Když rodině hoří půda pod nohama
Vydání: 2011/45 K. J. Erben, 2.11.2011, Autor: Lukáš Jirsa
Nový český snímek Rodina je základ státu komediálním způsobem zachycuje tragédii manažera krachující české banky a jeho rodiny. Finanční machinace byly odhaleny, a tak mu zbývá jen posledních pár dní na svobodě v blízkosti jeho nejbližších. Scenárista a režisér Robert Sedláček přichází s dosud nejhlubším a motivicky nejbohatším českým filmem (nejen) tohoto roku.
Robert Sedláček má za sebou vícero nadprůměrných dokumentů a tři vysoce ceněné filmy hrané. Ačkoli se jeho tvorba těší přízni filmové kritiky, diváci si k Sedláčkovi prozatím cestu nenašli. Doufejme, že čtvrtý celovečerní hraný snímek Rodina je základ státu zviditelní svého autora natolik, že se dostane do povědomí i širší veřejnosti. Sedláček by si totiž skutečně zasloužil „katapultaci“ do naší první filmové ligy. Po bok těch tvůrců, kteří ve svých nejlepších chvílích dokážou skloubit tvůrčí ambice s diváckou přístupností, ale i s rovinou morální a obecně lidskou.
Tragédie do posledního gagu
Základní linie příběhu Sedláčkovy vtipné road-movie je jednoduchá. Manažer krachující banky Libor (Igor Chmela) se dostává do hledáčku policie, a protože je mu jasné, že brzy zamíří do vězeňské cely, rozhodne se posledních několik svobodných dní strávit se svojí manželkou Evou (Eva Hrbková) a dvěma dětmi na rodinném výletě. Ten se ale také pro Libora stává marným útěkem před spravedlností a pro oba manžele pak vzpomínkovou cestou po stopách mládí. Na další úrovni je rodinné putování rovněž cestou k duchovním kořenům nás všech (Velehrad) i marným rozpomínáním na základy naší křesťanské kultury, jejíž hodnoty se za naší povětšinou tiché a tragicky nevědomé asistence rozpadají. Je to tragédie? Je to komedie? Je to obojí. Je to obojí, aniž jedno druhému vadí, aniž cesta napříč žánry ruší, aniž odvážná dramaturgie příliš škobrtá na cestě tam a zase zpátky. Sedláčkovi se podařilo natočit film na zcela aktuální a nanejvýš alarmující společenské téma, které však svým zpracováním dalece překračuje časové ukotvení „tady a teď“. Hovoří se zde o otázkách osobních i společenských hodnot, o sobectví dřímajícím v každém z nás, o odpovědnosti vůči blízkým i o mnohém dalším – a to způsobem, který je přístupný i méně náročným a méně zkušeným divákům.
Čeští lvi nadosah
Sedláček do hlavních rolí svého snímku obsadil mediálně méně známé herce, jejichž talent je ovšem nepopiratelný (a již dobře známý divadelnímu publiku). Chci vyzdvihnout především výkon Evy Hrbkové, filmové manželky tuneláře Libora. Její Eva je důvěřivou a milující ženou, která se nechala ukolébat manželovým (nejen) materiálním luxusem, aniž však ztratila přirozený pud sebezáchovy. Další výraznou ženskou postavou je její kamarádka Lenka, kterou bravurně ztvárnila Simona Babčáková. Ta svou spontánností, neskrývanou živočišností a pozitivní naladěností jasně převálcuje své mužské, méně expresivně založené protějšky (aniž je jakkoli snížen jejich herecký výkon). Důležitou složkou snímku je i hudba, pod níž jsou společně podepsáni Lenka Dusilová, Beata Hlavenková a Michal Rataj. Ta svým zádumčivým směřováním nenápadně zdůrazňuje existenciální rovinu příběhu, přičemž úvodní (i závěrečná) píseň dává této rovině i konkrétnější verbální podobu. Jsem si jist, že Rodina je základ státu bude jedním z filmů, které na začátku příštího roku opanují jak Českého lva, tak nově vzniklé Ceny filmové kritiky.
Záblesky transcendentna
Závěrem bych ještě rád upozornil na jemný (ovšem stále přítomný) spirituální rozměr filmu. Kalendář s fotografií Jana Pavla II. v úvodní scéně, motiv kostela, cesta na Velehrad či společný pohled celé rodiny k nebi – to zajisté není jen řada náhodných a pominutí hodných detailů.
Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články
