Když novokněží stojí na začátku služby
Vydání: 2017/21 Jak prožít Noc kostelů?, 23.5.2017, Autor: Jiří Macháně
„Biskup jim narovnal štolu,“ říká se o právě vysvěcených novokněžích. Po jáhenském svěcení ji totiž nosí šikmo z ramene na bok, nyní po kněžském jim tento odznak kněžství splývá z ramen svisle.
P. Antonín Forbelský (vlevo) s novým farním vikářem a od svěcení také spolubratrem v kněžské službě P. Ondřejem Špinlerem před pardubickým kostelem sv. Bartoloměje. Snímek autor
Pětice mladých mužů v královéhradecké diecézi završila svěcením vstup do kněžského povolání na svátek Panny Marie Fatimské. Mají už za sebou rok jáhenské služby ve farnostech. Kázali, křtili, pohřbívali, navštěvovali nemocné a učili náboženství. Duchovně zráli a učili se v praxi „farářskému řemeslu“.
V královéhradecké diecézi je pak zvykem, že jako novokněží pokračují coby farní vikáři neboli kaplani ve farnosti, kde vykonali jáhenskou praxi. Navštívili jsme dva z nich. P. Jan Pitřinec bude dle rozhodnutí biskupa Jana Vokála dále sloužit v Litomyšli. P. Ondřej Špinler zůstává v devadesátitisícových Pardubicích.
P. Ondřej začíná jako kněz „pod dohledem“ královéhradeckého pomocného biskupa Josefa Kajneka, který zde žije ve společné duchovní správě čtyř kněží, kterou vede P. Antonín Forbelský. „Bude teď ještě více mezi lidmi. Jáhni a posléze kaplani k nám přicházejí pravidelně. Mají možnost v naší farnosti vyzkoušet pokud možno co nejvíc z kněžské služby. A naši farníci jsou skvělí a moc jim v tom pomáhají,“ vysvětluje P. Forbelský. Sám vzpomíná na své kaplanské začátky v Náchodě. „Našlapoval jsem opatrně a tamní farníci byli hodně otevření, dávali mi najevo, že mě mají rádi, a naopak mi nepřipomínali, co všechno ještě nevím či neumím. Věřím, že podobně je tomu i v pardubické farnosti pro ty, kteří zde začínají.“ P. Ondřej Špinler přikyvuje: „Předstupovat před lidi je pro mě jakožto introverta docela těžké. Otevírat se a kázat bude časem jednodušší, když už budu mluvit k lidem, které znám. Nyní už začínám vidět konkrétní oči, zatímco když jsem přišel jako nový, hledělo na mě spousta lidí, které jsem neznal. Pro věřící to znamená seznámit se s jedním člověkem, ale pro mě to znamenalo a znamená seznamovat se se stovkami věřících,“ prozrazuje P. Špinler.
Vztah pevný jako manželství
Každý novokněz zná farářskou službu jen ze své zkušenosti před svěcením – z doby, kdy procházel seminářem a teologickou fakultou, takže teoreticky ví, jak postupovat při udělování svátostí, jak se vede bohoslužba i jak zpovídat. Teď ovšem musí obstát každý sám. Předsedají primiční mši svaté, usedají prvně do zpovědnice. „Je to vstup do něčeho nového, co mě převyšuje, na co ještě nestačím,“ přiznává P. Špinler. „I když to zredukujeme jen na technické věci, je toho hodně. Ale zároveň je to i vrůstání do skutečného odevzdávání se pouze Bohu. Ten vztah musí být stejně pevný, jako je pevné pouto mezi mužem a ženou v manželství,“ dodává s úsměvem.
Jeho spolužák, kamarád a nově i kněžský kolega P. Jan Pitřinec se vrací do Litomyšle. Bude zde sloužit hned po primici v Červeném Kostelci, kde se představil o uplynulém víkendu svým farníkům jako 10. žijící kněz původem z tohoto osmitisícového města. „Moc se těším, že budu moct sloužit mši svatou. Druhá věc, byť se toho bojím, je zpovídání. Každý katolík zažívá sílu této svátosti na vlastní kůži a já u toho budu teď prostředníkem Boží milosti,“ netají se vyhlídkami P. Pitřinec. Jak říká, chce si dát už zkraje pozor, aby se ze sloužení mše svaté nestalo jeho soukromé představení. „Musí být jasné, že ten důležitý tam je Bůh. Já pouze sloužím, nejsem hlavním protagonistou. Ve svátosti smíření platí to samé. Nejsem psycholog, ale jsem tam především zprostředkovatelem Božího odpuštění,“ dodává P. Pitřinec.
Sám na to nestačím
Kněz se setkává při své práci vedle mnoha radostí se spoustou utrpení a je konfrontovaný životními situacemi lidí, kteří za ním přicházejí s prosbou o pomoc, v životních krizích či jako kajícníci. „Je potřeba k tomu přistupovat v pokoře a klidně i říct: nezlobte se, neumím vám poradit, nemám takovou zkušenost, ale poradím se, seženu informace. I takový postoj vyžaduje od novokněze kus kuráže,“ povzbuzuje P. Forbelský. Sám vzpomíná na svůj „první náraz“, na situaci, kdy těžko hledal slova. „Přišli za mnou v Náchodě po mši svaté jedni manželé s tím, že jejich miminko se možná nedožije rána kvůli dýchacím potížím. Poprosili mě, abych mu jel udělit svátost nemocných. Byl jsem překvapený a vyděšený. Viděl jsem ale jejich víru v tuto svátost a zvládnul jsem to. Po deseti letech jsem přijel do Náchoda a potkali jsme se. Ukázali mi syna a mrkali na mě: to je on,“ vzpomíná P. Forbelský na situaci, v níž byl takzvaně hozen do vody.
Jak s úsměvem říká novokněz P. Ondřej, pevně důvěřuje Bohu, že si ho v takových chvílích dokáže „ohlídat“. „Nesmím si v dané situaci taky myslet, že jsem spasitel světa, protože Spasitel už tady byl, a já na něj pouze ukazuji,“ uzavírá P. Špinler.
JIŘÍ MACHÁNĚ
Sdílet článek na:
