno odehrál ve Španělsku – v zemi, která byla dlouhou dobu taky pokládána za baštu katolictví v Evropě. Například nedávné Zapaterovy liberální reformy prošly za minimálního odporu ze strany katolíků. Je tu však rozdíl: Kdysi jsem se ptal svých španělských přátel, kdo za to může, oni mi odpověděli – generál Franco. Ale proč? Neboť koalice trůnu a oltáře způsobila, že z věřících byla sňata odpovědnost za budoucnost církve a přenesla se na stát. Španělští katolíci si tak odvykli brát věci do vlastních rukou. V okamžiku, kdy státní dozor skončil a kdy se stát naopak stal nepřítelem, si s tím nedokázali poradit, protože nikdy v takové situaci nebyli. A to je přesně opačná zkušenost než zkušenost naše. Mnoho let jsme neměli vlastní státnost a cizí mocnosti, které nás okupovaly, církev pronásledovaly. V ruském záboru se prosazovalo pravoslaví, v německém Kulturkampf. Následovala léta nacistické a komunistické hrůzovlády a katolíci u nás byli postaveni před dilema: buď kvůli jejich pasivitě dojde k likvidaci církve, anebo se o ni budou muset nějak postarat sami. A to vyžadovalo ze strany kléru i obyčejných věřících mnohem větší aktivitu, důvtip a vynalézavost.
Rozhovor připravil Jaroslav Šubrt
Grzegorz Górny (nar. 1969) je známý polský novinář a publicista, absolvent žurnalistiky na Varšavské univerzitě. Na počátku 90. let pracoval v deníku Gazeta Wyborcza. V roce 1994 spoluzakládal čtvrtletník Fronda, během let 1995 až 2001 se v polské veřejnoprávní televizi podílel i na tvorbě stejnojmenného publicistického pořadu.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou